Jeden z favoritů přímé volby prezidenta Jan Fischer zveřejnil před dvěma týdny jména svých poradců. Kromě dalších více než deseti osobností uvedl i vás. Na sociálních sítích se přitom tento týden objevily informace, dle kterých to není pravda. Můžete vysvětlit, jak to tedy je? Pracujete pro Jana Fischera v jeho týmu poradců?

Oslovil mě Martin Stránský a pozval mě na schůzku řady odborníků, s nimiž by rád diskutoval Jan Fischer. Této schůzky se zúčastnili kromě Martina Stránského také například Jan Wintr, Petr Just, Andor Šándor, Ondřej Jonáš a další. Nešlo o schůzku těch, kteří deklarují podporu Janu Fischerovi ke zvolení prezidentem, ale Jan Fischer chtěl slyšet naše názory na otázky týkající se korupce, změny volebního systému, financování politických stran, ale taky školství.

Nepracuji tedy pro Jana Fischera, ani nejsem jeho poradcem v prezidentské kandidatuře. Koneckonců jsem již před časem vyjádřila podporu jinému kandidátovi, Zuzaně Roithové, kterou znám mnoho let, a na tom jsem nechtěla nic měnit.

Říkáte, že pro Fischera nepracujete. Proč jste tedy přijala nabídku na onu schůzku?

Překvapilo mě, do jakých souvislostí se účast na diskusi s Janem Fischerem dostala. Zřejmě je to dáno i vyhrocenou volební kampaní, která nyní probíhá. Podle mého názoru by naopak všichni politici i kandidáti na prezidenta či na jiné funkce měli být ochotni diskutovat s lidmi různých názorů či oborů a tak jsem také vnímala záměr Martina Stránského.

Vždycky jsem prosazovala pořádání takových debat a nesouhlasila jsem s tím, že se tady zavedlo pravidlo, že jednotlivé názorové skupiny hovoří jen samy mezi sebou, ve stylu „hoši, co spolu mluví“. Tato neschopnost dialogu vede jen k vytváření obrazů nepřítele.

V minulosti - i když jsem byla v politice - jsem se vždycky snažila mluvit s lidmi různých názorů a politických stran a domlouvat s nimi, jak řešit konkrétní věci. Podle mě tohle v politice a ve veřejné debatě chybí, proto se také nedaří prosadit dlouhodobé reformy, protože ty mohou vzniknout jen na základě široké dohody a konsenzu, a to bez diskuse s odlišnými názory není možné.

Jak ale rozumět tomu, že zatímco podle vás jste se pouze účastnila debaty, na kterou vás pozval Martin Stránský, Fischer to před veřejností interpretuje tak, že patříte do jeho týmu poradců? Neberete to tak, že se zaštiťuje vašim jménem, aby mu to v očích veřejnosti přidalo na věrohodnosti?

Ten způsob prezentace týmu poradců mě překvapil, protože to vytváří dojem sboru podporovatelů Jana Fischera, ale od toho, předpokládám, je jeho volební tým. Těžko bych mohla podporovat a priori někoho, koho zatím dostatečně neznám a podobně jako veřejnost se teď seznamuji s jeho politickými názory a s názory dalších kandidátů.

Ale na druhé straně nechci být předpojatá, takže na rozdíl od některých lidí, kteří dnes vyjadřují rychlé odsudky vůči jednotlivým kandidátům, těžko mohu o těch kandidátech, které dobře neznám, mít hotový názor. Rozhodně si chci však uchovat nezávislost a nechci vystupovat ve volební kampani na straně žádného kandidáta.

Politického boje jsem si užila v politice dost a navíc způsob probíhající prezidentské volební kampaně mě poněkud znechucuje, protože ta se dostává do roviny osobních útoků namísto kultivovaných diskusí. Myslela jsem si, že přímá volba prezidenta občany bude o poznání důstojnější a věcnější.

