Film kanadského režiséra Jean-Philippa Tremblaye Stíny svobody (Shadows of Liberty, UK 2012) se zabývá jedním z nejzávažnějších témat dneška: úpadkem kvality médií v důsledku proměn jejich vlastnické struktury, v důsledku proměn technologického prostředí a v důsledku čím dál většího vlivu korporací a finančních zájmů na mediální obsah.

Tremblayův dlouho a pečlivě natáčený film je mistrovským dílem i po řemeslné stránce — a výhrady v tomto směru, které se v českých médiích bohužel objevily, pokládáme za kamufláž politicky motivovaného nesouhlasu s radikálním a přitom svrchovaně přesvědčivým obsahem.

Co se formální konstrukce filmu týče, Stíny svobody sestávají z krátkých sond, jakýchsi hutných případových studií, které se střídají s teoretickými reflexemi. Spád filmu rytmizuje členění do několika kapitol. V Tremblayově filmu se opakuje s železnou pravidelností model, kdy prvotřídní, kolegy v oboru i vlastními šéfy oceňovaný novinář či novinářka se dotkne tématu, které kříží zájmy nejvyšších pater politicko-ekonomické moci v USA, a ta si najde páky, jak onoho novináře umlčet. V některých z případů s tragickými důsledky.

V tomto schématu se pak i u nás obecně známý případ Juliana Assange přestává jevit jako ne zcela přehledná jednotlivost, a naopak působí jako součást modelu, kterým politicko-ekonomická elita v USA a její mediálně-průmyslový komplex drtí své principiální a mocenské zájmy ohrožující kritiky.

Film přesvědčivě prokazuje, jak i nejprestižnější média, obecně pokládaná za liberální a velmi si zakládající na své profesní úrovni, jako New York Times či Washington Post v některých klíčových případech fatálně selhávají. To se vystupňovalo v posledních deseti letech. Svou roli sehrála tísnivá atmosféra po 11. září, ale ještě větší vliv má srůstání politické a ekonomické moci i vzrůstající koncentrace vlastnictví v médiích: vznik nového mediálního monopolu.

Jednotlivé případové studie prokládají teoretické reflexe špičkových osobností amerického kritického myšlení o médiích. Defilují tu Amy Goodmanová z Democracy Now, Norman Solomon z FAIR, John Nichols z The Nation a především Robert McChesney z Univezity v Illionois. Pro člověka, který s těmito ikonami svobodného amerického novinářství přišel již dříve do styku, je film už kvůli této stránce takovým malým festivalem.

Jak jste si vybral odborníky, kteří ve filmu vystupují, a příklady, kterým se věnujete?

Natáčení předcházel rozsáhlý výzkum, takže jsem mluvil s celou řadou lidí, z nichž mnozí se nakonec ve filmu objevili, jako Robert McChesney, Amy Goodmanová, John Nichols nebo Pratap Chatterjee, celkem jich byla asi stovka. Jednotlivé příklady se během příprav vynořovaly samy. Měl jsem štěstí, že velká většina lidí, kteří byli postiženi nějakými perzekucemi, projevila ochotu ve filmu vystupovat.

Málokdo si uvědomuje, že natočení filmu je také dost komplikovaná praktická záležitost, lidé, které chcete do filmu dostat, musí mít čas, musí být ochotní mluvit. Na počátku celého projektu stála kniha legendy amerického novinářství Bena Bagdikiana The Media Monopoly. Bagdikianovi je dnes už dvaadevadesát let. K mé velké radosti jsme se potkali, mluvili jsme spolu, ve filmu nicméně už nevystupuje. Dal mi ale celou řadu cenných tipů a film je mu věnován.

Bagdikian byl jedním z prvních, kdo v celostátních médiích v šedesátých letech podporoval hnutí za občanská práva. A byl také šéfredaktorem The Washington Post v době, kdy Daniel Ellsberg předal jeho novinám tajné oficiální dokumenty bez příkras popisující průběh války ve Vietnamu, tak zvané Pentagon Papers. Bagdikian je předal senátoru Miku Gravelovi, který pak jejich podstatnou část přečetl v Kongresu, čímž umožnil jejich publikování.

