V pondělí dopoledne se v Praze ve Strašnickém krematoriu lidé naposledy rozloučili s profesorem Jiřím Musilem, který zemřel v neděli 16. září. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Jako sociolog se věnoval především sociologií města a bydlení.

Musil se narodil 20. února 1928 v Ostravě. Patřil mezi poslední absolventy oboru sociologie a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy po druhé světové válce, kdy poúnorový režim tyto obory potlačil. Jeho učitelem byl i filozof Jan Patočka. V letech 1990—1992 byl ředitelem Sociologického ústavu ČSAV, v letech 1992—1993 ředitelem Central European University v Praze, později byl zvolen předsedou Evropské sociologické společnosti.

Mezi takřka klasické texty české sociologie patří jeho publikace o sociologii města a sociologii bydlení. Dlouhodobě přitom spolupracoval s demografy, urbanisty a architekty především ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Podle politologa a senátora Petra Pitharta byl Musil mimořádně vzdělaný a všestranný myslitel, který se vždycky společensky angažoval.

„Poznal jsem ho v roce 1966 v interdisciplinárním týmu ČSAV pro reformu politického systému, kam ho pozval šéf týmu Zdeněk Mlynář,“ napsal Pithart ve své vzpomínce pro Lidové noviny s tím, že Musil v akademii věd působil po dva roky jako mimořádně vzdělaný sociolog, politolog a filozof.

Podle sociologa Martina Potůčka měl Musil jako urbánní sociolog zkoumající konkrétní vztahy prostoru a společnosti vždy blízko k empirické evidenci, přesto se podle něj nikdy neomezoval jen na práci s daty.

„I když byl jako sociolog kriticky vycházející z děl Maxe Webera neustále v kontaktu s vývojem sociologické teorie, nikdy nebloudil jen v subtilních zákoutích teoretických konstruktů. I když si jako nezávislý myslitel po celý svůj dlouhý život udržoval bezpečnou vzdálenost od politické moci, nikdy se nebránil pomáhat české společnosti řešit problémy, které ji sužují,“ napsal Potůček ve svém blogu na serveru Aktuálně.cz.

Politolog Lukáš Jelínek pak pro Český rozhlas vzpomínal na jejich občasná osobní setkání. Musil se dle jeho slov často tázal na pohyby v politickém spektru, zejména v levé polovině stranické soustavy. „Ještě při našem posledním jarním setkání mi předal štos ručně psaných poznámek k silným a slabým stránkám sociální demokracie. Mrzelo ho zejména, jak ČSSD hazarduje se svým potenciálem v hlavním městě,“ uvedl Jelínek.

„Mnozí poznali Jiřího Musila coby liberála, pro kterého byla svoboda klíčovým výdobytkem života. Vlastní mu ale bylo také silné sociální cítění — uvědomoval si totiž, jak je pro zdravý vývoj společnosti důležitá její soudržnost,“ doplnil Lukáš Jelínek.

Pithart také připomněl, že Musil byl velkým znalcem, propagátorem, interpretem a editorem originálního díla Ernesta Gellnera. „To díky němu dnes mnozí víme, proč je Gellner nejrespektovanějším sociálním myslitelem českého původu dvacátého století: jeho originální dílo antropologa a sociologa je přeloženo do mnoha světových jazyků. Vedle toho také do češtiny: o pečlivou ediční práci se staral Jiří Musil. Dlouhá léta pak také v Praze obětavě vedl gellnerovský seminář,“ napsal Pithart.

Podle něj Musil učinil zkrátka mnohé pro kultivaci českého myšlení o společnosti. „Ze všeho nejvíce však o něm platí, že byl myslitelem, vědcem, pro kterého byla odpovědnost k české společnosti imperativem svědomí. Vlastencem se světovým rozhledem,“ uzavřel Pithart svou vzpomínku.

Podle Potůčka s Jiřím Musilem odešel v krátké době po Pavlu Machoninovi a Miloslavu Petruskovi již třetí významný představitel generace českých sociologů, která zrála v 50. a 60. letech minulého století, nicméně plody své akademické práce mohla odborné i občanské veřejnosti naplno nabídnout až po listopadu 1989.