Pamět není třeba občerstvovat, je to jako včera, přesto si to krátce shrňme. V roce 1992 proběhly v Československu volby, vyhrály strany s odlišným politickým programem a snad i kulturou. Bylo třeba hledat shodu, která by sladila přání o směřování společného státu na východě i západě země. Nekonalo se, a situaci namísto parlamentu řešily stranické sekretariáty politických hegemonů před a za řekou Moravou. Ačkoliv byl přijat ústavní zákon a vše proběhlo dle zákona, nešlo primárně o řešení státoprávní krize, neboť ta byla důsledkem, ale více hrozbou, nesouladu vizí Václava Klause a Vladimíra Mečiara.

Z technologického úhlu pohledu reprezentace HZDS (strana s nesmírným vlivem, v současnosti na okraji politického spektra) a ODS (strana s nesmírným vlivem, která se řítí na okraj politického spektra) dospěly k nejlepšímu možnému výsledku, alespoň tento názor převládá a sentimentální federalisté už takřka vyhynuli. Ovšem nikoli forma zániku, ale způsob vzniku nových států, je problematický a obě nástupnické země se s vlastní existencí nevyrovnaly doposud.

Václav Klaus rád brečívá nad hrobem evropských národních států, aniž připouští, že to, co v roce 1993 vzniklo jeho přáním a energií, je pouze super volební obvod, ve kterém půl roku předtím drtivě vyhráli občanští demokraté, tou dobou zcela v jeho vlastnictví. Podobně je tomu se Slovenskem. Jistě, existovaly tu snahy o rozdělení státu, konečně reprezentované skupinami, které k oběma novým vladnoucím elitám měly daleko, přesto nelze mluvit o tom, že by oba nové státy vzešly z touhy jejich lidu.

V základu samostatné Slovenské republiky, respektive České republiky, stojí nejsilnější partaj a do nich neformálně kooptované zájmové skupiny. Aby mohlo dojít k privatizacím (rozuměj distribuci) majetku, muselo dojít k mocenskému rozdělení teritoria. Nejspíš by tak či onak k nějaké formě odluky došlo, o to spor není, ale pilířem nové identity Čechů a Slováků se stala touha po vládnutí bez přívlastku, realizování vlastní koncepce světa.

Nikým nevymodlené a neočekávané státnosti, které nespadly shůry, ale byly výsledkem jednání dvou mužů, mají všechny nešvary, které mají i obě zanikající politické strany, tedy ODS a HZDS. Problematická situace je s redefinicí této nabité suverenity bez jejich faktických vládců. HZDS takřka neexistuje, ale hororové svědectví o slovenském justičním pořádku, prosrůstání mafií na všech stupních je přítomno stále. Princip fungování HZDS posloužil v základech budování Slovenské republiky, na těchto základech stojí stále. Nejinak je tomu v Česku, ačkoliv ODS žije, je vládní stranou, prakticky přestala existovat v politickém slova smyslu, a je pouze udržovatelkou tradic, které přinesl otec zakladatel. Tedy vytváření vazeb a mechanismů, které umožňují být u toho, i když jistě pochyné, ale přesto někdy zajímavé politické angažmá ODS z devadesátých let je pryč, už je to jenom byznys.

Otcové zakladatelé našich republik jsou buď politicky mrtví (Mečiar) či na přístrojích (Klaus), ale obě republiky žijí dál svůj příběh. Příběh idejí, které nevydržely ani jednu desetiletku, přesto pro ně byly vytvořeny dva suverení státní útvary ve střední Evropě. Co se státy nyní, dvacet let poté? Ačkoliv můžeme navolit jiné vlády, politiky, pokusit se o změnu, to shnilé v základech je pořád přítomno. Ideální variantou je nechat samostatné Česko s Slovensko postupně odpařit, tak jako otce zakladatele a jejich strany, jenže na to nemá dnes nikdo odvahu ani sílu. Kdo by měl tu odvahu a drzost rozbíjet republiky, jen kvůli výsledkům voleb, anebo jejich neschopnosti fungovat.