Erik Tabery a Karel Čapek – být pilířem

Pedagogicko-optimistické pojetí demokracie Karla Čapka, k němuž se hlásí i Erik Tabery, může být krátkozraké: nevnímáme-li dostatečně krizovost současného stavu a důvody, proč jsou lidé naštvaní, může se jejich naštvanost dále stupňovat.

Minulý týden zveřejnil Erik Tabery na blogu Respektu text Karla Čapka „Sám o sobě a o věcech závaznějších“ z roku 1932. Erik Tabery ho doplnil poznámkou, ve které vzpomíná na to, jak Jakub Patočka během jedné debaty označil týdeník Respekt za pilíř režimu. Erik Tabery na to v nadsázce odpověděl, že si toho váží, protože je dobré být pilířem demokracie. Šéfredaktor Respektu píše, že stále častěji čte či slyší o tom, že nehysterický tisk nejenom automaticky schvaluje vše, co se u nás děje, ale je dokonce i komplicem. Erik Tabery přemýšlel, jak s tímto názorem polemizovat, a pak si vzpomněl na Čapkův článek, který přesně vystihuje jeho pocity.

Je trochu zvláštní oponovat svému současníkovi tím, že budu polemizovat s textem, který je 81 let starý, ale proč ne. Hlavní myšlenkou Čapkova textu je to, že mnohem více než na daném politickém řádu záleží na lidech, kteří ho tvoří. Karel Čapek doslova píše: „Vybudujte kterýkoli řád: z polovičatých, neloajálních, nestatečných, malých lidí to bude nedostatečný a chaotický řád. V malodušném, politicky malicherném národě sebelepší politický systém bude malý, zvrtačený a neúčinný.“ Čapkovi se nelíbí, když se někdo upíná k nastolení nového řádu jako k něčemu, co vše vyřeší, a přitom se nezabývá tím, co se děje dnes, kdo je v právu a kde se děje křivda.

Hlavní slabina Čapkova textu je v tom, jak pojímá samu demokracii, a co je podle něho její náplní. Programem demokracie je pro Karla Čapka optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost. Jedná se o činnou důvěru, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat a měnit je k lepšímu. Z toho pak nutně plyne to, co zdůrazňuje i sám Karel Čapek: demokracie je ideál. Můžeme si to vysvětlit tak, že demokracie je založena na lidech, kteří nejsou polovičatí, neloajální a nestateční, a protože právě takoví lidé jsou ideálem, musí jím být i demokracie na nich založená. To, před čím stojíme, je tak nikdy nekončící práce, kdy se z demokracie stává něco, co podle Čapka ještě není, ale co má být až do skonání světa naplňováno.

Otázka je, co dělat v situaci, kdy mám malé a nestatečné lidičky, o kterých si myslím, že na nich demokracii moc dobře založit nelze, ale zároveň bych tu demokracii rád teď a tady měl. Samozřejmě můžu se je snažit vychovávat a správné občany z nich udělat, což je právě to, co si dal Karel Čapek za úkol. Výchova lidí byla jeho životní náplní. To nám ale neřeší problém, co si počít s dneškem, kdy dokonalé občany zkrátka nemám po ruce.

Karel Čapek se s tím vyrovnal tak, že přivřel oči před skutečností. Ano, uznává, že současný stav není ideální, mluví o frázích, pomluvách, lžích, závisti, demagogii, vzájemné nedůvěře, neloajalitě, nesoučinnosti, slepém partajním sobectví, nezájmu o větší koncepce, neschopnosti k větším řešením či neochotě vzít na sebe odpovědnost. Ve výsledku jsou to konkrétní nedostatky konkrétních lidí, které je však třeba dát do závorky. Resp. Karel Čapek je bere na vědomí, ale v zásadě k nim přistupuje jako k odstranitelným detailům.

Tomu se však podle mne nelze divit: pokud chci realizovat životní plán, kterým je výchova lidí, musím se přeci jen od některých věcí trochu oprostit. Vychovávat darebáky, u kterých nevěřím ani za mák tomu, že by se mohli polepšit, moc dobře nejde. Karel Čapek to ostatně sám pěkně popisuje: „Mnoho mladých prohlašuje, že se jim hnusí dnešní politický stav; bojím se, že v tom případě není něco v pořádku s jejich vnitřní sekrecí. Kdyby cestář tvrdil, že se mu hnusí tahle rozbitá cesta, nikdy by ji nespravil; kdyby se doktorovi hnusili nemocní lidé, byl by to špatný lékař; má-li se něco dělat, je nám třeba lásky, důvěry a jiných kladných stránek – až po slušnou dávku vědění a praxe.“

Celkové vyznění Čapkova textu je tak nakonec takové, že mu mnohem více vadí to, jak se projevují mladí, než samotné nešvary první republiky, které stály u kořenů radikality mladých. Ve výsledku, místo toho, aby se Karel Čapek snažil pochopit to, z čeho zhnusení mladých lidí pochází, byl na jejich straně, získal si jejich důvěru a třeba se snažil mírnit jejich radikalitu a vybízel je ke konkrétním činům, je ze všeho nejdříve pokáral za intelektuální povýšenost, chronické nadávačství, pasivní pesimismus či intelektuální a politické estétství a dekadenci.

