Budeme-li chtít aneb malé adventní zastavení

Advent je pro křesťany dobou přípravy na dvojí příchod spasitele: na jeho narození v těle a na jeho druhý příchod na „konci věků“.

Rok co rok čtyři týdny před Vánoci prožíváme advent. Necháváme se unášet kouzlem lidových zvyků a účastníme se liturgických úkonů spojených s tím zvláštním časem. Připravujeme se na příchod Ježíše Krista.

Není to příchod ledajaký. Ježíš tu už přece jednou byl a pak odešel, tak jakýpak další příchod. Vždyť ani loni, ani předloni, ani všechny ty roky předtím nepřišel a pokaždé jsme ho čekali. Má tomu snad být letos jinak?

Bible shraňuje prazvláštní texty. Zpravují nás nejen o událostech, které se před dlouhými staletími odehrály, ale i o jejich paralelách, případně dalších variantách příběhů, které se cyklicky a téměř do nekonečna opakují. Přesněji řečeno, jde o události, s nimiž se opakovaně setkáváme a setkávat budeme až do chvíle, než bude všechno zlo vymýceno. Na zemi pak zavládne Boží království, v němž nikomu nebude nic chybět. Ani smrti už nebude.

Jedním z takových příběhů je příběh Adama a Evy. Odmítli Boha, protože podlehli mylné představě, že by o svém životě měli rozhodovat oni sami a nikoliv Bůh. Otevřeli tím dveře zlu a dobrotivý Bůh se stáhl. Bůh je gentleman a nevnucuje se tam, kde ho nechtějí. Stalo se to jednou a hned na začátku.

Jenže tento příběh se stále znovu opakuje. Pokušení zrady čehosi dobrého, co nás přesahuje, pokušení, jemuž podlehli Adam s Evou, je den co den vystaven každý z nás.

Nezřídka odmítáme Boha a neřídíme se pravidly, která nám dává pro naše dobro. Dává, nevnucuje. Jsme už dokonce tak daleko, že o nich a Bohu samotném nic nevíme. Když to s Adamem a Evou nedopadlo dobře a museli z ráje odejít, aby na ně dolehla všechna tíha světa, v němž je nakonec nečekalo nic jiného než prázdnota smrti, jak to může dopadnout s námi?

Proto všechno tu je advent, který se stále opakuje, i když Ježíš, který už jednou přišel, ne a ne přijít podruhé. Možná nepřijde ani letos, ale kdo ví… My lidé přece víme tak málo.

Advent nás ve své nejsrozumitelnější podobě upomíná na příběh z Betléma, který se stal jednou jedenkrát, ale také – podobně jako pokušení Adama a Evy – se v mnoha podobách stále znovu opakuje.

Rok co rok upomíná na Spasitele, který má přijít, aby náš plačící svět proměnil v kvetoucí ráj, o nějž se ve své namyšlenosti připravili Adam s Evou a my v tom na tisíce jiných způsobů pokračujeme. Ano, Bůh to může změnit, ale jedině když budeme chtít. Mohl by to změnit tak jako tak, bez nějakých podmínek kladených člověku, ale evidentně se rozhodl pro dobrovolnou spolupráci s ním.

Rok co rok se nás Ježíš ptá, a o adventu zvlášť naléhavě: „Chcete už? Mám už přijít? Nebo mám stále a do omrzení čekat?“

Možná, že my lidé nikdy chtít nebudeme, že si to nikdy nerozmyslíme. Že budeme ve své určující většině stále lpět na majetku, že nás nikdy nepřejde chuť budovat svůj prospěch na účet jiných a před pravdou a spravedlností budeme dávat přednost vládě silnějšího nad slabším. Že o Boha a nějaké dobro pro všechny vůbec stát nebudeme. Co pak? Přijde i tak Ježíš?

Ano, přijde, i když to nemusí být zrovna na konci adventu. Píše se to v poslední knize naší Bible, v Janově Zjevení, v Apokalypse. Možná to nebude tak idylické, jako o adventu, a možná, že ano, kdo ví… Možná že Bůh, který je ze všeho nejvíc láska, se nad námi skloní, jako se nad ním před 2012 lety sklonili nejobyčejnější z obyčejných – pastevci – a nejmoudřejší z moudrých – mudrci.

Možná pak odpustí nám všem, včetně největších darebáků, kteří kdy chodili tímto světem. Svět pak bude takový, jaký jej chtěl Bůh vždycky mít. Bez bolesti, neštěstí, bez bohatství doprovázeného chudobou, bez neporozumění, bez smrti.

Budeme-li alespoň trochu chtít.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.