Pamatuji se, jak nám domů chodilo Rudé právo, které každý člen KSČ musel povinně předplácet. Matka, sama redaktorka okresních novin, tím listem okázale pohrdala a používala ho pouze jako podklad, na který se dala loupat jablka nebo čistit houby. Otec, jehož členství ve straně toto předplatné vynucovalo, snažil se číst mezi řádky a večer o tom vždy zajímavě vykládal. (Dnes vím, že mezi řádky Rudého práva umisťoval informace z německé televize). Já jsem se ve svých dvanácti letech pokoušela číst sobotní přílohu Haló sobota, ale musím říci, že se mi to nikdy nepodařilo. A to jsem prosím bez problémů ve volných odpoledních četla třeba časopis Plamen, který naši také odebírali, a dodneška si z té doby pamatuji například ukázky ze Solženicynova románu Rakovina.

Rudé právo však bylo nad moje síly. Z toho příšerného balastu slov a zbytečných vět a frází se mi neskládal žádný smysl, věty nepromlouvaly o ničem, co by se člověka nějak týkalo. Mezi řádky jsem neviděla nic. Zábavnost Haló soboty byla založená na absenci humoru a jakékoli zajímavosti.

V té době vyšel výbor Čapkových novinářských článků, obal vypadal jako stránka novin a jmenovalo se to Na břehu dnů — a v tom se dalo číst krásně, dokonce si opět některé články a témata dodneška pamatuji, a nebyly to jenom ty nejvtipnější, ale například také článek o tom, jak se tuším v Truhlářské ulici v Praze zřítil ve dvacátých letech dům a zabil několik dělníků. Takže ne že by dítě nerozumělo novinářskému stylu. Jen to musel být styl; to, co psalo Rudé právo, nebylo prostě nic. V Rudém Právu se nikdy nic lidského nestalo, nikoho v něm pisatelům článků nebylo líto,dokonce ani obětí imperialismu, které zejména bojovaly a nakonec vítězily.

Zavrhla jsem četbu novin na víc než dvacet let, až těsně před převratem začal kolega Martin Urban vozit do Chebu z Prahy Lidové noviny. Okamžitě jsme si je předplatili a byli jsme nadšení, když po listopadu 89 začaly vycházet jako deník. Tehdy jsem četla Lidovky tak vášnivě, až mě rodinní příslušníci napomínali, abych s nimi taky mluvila, když přijdu domů — a já jsem se přistihla, jak stojím v kabátě opřená o stůl a rychle čtu články ze světa i z domova. Mnoho let jsme pak Lidovky předpláceli, i když jsme z nich už přestali být tak nadšení, až poslední z našich dětí odmaturovalo a můj muž předplatné zrušil. Řekl, že nebude platit něco, co je například v pondělí napůl o fotbale a napůl o autech.

Od té doby čtu Lidové noviny jen občas a skoro vždycky se přitom naštvu, naposledy ve čtvrtek, kdy jsem si je koupila do vlaku a zjistila, že zavedly stránku Právo a justice. To mě zajímá, čtu tedy dál. Věhlasný advokát Tomáš Sokol hájí částky, které si účtují advokátní kanceláře za vymáhání pohledávek (například pro dopravní podniky). Argumentace v tom textu je nesrozumitelná — to je u právníka dost divné, ne? — a hlavně arogantní, autor používá divného pololidového , ale při tom povýšeného slovníku, takže článkem o své pravdě (nehorázné částky jsou v pořádku) nepřesvědčí. Alespoň mě ne. Právu věnovaná stránka Lidových novin hovoří k lidu jazykem uzavřené expertní skupiny, do jejíchž postupů a praktik nikomu nic není a jejímž hlavním zájmem je přijít si na své prachy. Příloha by mohla být užitečná, ale tohle mi za předplatné nestojí.