Jak to celé dopadlo, víme. První republika skončila. Čapkovi házeli do okna kameny a on sám prožíval hluboké zklamání. Samozřejmě, můžeme si to přebrat tak, že malí a nicotní Češi selhali a že Karel Čapek zvítězil alespoň morálně. Pak se ale nedivme tomu, až se tato historie bude opakovat.

Ti, kteří se dnes hlásí k Čapkovu ideálu demokracie a jeho životnímu programu, by měli mít na paměti, že přivírání očí před skutečností a její zjednodušování ve snaze být konstruktivní se nevyplácí. Vždy je dobré nejprve poctivě popsat současný stav a mít jisté pochopení pro ty, kteří jsou jím zhnuseni. Pokud ale začneme tím, že lidem nepřiznáme ani právo na to, aby byli naštvaní, tak jsme na nejlepší cestě k tomu, aby jejich vztek byl časem ještě větší.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pátek, 4.Ledna 2013, 10:42:43

Řekl bych, dobrá úvaha psaná s jistým pochopením Karla Čapka, nicméně v podstatném momentu založená na jeho nepochopení. Líčit Čapka jako dobráckého strejdu vychovatele, je opravdu nepochopením politického konfliktu, před kterým stál on a kterému prakticky čelila republika. Ta chtěla být sociálně demokratická, ale měla dva nepřítele: jednak antiliberální nacionalismus a jednak revoluční komunismus. Oba byly z první republiky znechuceny. Nehledě na ošidnost termínu loajalita, Čapek vskutku zdůrazňuje, že životaschopná demokracie vyžaduje občany nikoli polovičaté, ale přičinlivé, ochotné něco konkrétního pro republiku udělat, k čemuž ovšem nestačí býti zhnusen, neboť cestář zhnusený z rozbité cesty, ji nikdy nespraví. Takový je Čapkův koncept občanských ctností, který se distancuje jak od zpátečnického nacionalismu, tak od iluzivního revolucionismu. Lze souhlasit s J.B., že v tomto střetu čapkovská demokracie tehdy prohrála – podlehla jak z té, tak z oné strany, ale vinit ji z iluzivního pedagogického strejcovství je podle mě hluboký omyl. Kámen úrazu, jak ukázal dvojí konec republiky, ležel jinde. Nicméně ono „planoucí zhnusení“ si přiložilo nejedno polínko. Nemyslím, že se historie opakuje, ale co se role zhnusení v české demokracii týče, chápu Taberyho, že někdy má ten pocit.

Tomáš Tožička - Duchcov

Loajalita Pátek, 4.Ledna 2013, 15:15:16

Mám Karla Čapka rád, ale nikdy jsem ho nepovažoval za nějakého společenského kritika usilujícího o nápravu společnosti v každodenním životě. To ovšem za první i druhé republiky bylo běžné.

Jeho texty, podobně jako texty radikálnější Mileny Jesenské nebo i kázání J.L.Hromádky jsou mnohem více "lyričtější". Prostě se tehdy psalo jinak.

I když samozřejmě byli pronikaví duchové, kteří navazovali na kritické myšlení K.H. Borovského. Například Karel Hašek dokázat ve svých "politických povídkách" přesně analyzovat situaci a její aktéry.

Na politicko-filozofické rovině to byl pak především Emanuel Rádl, který nejen tvrdě kritizoval první republiku za její nacionalistické a nehumánní chování, ale navíc navrhl i její racionální a realistickou reformu.

Čapek byl aspoň obdivovatel Masaryka a mohl se ve své podpoře prvorepublikové demokracie upínat k jeho duchu, který jej značně převyšoval, ale k čemu se proboha chtějí upínat obdivovatelé současné kleptokracie v Respektu?

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Vždycky Pátek, 4.Ledna 2013, 18:27:32

když slyším něco v tom smyslu, že Respekt je pilířem současného režimu, nestačím se divit. Kritika Nečasovy vlády je (aspoň poslední dobou) snad skoro v každém čísle, a na paškál si autoři hojně berou i třeba vládní strany nebo pana parazidenta.
V čem je vtip? V tom, že tam zní i kritika ČSSD? Tam je taky co kritizovat, a koneckonců ji najdete i na DR. Pan Tabery je, pravda, zřejmě antikomunista, ale proč to z něj dělá pilíř režimu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Járovi Pátek, 4.Ledna 2013, 18:41:54

Proč? Říká se přece "co nás nezabije, to nás posílí". Pro systém to platí taky. Kritika mu naprosto neškodí, stejně jako antibiotika neškodí bakteriím, které jsou na ně už adaptované.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 4.Ledna 2013, 19:27:8

Respekt ostatně nechce skutečnou společenskou změnu. Chce pouze kritizovat, protože z toho žije.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Pátek, 4.Ledna 2013, 21:20:34

Však noviny tu taky nejsou od toho, aby měnily společnost. Jsou tu od toho, aby kritizovaly, pokud možno věcně a nestranně. Společnost ať si mění jejich čtenáři.
Kritika není a priori negativní pojem a už vůbec by neměla nikomu a ničemu škodit, ani společenskému zřízení.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.