Zmínila jste se, že vyhledáváte dialog s lidmi odlišných názorů. Faktem je, že česká politika je až nezdravě polarizovaná. Nikdo tu takřka s nikým nekomunikuje, zákony se Parlamentem protlačují bez dialogu s opozicí. Co o tomto stylu vládnutí soudíte?

Myslím, že ta polarizace začala ještě dřív, postupně v 90. letech se to zhoršovalo. Vzpomínám si, že jsem v Poslanecké sněmovně podpořila jako vládní poslankyně návrh ČSSD, která po volbách v roce 1996 žádala, aby Parlament uložil vládě Václava Klause připravit koncepci bytové politiky. Za to jsem si tehdy vysloužila v klubu ODS pokárání, protože prý není možné hlasovat pro něco, co navrhuje opozice, i kdyby to bylo správné.

Přitom ale po roce 1989, když jsme začínali za Občanské fórum ještě jako kooptovaní poslanci a pak po prvních svobodných volbách v červnu 1990 bylo naprosto normální, že se většina reforem dohadovala a schvalovala širokou názorovou většinou, proto třeba i česká Ústava byla přijata více než 170 hlasy z dvousetčlenné České národní rady.

Podle mého názoru dlouhodobé reformy, věci, které vláda prosazuje na desetiletí, by se neměly schvalovat v Parlamentu těsnou většinou, protože pak stejně hrozí, že to po volbách opozice, až bude u vlády, zruší. Takové reformy jsou na nic, byť by byly sebelépe míněné, dokonce mohou způsobit chaos a nestabilitu.

Pokud pro ně není reálná široká podpora a nejsou dostatečně prodiskutované, pak by se proti vůli velké části Parlamentu, a tím i proti vůli velké části veřejnosti, neměly schvalovat. To jen podporuje nespokojenost lidí s politikou, protože se s ní nemohou ztotožnit a mají pocit, že politici se o názory lidí nezajímají.

Týká se to třeba důchodové reformy, církevních restitucí, zákona o státní službě, zákonů nutných k omezení korupce a dalších. Jenže to by chtělo úplně jiný styl politiky, méně konfrontační a právě i diskuse lidí z různých názorových proudů.

Kapitolou samou pro sebe je téma komunismu. Co říkáte na to, že i třiadvacet let od listopadové revoluce média a angažovaná veřejnost opět na některé kandidáty vytahují jejich komunistickou minulost, dalším zas vytýkají, že si řekli o hlasy komunistických voličů...

Překvapilo mě, že se to třiadvacet let od listopadu 89 může stát takovým tématem. Je důležité dívat se na minulost kandidátů na prezidenta, na celý jejich život a jejich názory. Ale protože si dobře pamatuji dobu u nás před rokem 89, vím, že je to mnohem složitější a že ve vysokých funkcích působilo či působí mnoho lidí, kteří nebyli stateční jako političtí vězni a byli s bývalým režimem velmi konformní.

Samozřejmě bych byla ráda, kdyby mohl být prezidentem někdo s morální autoritou, jako byl Václav Havel, nebo někdo,kdo se zasloužil o náš stát jako T.G. Masaryk, ale žádný takový kandidát se o prezidentský úřad nyní neuchází. Proto si myslím, že by bylo dobré posuzovat každého kandidáta věcně, jakou má minulost, co již vykonal, jaké má názory, jak se mu dá věřit, že své názory nezmění, jakmile bude zvolen, ale ne takto paušálně, jak se to nyní v médiích prezentuje.

Považujete KSČM za standardní politický subjekt?

Problém KSČ se měl řešit podle mého názoru hned v roce 1990. Můj názor byl ten, že KSČ měla být hned po roce 89 zrušena jako právnická osoba, a tak by nesla odpovědnost za zločiny spáchané v období 1948-89.

