Řekl bych, dobrá úvaha psaná s jistým pochopením Karla Čapka, nicméně v podstatném momentu založená na jeho nepochopení. Líčit Čapka jako dobráckého strejdu vychovatele, je opravdu nepochopením politického konfliktu, před kterým stál on a kterému prakticky čelila republika. Ta chtěla být sociálně demokratická, ale měla dva nepřítele: jednak antiliberální nacionalismus a jednak revoluční komunismus. Oba byly z první republiky znechuceny. Nehledě na ošidnost termínu loajalita, Čapek vskutku zdůrazňuje, že životaschopná demokracie vyžaduje občany nikoli polovičaté, ale přičinlivé, ochotné něco konkrétního pro republiku udělat, k čemuž ovšem nestačí býti zhnusen, neboť cestář zhnusený z rozbité cesty, ji nikdy nespraví. Takový je Čapkův koncept občanských ctností, který se distancuje jak od zpátečnického nacionalismu, tak od iluzivního revolucionismu. Lze souhlasit s J.B., že v tomto střetu čapkovská demokracie tehdy prohrála – podlehla jak z té, tak z oné strany, ale vinit ji z iluzivního pedagogického strejcovství je podle mě hluboký omyl. Kámen úrazu, jak ukázal dvojí konec republiky, ležel jinde. Nicméně ono „planoucí zhnusení“ si přiložilo nejedno polínko. Nemyslím, že se historie opakuje, ale co se role zhnusení v české demokracii týče, chápu Taberyho, že někdy má ten pocit.

Mám Karla Čapka rád, ale nikdy jsem ho nepovažoval za nějakého společenského kritika usilujícího o nápravu společnosti v každodenním životě. To ovšem za první i druhé republiky bylo běžné.

Jeho texty, podobně jako texty radikálnější Mileny Jesenské nebo i kázání J.L.Hromádky jsou mnohem více "lyričtější". Prostě se tehdy psalo jinak.

I když samozřejmě byli pronikaví duchové, kteří navazovali na kritické myšlení K.H. Borovského. Například Karel Hašek dokázat ve svých "politických povídkách" přesně analyzovat situaci a její aktéry.

Na politicko-filozofické rovině to byl pak především Emanuel Rádl, který nejen tvrdě kritizoval první republiku za její nacionalistické a nehumánní chování, ale navíc navrhl i její racionální a realistickou reformu.

Čapek byl aspoň obdivovatel Masaryka a mohl se ve své podpoře prvorepublikové demokracie upínat k jeho duchu, který jej značně převyšoval, ale k čemu se proboha chtějí upínat obdivovatelé současné kleptokracie v Respektu?

když slyším něco v tom smyslu, že Respekt je pilířem současného režimu, nestačím se divit. Kritika Nečasovy vlády je (aspoň poslední dobou) snad skoro v každém čísle, a na paškál si autoři hojně berou i třeba vládní strany nebo pana parazidenta.
V čem je vtip? V tom, že tam zní i kritika ČSSD? Tam je taky co kritizovat, a koneckonců ji najdete i na DR. Pan Tabery je, pravda, zřejmě antikomunista, ale proč to z něj dělá pilíř režimu?

Proč? Říká se přece "co nás nezabije, to nás posílí". Pro systém to platí taky. Kritika mu naprosto neškodí, stejně jako antibiotika neškodí bakteriím, které jsou na ně už adaptované.

Respekt ostatně nechce skutečnou společenskou změnu. Chce pouze kritizovat, protože z toho žije.