Chci přispět X

Obecní zprávy

Po listopadovém převratu jsme se radovali ze svobodných novin. Za dvacet let ale platí, že většina toho, co se tiskne a lidem nabízí jako informace, je prázdné stejně jako někdejší Rudé právo.

Pamatuji se, jak nám domů chodilo Rudé právo, které každý člen KSČ musel povinně předplácet. Matka, sama redaktorka okresních novin, tím listem okázale pohrdala a používala ho pouze jako podklad, na který se dala loupat jablka nebo čistit houby. Otec, jehož členství ve straně toto předplatné vynucovalo, snažil se číst mezi řádky a večer o tom vždy zajímavě vykládal. (Dnes vím, že mezi řádky Rudého práva umisťoval informace z německé televize). Já jsem se ve svých dvanácti letech pokoušela číst sobotní přílohu Haló sobota, ale musím říci, že se mi to nikdy nepodařilo. A to jsem prosím bez problémů ve volných odpoledních četla třeba časopis Plamen, který naši také odebírali, a dodneška si z té doby pamatuji například ukázky ze Solženicynova románu Rakovina.

Rudé právo však bylo nad moje síly. Z toho příšerného balastu slov a zbytečných vět a frází se mi neskládal žádný smysl, věty nepromlouvaly o ničem, co by se člověka nějak týkalo. Mezi řádky jsem neviděla nic. Zábavnost Haló soboty byla založená na absenci humoru a jakékoli zajímavosti.

V té době vyšel výbor Čapkových novinářských článků, obal vypadal jako stránka novin a jmenovalo se to Na břehu dnů – a v tom se dalo číst krásně, dokonce si opět některé články a témata dodneška pamatuji, a nebyly to jenom ty nejvtipnější, ale například také článek o tom, jak se tuším v Truhlářské ulici v Praze zřítil ve dvacátých letech dům a zabil několik dělníků. Takže ne že by dítě nerozumělo novinářskému stylu. Jen to musel být styl; to, co psalo Rudé právo, nebylo prostě nic. V Rudém Právu se nikdy nic lidského nestalo, nikoho v něm pisatelům článků nebylo líto,dokonce ani obětí imperialismu, které zejména bojovaly a nakonec vítězily.

Zavrhla jsem četbu novin na víc než dvacet let, až těsně před převratem začal kolega Martin Urban vozit do Chebu z Prahy Lidové noviny. Okamžitě jsme si je předplatili a byli jsme nadšení, když po listopadu 89 začaly vycházet jako deník. Tehdy jsem četla Lidovky tak vášnivě, až mě rodinní příslušníci napomínali, abych s nimi taky mluvila, když přijdu domů – a já jsem se přistihla, jak stojím v kabátě opřená o stůl a rychle čtu články ze světa i z domova. Mnoho let jsme pak Lidovky předpláceli, i když jsme z nich už přestali být tak nadšení, až poslední z našich dětí odmaturovalo a můj muž předplatné zrušil. Řekl, že nebude platit něco, co je například v pondělí napůl o fotbale a napůl o autech.

Od té doby čtu Lidové noviny jen občas a skoro vždycky se přitom naštvu, naposledy ve čtvrtek, kdy jsem si je koupila do vlaku a zjistila, že zavedly stránku Právo a justice. To mě zajímá, čtu tedy dál. Věhlasný advokát Tomáš Sokol hájí částky, které si účtují advokátní kanceláře za vymáhání pohledávek (například pro dopravní podniky). Argumentace v tom textu je nesrozumitelná – to je u právníka dost divné, ne? – a hlavně arogantní, autor používá divného pololidového , ale při tom povýšeného slovníku, takže článkem o své pravdě (nehorázné částky jsou v pořádku) nepřesvědčí. Alespoň mě ne. Právu věnovaná stránka Lidových novin hovoří k lidu jazykem uzavřené expertní skupiny, do jejíchž postupů a praktik nikomu nic není a jejímž hlavním zájmem je přijít si na své prachy. Příloha by mohla být užitečná, ale tohle mi za předplatné nestojí.

U rodiny v Chebu jsem se večer začetla do chebské mutace listu 5+2 dny, který vychází každý čtvrtek zdarma a vydává ho AGF Media, člen skupiny Agrofert, tedy Andrej Babiš. 