Bohužel se to tehdy nestalo, nebyla pro to politická vůle a dnes pro její zrušení z hlediska naší ústavy a zákona o politických stranách není důvod. I kdyby vláda tuto věc iniciovala u Nejvyššího soudu, podle mě by nemohla uspět, protože na KSČM není závadné její současné působení, které se pohybuje v mezích demokratických pravidel.

Její problém je, že se dostatečně nedistancovala od své minulosti. Ale to je politická věc, ne právní. Podle mě by bylo nejlepší řešení nutit k určité změně chování všechny politické strany, včetně KSČM, změnou volebního systému tak, aby se do Poslanecké sněmovny volilo většinovým dvoukolovým volebním systémem, jako se volí do Senátu.

To by nejlépe omezilo význam extrémních politických stran, a záleželo by jenom na nich samotných, zda se změní a jejich kandidáti si získají přijatelnost pro většinu voličů.

V médiích se hojně diskutovalo také to, zda by měl příští prezident jmenovat vládu s účastí komunistů. Někteří to vyloučili...

Role prezidenta v naší Ústavě je v tomto směru hodně omezená. Měl by jmenovat premiérem představitele vítězné strany a na tomto premiérovi je, jaké složení vlády prezidentovi předloží.

Na druhé straně ale vláda s účastí komunistů by, obávám se, vytvořila ještě větší napětí ve společnosti, takže názory těch, kteří by s tím hluboce nesouhlasili a cítili by to jako ohrožení, by prezident nemohl pomíjet. Řekla bych, že by tato úloha pro prezidenta byla jako proplout mezi Skyllou a Charybdou a že by o tom měl s designovaným premiérem důkladně hovořit, zejména o tom, co by to udělalo s náladou ve společnosti. Osobně bych se takové situace obávala.

V úvodu jste vzpomněla, že podporujete Zuzanu Roithovou. Proč si myslíte, že by byla dobrou prezidentkou?

Zuzanu Roithovou znám patnáct let, vlastně od doby, kdy se stala ministryní ve vládě Josefa Tošovského. Ve Čtyřkoalici jsem s ní měla možnost spolupracovat na programu a znám dobře její názory. Důležité mi připadá, že je vnímavá a mohla by vnést do prezidentské funkce více empatie a vstřícnosti pro všechny občany. Důležité také je, že by byla schopna nás dobře reprezentovat v zahraničí, protože má zkušenosti z Evropského parlamentu.

A jak vlastně hodnotíte pomalu končící desetileté působení Václava Klause na Hradě?

Myslím, že Václav Klaus především neplnil to, co při svém prvním zvolení sliboval, že bude prezidentem aktivním, ale ne aktivistickým. Neberu mu právo na jeho názory, ale myslím, že by prezident měl své osobní názory více upozadit a dbát na reprezentaci celé země.

Václav Klaus jako prezident a předtím jako představitel ODS taky nikdy nepodporoval diskusi s názorovými oponenty, ty on z debaty vylučoval a přitom schopnost sjednocovat společnost a podporovat dialog různých názorových proudů je přesně to, čím by prezident mohl zlepšit politickou kulturu u nás.

Mluvila jste o bídné politické kultuře a neschopnosti politických elit spolu komunikovat. Co by podle vás mohlo vést k nápravě? Vidíte nějakou naději na zlepšení poměrů?

Cesta k nápravě je složitá a jednoduchá zároveň. Stačilo by, kdyby si lídři politických stran uvědomili, že jsme na jedné lodi zvané Česká republika a že cílem není porazit nepřítele v příštích volbách, ale v průběhu volebního období prosadit něco prospěšného pro občany, co přetrvá deset a více let.

A to se bez širší podpory Parlamentu a veřejnosti prosadit nedá. Rozhodně tomu nepomůže „nakoupit“ hlasy nějakých přeběhlíků. Bohužel k této nápravě moc nepomáhají média, protože ta často tleskají arogantním siláckým prohlášením a tvrdí, že nejlepší politik je ten, kdo tento styl ovládá.