V knize Media Monopoly Bagdikian popisuje, jak koncentrace vlastnictví amerických médií ohrožuje svobodu slova. Poprvé ji vydal v roce 1983 a tehdy v ní dospěl k závěru, že americká média kontroluje padesát korporací. S každým dalším revidovaným vydáním jich bylo méně a méně, až o dvacet let později u vydání z roku 2004 změnil název na New Media Monopoly a konstatoval, že média dnes v USA drží v rukou všeho všudy pět korporací.

Prostor se soustavně zužuje.

Řada momentů ve filmu vrhá velmi špatné světlo na americká média těšící se vůbec největší prestiži, New York Times, The Washington Post, Los Angeles Times, CBS a podobně. Přitom jejich zástupci ve filmu mluví jen minimálně, neměl jste obavu, že to bude filmu ubírat na přesvědčivosti?

Upřímně řečeno neměl. Jednak v některých případech je mluvit nechám. Ve filmu mluví třeba Chris Hedges, který musel opustit New York Times kvůli svému postoji k irácké válce. V epizodě o Garym Webbovi, jenž rozkryl neskutečný komplot CIA, když kryla narkomafii financující pravicové milice Contras v Nikaraguy, zase nechávám mluvit titulky těchto médií z předmětné doby.

Obecně mám pocit, že nechat mainstreamová média hovořit skrze archívy je dostatečné. Oni mají každý den dost prostoru, aby se vyjádřili k čemukoli, nechtěl jsem třeba své diváky zdržovat rozhovorem s Rupertem Murdochem, když bylo stejně jasné, že z něj nedostaneme nic jiného než obvyklou rétoriku. Archívy stačí.

Když jste se zmínil o šokujícím a v českých zemích prakticky neznámém případu Garyho Webba, připadá mi zhola neuvěřitelné, že se za něj New York Times či Washington Post, když vyšla pravda najevo, nepostavily.

To je skutečně neuvěřitelný příběh. Všechno je ale dobře popsané a vlastně i dost známé. Existuje Webbova kniha The Dark Alliance, Nick Schou celý případ popsal v knize Kill The Messenger, o případu existuje důkladná reportáž připravená předními francouzskými investigativními novináři. Celá záležitost je po faktická stránce zcela jasná.

Webb měl ve všem pravdu a skutečnost byla ještě horší, než jak ji popisoval. Jeho stránky Dark Alliance jsou prvním případem masivního internetového aktivismu. Denně na ně už v roce 1996 chodil jeden milion lidí. Demonstrace proti tomu, jak CIA kryla nikaragujskou narkomafii, se konaly v Los Angeles pod vedením kongresmanů.

Přesto se za Webba v hlavních médiích nikdo nepostavil a zradili ho i jeho šéfové v San Jose Mercury. Ti si ho přitom přivedli jako velkou hvězdu právě proto, aby celostátně zvedl prestiž jejich novin. Ostatně ve filmu někdo cituje člověka z LA Times, který řekl přímo: „Přece nebudeme pomáhat Webbovi z nějakého San Jose Mercury k dalšímu Pulitzerovi.“

Gary Webb nebyl žádný zajíc. Byl to nositel Pulitzerovy ceny, novinářská superstar. Případ, na kterém dělal, měl všechno: drogy, CIA kryjící mafii, vazby na nejvýše postavené politiky. Přesně případ, po kterém v Mercury toužili. A všichni ho povzbuzovali, aby publikoval, co zjistil. A pak ho chladnokrevně, cynicky podtrhli.

Řekl bych, že Webbův případ názorně ukazuje, jak dopadne člověk, který se pustí do křížku s mocí v Americe. Konglomerát moci politické elity, médií a korporací ho prostě zastaví. V případě Garyho Webba to platí včetně jeho osudově tragického konce.

Opakuji: jeho stránky Dark Alliance měly jednu dobu po roce 1996 milion návštěv denně. Ale dnes je na webu nenajdete. Je to jeden z nejotřesnějších případů kultury uplatňování moci skrze média, s nímž se vůbec lze setkat.

