Akce sociálního fóra proběhnuvší na konci minulého týdne byly dobře navštíveny, panovala na nich atmosféra skutečného a dělného zájmu a jistě plnily účel tohoto fóra, poskytovat otevřený prostor k diskusi rozličným organizacím i jednotlivcům z řad občanské společnosti, hledajícím alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu.

Ukázala se pestrost hnutí usilujících o to vytvořit, jiný než neoliberální a imperiální politikou řízený svět a rozličnost oblastí, v nichž působí: antimilitarismus, sociální hnutí, obrana veřejného prostoru, feminismus, politická aktivizace vědců, klimatické změny, světová dělba práce a nespravedlivý obchod, lokální měny, alternativní energetické zdroje, boj proti rasismu, nově vznikající radikálně levicová strana...

Právě tato různost, spontaneita a charakter velmi volně propojené sítě je hlavní devízou fóra — proto se tolik brání stát se nějakým zastřešujícím „hnutím (všech) hnutí“ či politickou stranou. Společným jmenovatelem je odpor vůči neoliberalismu a různým formám nespravedlnosti a násilí, které plodí. Napětí mezi shora nesjednocovanou růzností organizací a aktivit a jednotou v kritickém občanském a politickém postoji v jejich základu se na pátečním pražském semináři s názvem „Jiný svět je možný“ zpřítomnilo v debatě o tom, co je největším nepřítelem kapitalismu. Jsou jím skupiny lidí, žijících už teď a tady „jinak“ nebo síla, která kapitálu odebere politickou moc?

Jsou tací, kteří by oné implicitní jednotě společného postoje a zájmu rádi dali jasnější výraz v perspektivě uchopení moci — jedině tak lze přece opravdu změnit svět, učinit „jiný svět“ realitou. Neučiníme-li tak, vydá se svět na cestu autoritářského kapitalismu, kterou kráčí např. Čína. Jiní, a těch je zdá se většina, nespoléhají na přímé převzetí moci, nýbrž na perspektivu komunitaristickou: Vytvářet zdola společenství, „ostrovy pozitivní deviace“, v nichž se „jiný svět“ už nyní reálně hlásí ke slovu. Lze si samozřejmě představit i spojení obojího, úsilí místních komunit paralelně doprovázené změnami přicházejícími z úrovně centrální vlády — takový obraz shledáváme v mnoha zemích Latinské Ameriky, tedy kontinentu, na němž myšlenka světového sociálního fóra před deseti lety vznikla.

Duchu sociálního fóra podle mého mínění více odpovídá „slabý“ koncept místních komunit (třebas i doprovázený úsilím centrální vlády; zdroj inovačního pohybu je totiž v místních komunitách — zde je třeba hledat též počátky proměny a „zrůžovění“ Latinské Ameriky, v níž ještě v dobách vlády vojenských diktatur a autoritářské verze kapitalismu vznikaly ostrovy pozitivní deviace v „bázích“, malých aktivních společenstvích církevních laiků pracujících v intencích teologií osvobození, ve spontánních sdruženích bezzemků, Indiánů apod.), než „silný“ koncept převzetí moci. „Slabost“ konceptu spočívá v neochotě organizovat se ve velkou politickou sílu a v opuštění marxovsky pojaté identifikace zájmu utlačované třídy se zájmem univerzálním, tedy s dějinným směřováním celé epochy.

K vytvoření nenásilné alternativy k neoliberalismu nevede Revoluce jakožto vpád Jiného a převzetí moci v jeho jménu, nýbrž prostupování moci občanským principem, tedy politizace moci ekonomické i státní — „polis“ jsou zde ony místní komunity farmářů či bezzemků, lidí nakupujících ve fair trade, uživatelů lokální měny, pacifistů, umělců, vědců..., ale třeba i babiček organizujících v místním farním sboru pomoc nezaměstnaným, zkrátka všude tam, kde lidé jednají nezávisle na anonymním mechanismu globálního Trhu a vytvářejí komunity konkrétní pomoci a sdíleného smyslu. Právě ten lokální rozměr, konkrétní znalost prostředí a lidí, je tím, co vytváří reálnou alternativu vůči odcizenému vědomí světa nadnárodních korporací a globalizovaného konzumu.

