Často slýchám, že se hledají politici, kteří půjdou do politiky „kvůli těm lidem“, případně protože je o to někdo požádá, nebo aby konečně vykydali ten Augiášův chlév. Přiznám se, že nepatřím ani do jedné z těchto skupin. Má motivace je především osobní, na druhou stranu rozhodně není finanční.

Proč jsem se tedy vrhl do bahnitého rybníčku českého politického dění?

V první řadě mě veřejné dění vždycky zajímalo a nikdy jsem necítil k politikům nenávist, která rezonuje částí české společnosti. Naopak, politika mě baví. Pustit se do práce v Pirátské straně pro mě byl do jisté míry útěk z rutiny. Místo všedního každodenního života člověka každý den potkávají nové podněty, nové myšlenky, nepředpokládané události a s tím přichází i pořádná porce adrenalinu.

Jakmile se člověk do politického dění zapojí, získá přinejmenším pocit, že něco zmůže. Čas od času přijde úspěch, který nabíjí novou energií — v našem případě třeba potupný krach ACTA v europarlamentu — a podílíte se na něčem, co přesahuje jednotlivce. Čestné je také přiznat, že moc je lákavá, a pokud s ní člověk rozumně nakládá, může s ledasčím pomoci.

To byla řekněme emoční stránka politického angažmá. Jako místopředseda Pirátů ale získávám mnohem víc.

Řada praktických dovedností, které jsem si osvojil, mi bude užitečná i v případě, že z politického kolotoče vypadnu. Umět napsat tiskovou zprávu, či zformulovat myšlenku jsou užitečné dovednosti. Stejně tak získávám nepřeberné množství poznatků z oblasti fungování médií a marketingu. Za nejcennější v oblasti těchto praktických dovedností ale považuju školu jednání s lidmi, kterou denně absolvuji. To zahrnuje dovednosti potřebné k tomu, abych s mimi vyšel, stejně jako dovednosti potřebné k tomu co nejplněji využívat potenciál příznivců Pirátů. Podstatná je i schopnost rozhodovat se správně (nebo alespoň nějak) i pod značným tlakem a ve stresu.

Třešničkou na dortu jsou potom společenské faktory. Místopředseda Pirátské strany je na společenském žebříčku jednoduše výše nežli student druhého ročníku FHS. Člověku se otevírá přístup do kruhů, které mu byly dříve uzavřené. Týmová práce a spolupráce mi potom pracovně vyhovuje mnohem více, než samostatná činnost solitéra. Pirátskou stranu navíc obklopuje komunita lidí, kteří spolu dobře vycházejí a je příjemné být její součástí.

Závěrem je třeba podotknout, že i jiné činnosti nabízejí podobnou míru seberealizace. V politice se ale člověk potká s mnohem širším okruhem lidí — nezůstává uzavřený například v kruhu manažerů, nebo „neziskovkářů“. Na to navazuje další specifikum politiky — politické strany nejsou na rozdíl od firem čistě hierarchické organizace (alespoň u Pirátů to platí). Vztah místopředseda — řadový člen je kvalitativně úplně jiný, než nadřízený — podřízený. Politické prostředí je navíc poměrně unikátní v tom, že člověk si může svobodně vybrat, na co se zaměří, případně do čeho půjde po hlavě. To umožňuje málokteré povolání.

Poslední poznámka pro zvědavé. V Pirátské straně působím „na plný úvazek“ jako místopředseda a šéf mediálního odboru, ale toto své hobby financuji z dědictví po babičce a příležitostných melouchů.