Film kanadského režiséra Jean-Philippa Tremblaye Stíny svobody (Shadows of Liberty, UK 2012) se zabývá jedním z nejzávažnějších témat dneška: úpadkem kvality médií v důsledku proměn jejich vlastnické struktury, v důsledku proměn technologického prostředí a v důsledku čím dál většího vlivu korporací a finančních zájmů na mediální obsah.

Tremblayův dlouho a pečlivě natáčený film je mistrovským dílem i po řemeslné stránce — a výhrady v tomto směru, které se v českých médiích bohužel objevily, pokládáme za kamufláž politicky motivovaného nesouhlasu s radikálním a přitom svrchovaně přesvědčivým obsahem.

Co se formální konstrukce filmu týče, Stíny svobody sestávají z krátkých sond, jakýchsi hutných případových studií, které se střídají s teoretickými reflexemi. Spád filmu rytmizuje členění do několika kapitol. V Tremblayově filmu se opakuje s železnou pravidelností model, kdy prvotřídní, kolegy v oboru i vlastními šéfy oceňovaný novinář či novinářka se dotkne tématu, které kříží zájmy nejvyšších pater politicko-ekonomické moci v USA, a ta si najde páky, jak onoho novináře umlčet. V některých z případů s tragickými důsledky.

V tomto schématu se pak i u nás obecně známý případ Juliana Assange přestává jevit jako ne zcela přehledná jednotlivost, a naopak působí jako součást modelu, kterým politicko-ekonomická elita v USA a její mediálně-průmyslový komplex drtí své principiální a mocenské zájmy ohrožující kritiky.

Film přesvědčivě prokazuje, jak i nejprestižnější média, obecně pokládaná za liberální a velmi si zakládající na své profesní úrovni, jako New York Times či Washington Post v některých klíčových případech fatálně selhávají. To se vystupňovalo v posledních deseti letech. Svou roli sehrála tísnivá atmosféra po 11. září, ale ještě větší vliv má srůstání politické a ekonomické moci i vzrůstající koncentrace vlastnictví v médiích: vznik nového mediálního monopolu.

Jednotlivé případové studie prokládají teoretické reflexe špičkových osobností amerického kritického myšlení o médiích. Defilují tu Amy Goodmanová z Democracy Now, Norman Solomon z FAIR, John Nichols z The Nation a především Robert McChesney z Univezity v Illionois. Pro člověka, který s těmito ikonami svobodného amerického novinářství přišel již dříve do styku, je film už kvůli této stránce takovým malým festivalem.

Jak jste si vybral odborníky, kteří ve filmu vystupují, a příklady, kterým se věnujete?

Natáčení předcházel rozsáhlý výzkum, takže jsem mluvil s celou řadou lidí, z nichž mnozí se nakonec ve filmu objevili, jako Robert McChesney, Amy Goodmanová, John Nichols nebo Pratap Chatterjee, celkem jich byla asi stovka. Jednotlivé příklady se během příprav vynořovaly samy. Měl jsem štěstí, že velká většina lidí, kteří byli postiženi nějakými perzekucemi, projevila ochotu ve filmu vystupovat.

Málokdo si uvědomuje, že natočení filmu je také dost komplikovaná praktická záležitost, lidé, které chcete do filmu dostat, musí mít čas, musí být ochotní mluvit. Na počátku celého projektu stála kniha legendy amerického novinářství Bena Bagdikiana The Media Monopoly. Bagdikianovi je dnes už dvaadevadesát let. K mé velké radosti jsme se potkali, mluvili jsme spolu, ve filmu nicméně už nevystupuje. Dal mi ale celou řadu cenných tipů a film je mu věnován.

Bagdikian byl jedním z prvních, kdo v celostátních médiích v šedesátých letech podporoval hnutí za občanská práva. A byl také šéfredaktorem The Washington Post v době, kdy Daniel Ellsberg předal jeho novinám tajné oficiální dokumenty bez příkras popisující průběh války ve Vietnamu, tak zvané Pentagon Papers. Bagdikian je předal senátoru Miku Gravelovi, který pak jejich podstatnou část přečetl v Kongresu, čímž umožnil jejich publikování.

V knize Media Monopoly Bagdikian popisuje, jak koncentrace vlastnictví amerických médií ohrožuje svobodu slova. Poprvé ji vydal v roce 1983 a tehdy v ní dospěl k závěru, že americká média kontroluje padesát korporací. S každým dalším revidovaným vydáním jich bylo méně a méně, až o dvacet let později u vydání z roku 2004 změnil název na New Media Monopoly a konstatoval, že média dnes v USA drží v rukou všeho všudy pět korporací.

Prostor se soustavně zužuje.