To, jak se může navzdory „slabosti“ komunitarismu v lokálním pohybu realizovat univerzální tendence, ukázal na semináři „Jiný svět je možný“ výborný příspěvek socioložky Terezy Stöckelové, reflektující její angažmá ve fóru českých vědců „Věda žije!“ Čeští vědci ve svém odporu proti neoliberalizaci způsobu financování vědy zdůrazňují destruktivní účinky zavádění tržního mechanismu do prostředí vědeckého výzkumu; obhajobou svých partikulárních zájmů ovšem jakoby zároveň naznačovali, že jiné oblasti vládě trhu přenechat lze.

Pokud by ovšem svou zkušenost zobecnili, umožnilo by jim toto nové vědomí opustit perspektivu přetahování se o státní peníze s jinými skupinami a namísto toho společně definovat celkové perspektivy a poté třeba navázat univerzity a vědecká pracoviště na občanskou společnost a pokusit se organizovat i výzkum na participativním základě. Tak by se mohla uskutečnit cesta od lokálního k univerzálnímu a zpět, k participaci v určité věci na určitém místě.

Podobným způsobem bychom podle Stöckelové měli opouštět naivitu svého přesvědčení, že současná ekonomická krize je „jejich“ krize, jejíž následky v žádném případě nemáme nést „my“. Do systému globálního kapitalismu, do jeho vizí, snů a idejí, jsme zapojeni všichni, ať chceme nebo nechceme. Takovéto vědomí společného osudu uzavírá možnost bezbolestného vyvinění se a naopak otevírá možnost společného hledání alternativ, především opět na lokální úrovni.

Zásadním problémem komunistické vize bylo právě ustrnutí v obraznosti kapitalismu, snaha vybudovat dokonalou výrobní společnost, jen zbavenou všech externalit a třídních rozporů. Domnívám se, že spolupráce v místních komunitách, do nichž nějakým způsobem prosvítá i vědomí celku, vytváří reálnou alternativu „zevnitř“ systému; možnost nastolení vlády Jiného přicházejícího zvenčí nechává nenaplněnou a zabraňuje tak všem potenciálně násilným turbulencím revolucí a restaurací. Možná se zvnitřněním Jiného vytváří ve výsledku svobodnější prostor než frontálním útokem na podstatu stávajícího uspořádání. Politické strany by pak v ideálním případě měly převádět tuto lokální kreativitu a proměny vědomí na úroveň města, kraje, státu — takový postup není ovšem slučitelný s představou Strany, která teprve sama představuje ono probuzené vědomí „progresivních sil“ společnosti a realizuje její univerzální zájem.

Sociální fórum je tak snad i paradoxní podobou univerzálního vepsaného do decentralizace, komunitarizace, kontextualizace, zbaveného všech absolutních nároků.

Toto postimperiální pojetí sociálního i politického života je v soudobých českých poměrech ukotveno v nenásilnosti listopadového převratu, v němž jakoby se česká společnost „zakládajícího násilí“ doprovázejícího za normálních okolností vznik nových pořádků vědomě zřekla. Katolická dynastie obnovující svou moc tak, že „Obnoveným zřízením zemským“ vyhání evangelíky, masarykovská republika vyčleňující zase od počátku katolíky z podílu na zápasu o smysl českých dějin a Němce z možnosti být „státotvorným národem“, druhá republika budovaná na torzu původního státu, třetí republika stojící na poválečném odsunu Němců, komunistické politické procesy v 50. letech, normalizační čistky na počátku 70. let... Jako by až listopadová revoluce rozsekla bludný kruh politického násilí — proto jsme pořád na rozpacích, zda ji opravdu můžeme zvát „revolucí“.

Zadržené násilí se ovšem nadále dožadovalo vstupu do našeho politického diskursu — s jistým odstupem vznikl jeden z nejtvrdších lustračních zákonů v postkomunistickém světě a média ovládla černobílá jakobínská rétorika, schvalující násilí páchané ve jménu „dobra“ v různých částech světa a nahrazující komunistické kádrování kádrováním antikomunistickým. Nová vlna antikomunismu jako by se snažila chybějící zakládající násilí do společnosti dodatečně implementovat.

Sociální fórum a všechny další formy hledání alternativ by proto neměly podlehnout vábení představy o celkovém vítězství „naší pravdy“, byť dosaženém v nutné obraně před mocným nepřítelem. Množství proměnlivých místních perspektiv je bohatstvím, nikoliv slabostí.