Ve vašem filmu vystupuje rovněž Julian Assange. Toho mnozí pokládají za pochybnou, málo důvěryhodnou osobu. Dílem na něj vrhá stín skandál ve Švédsku, dílem se namítá, že zveřejněním interních informací diplomacie USA bezohledně ohrozil životy lidí. Jakou na to máte odpověď?

Pokud jde o švédský případ, myslím, že Julian Assange se zachoval poctivě. Vůbec se nebrání výslechu, dával se k dispozici, dokud byl ve Švédsku, ani později v domácím vězení v Británii se nebránil výslechu, ba ani dokonce nyní na ambasádě Ekvádoru. Do Švédska nechce kvůli oprávněným obavám z vydání do Spojených států, odkud by ho bylo vydat mnohem snazší nežli z Velké Británie.

Myslím si, že Julian Assange by měl důkladně zodpovědět všechny otázky, které mu lze v souvislosti s případy ve Švédsku klást. Ale myslím si, že všechny otázky by měly zodpovědět rovněž obě ženy, které ho obviňují. Protože ze všeho, co jsem se měl možnost o případu dovědět, se mi zdá, že jejich obvinění jsou vyloženě slabá.

Pokud jde o ohrožení životů lidí, vážně nevím, co tím, kdo může mínit, ale mně se zatím zdá, že nejvíc ohrožené jsou životy Juliana Assange a jeho kamarádů, jako je Bradley Manning, kterého Spojené státy podrobily krutému a nelidskému zacházení. Těžko je můžete označit za nezodpovědné, když jejich motivace je jasná: rozkrývají korupci a jiné podlosti, které by vlády rády podržely v utajení.

A nakonec jsou to právě oni, kdo nesou největší rizika a platí nejvyšší cenu.

Váš film podává aspoň pro mne beze zbytku přesvědčivou analýzu, v čem současný vývoj médií a vlastnických vztahů v médiích ohrožuje samu podstatu demokracie. Ale nenabízí žádné řešení. V čem by podle vás mohlo spočívat?

Náznaky v něm jsou, mluví se o mediální reformě. Potíž je v tom, že hotový recept nikdo nezná, ani taková jedinečná osobnost jako Robert McChesney nemá hotový návod.

Nějaké nápady se dají najít na našich webových stránkách shadowsofliberty.org. Sám si myslím, že nejdůležitější věci jsou čtyři:

1. Udržet svobodný internet. Nikoli náhodou pojem „neutralita netu“ je novým žhavým tématem v USA;
2. přestat sledovat mainstreamová média, neboť to jsou peníze, které dáváme korporacím;
3. sledovat a aktivně podporovat nezávislá média, která dělají lidé pro lidi;
4. působit na vládu, aby co nejiniciativněji a nejintenzivněji podporovala nezávislé novinářství.

Takhle je to parádní. V debatě po filmu jste se zmínil o tom, že váš film nechtějí přijímat americké festivaly. Tomu se mi nechce věřit. Ani Sundance?

Ani Sundance.

A čím to zdůvodňují?

Tak dostali jsme typický zamítavý dopis o tom, jak si váží naší práce, ale... Divné na tom je, že úplně stejný soubor dokumentů, s nimiž teď objíždíme po festivalech celý svět, se v Sundance uvádět bude, ale zrovna náš film, který se zabývá vyloženě Amerikou, se nehodí.

Ve filmu vystupuje osmatřicet postav, z nich sedmatřicet jsou američtí občané, ten osmatřicátý je Assange. Jeff Cohen, jeden z účinkujících říká myslím vcelku trefně: „Vašemu filmu se v amerických médiích děje přesně to, co se stalo lidem, o nichž v něm vyprávíte. Snaží se ho vytěsnit až za okraj.“

Ale my se nedáme. Připravujeme strategii, jak na americký trh co nejúčinněji proniknout. Samozřejmě chci, aby film vidělo co možná největší množství Američanů.