Články v tomto listě můžou konkurovat někdejšímu Rudému právu. Neříkají vůbec nic, dokonce ani tehdy, kdy je téma potenciálně novinářsky zajímavé. Tak například se dělá senzace z toho, že se teplem nadzvedla dlažba v chebském kostele svatého Mikuláše (a nic dalšího z toho neplyne, senzací článku je, že dlaždice, které budou muset být nové, se barevně budou co nejvíc podobat těm původním – kdo by to řekl?).

Kostel sv. Mikuláše je monumentální a opravdu krásný, má románské věže, z jejichž obloučkového vlysu se šklebí řady maskarónů a kdysi na ně vyprojektoval barokní helmice slavný Baltazar Neumann. Kromě toho se teprve od nedávna pyšní novými neogotickými věžemi, které byly nasazeny na místa provizorního zastřešení po 2. světové válce. Článek se ovšem zabývá banalitou, která nestojí ani za řádku, natož za titulek Ukrývá svatý Mikuláš tajemství?

Největší „pecka“ celého čísla je článek o objevu nelegální stáčírny alkoholu u Plesné, kde policie našla i tisíce padělaných kolků. Tahle zpráva je do novin přepsána z televizní reportáže, možná z tiskové zprávy policie, všichni ji dávno znají, neříká vůbec nic, co by čtenáři nevěděli, a nedodává ani to, co by novinář sám za sebe dodat mohl, kdyby se na místo alespoň jel podívat.

Několik stránek je přiznaná inzerce a pak se dozvíme, že práce v kravíně už není, co bývala. Tenhle článek by mohl opět svou rétorikou směle soupeřit s Rudým právem bez jakékoli úpravy. Pak ještě jedna metanolová zpráva převzatá z televize Nova (Maminku mu zabil metanol, obec vyhlásila sbírku) a opět inzerce. Pak nám Taťána Kuchařová, miss, sdělí, že mladá generace by měla seniory podporovat.

Celé to završí odporný titulek Ubytovny musí platit. Kvůli Romům. Z článku čtenář vůbec nepochopí, jak můžou Romové za to, že majitel hotelu v Bystřici pod Hostýnem nekomunikuje s obcí, ale v takovém předvolebně agitačním plátku přece něco rasistického být musí. Než přijde program televize, recept, křížovka, sudoku, horoskop, dost libovolně posbíraný kulturní přehled a nějaké sportovní zprávy.

Čtyřicet osm zbytečně potištěných stran, v nichž například kandidáti na senátory za Karlovarský kraj říkají takové novum, že je třeba to dát do titulku, totiž že Sokolovsko trápí nezaměstnanost.

Po takové sváteční lektuře se zdá až k neuvěření, že jsme byli po převratu z těch nových svobodných novin tak nadšení. Většina toho, co se tiskne a lidem nabízí jako informace, je prázdné stejně jako někdejší Rudé právo popsané frázemi, které by si člověk snad ani nedokázal vymyslet, kdyby je třeba potřeboval do nějakého kabaretu. Tolik hub ani nenasbírám a jablek neoloupu, kolik se toho papíru za týden sejde.

Kdysi jsme v plzeňském rozhlase měli pořad nazvaný Obecní zprávy. Událost z nějakého místního zpravodaje nebo lokálního tisku jsme formulovali v maximálně třech větách a skládali za sebou tak, aby pětiminutová relace měla rytmus a spád. Dělali jsem to rádi a trvám na tom, že vše podstatné bylo řečeno, někdy i jenom změnou slovosledu a samozřejmě intonací toho, kdo Obecní zprávy posluchačům četl. Dnes vypadají regionální noviny spíše tak, jako by někdo vzal tyhle Obecní zprávy a roztahal každou na půl stránky. Zní to pak třeba takhle:

„Přála bych si, abychom se stali dlouhodobými partnery. Věřím, že právě Agrofert dokáže ocenit naši práci. Jsem si jistá, že Agrofert je společnost, která s námi může realizovat společné záměry a sny, respektive dosáhnout v sociální oblasti určitých změn. Doufám, že do budoucna vybudujeme něco, co tu bude pro dobro všech. Ostatně v celé řadě nápadů a vizí vidím společný průsečík. Věřím, že se bude jednat o dlouhodobou spolupráci a nepůjde jen o pomyslný výstřel do tmy, jelikož bez silných partnerů sami o sobě nezmůžeme nic.“
Možná vás napadne, že Obecní zpráva by zněla: Miss Taťána Kuchařová chce od Babiše prachy.

Ale mýlíte se, taková zpráva by se v tom dobrém pořadu vůbec nevysílala.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.