Malá firma z Nového Zélandu, Oritaine, se věnuje detektivnímu a archivačnímu podnikání: za pomoci vlastních databází chemického a biologického složení půdy nebo ovzduší odhaluje skutečný původ potravin nabízených v supermarketech. A to nezávisle na papírové dokumentaci prodejců a distributorů daného zboží nebo státních či mezinárodních certifikačních značkách (například PDO, PGI a TSG vydávané Evropskou unií), které by měly poskytnout konzumentovi vyčerpávající informace o kvalitě, složení a původu kupované potraviny. Nedá se jim totiž věřit, což potvrzují pravidelně se opakující kauzy: jedovaté okurky, posypová sůl, metanol a tak dále. Potravinářští detektivové nabízejí nezávislou a odbornou záruku, že jídlo je opravdu jídlo, a že je bezpečné, nicméně tato záruka něco stojí a je jen otázkou času, kdy někdo zpochybní i ji.

Na celé situaci je paradoxní, že se takové péče dostává tomu nejlevnějšímu a chtělo by se říct i nejpodřadnějšímu zboží. Zatímco dříve byly potraviny a další komodity s exotickým původem - ať již ve smyslu vzdálenosti, kterou musely cestovat, nebo složitosti technologických postupů jejich výroby - z pravidla exkluzivní a velmi drahé, v současnosti představují často to nejlevnější z nejlevnějšího. Exkluzivním artiklem se částečně staly potraviny lokální a sezónní, ale vždy s jasně doložitelným původem a nejlépe s odpovědným způsobem výroby či pěstování. Ty nejtajuplnější pokrmy se dnes většinou válí v regálech zlevněnek. S trochou (marxistické) nadsázky lze mluvit o komodifikované jistotě a riziku. S rostoucím počtem certifikátů, osvědčení a s přesným označením výrobku roste pravděpodobnost, že si opravdu kupujeme máslo vyrobené z kravského mléka na konkrétním území. Naopak, trocha nepozornosti nebo nezájem při nakupování může člověka - tentokrát bez jakékoli nadsázky - zranit nebo zabít.