Přestože Jiří Pehe na můj otevřený dopis, ve kterém jsem se pokusil formulovat některé své pochyby ohledně přímé volby prezidenta, podrobně odpověděl, řada otázek podle mne zůstává. Proto si dovolím na Jiřího Pehe ještě jednou reagovat.

Ve svém původním textu jsem napsal: „Vypadá to, že o změně způsobu nepřímé volby jste vůbec neuvažoval a že jako alternativu k tomu, jak u nás nepřímá volba probíhala, jste vždy považoval pouze volbu přímou. Proč? Myslíte, že Václavem Žákem navrhované řešení je nevhodné a že přímá volba je v tomto případě spolehlivějším lékem na zmiňovanou frašku?“

Na tuto otázku Jiří Pehe neodpověděl. Raději se rozhodl vést výklad o rozdílu mezi politikou a politologií: „V politologii si můžeme hrát s celou řadou racionálních řešení, včetně toho, které připomíná pan Bican. Tedy například, že bychom se inspirovali Německem, kde se prezident volí nepřímo, bez rozpravy, a pokud v prvních dvou kolech není zvolen, tak je ve třetím kole zvolen ten, kdo získá nejvíce hlasů. Je ještě mnoho dalších politologicky představitelných řešení, což ovšem neznamená, že jsou v daném kontextu realistická politicky. Například u nás funguje malá politická strana monarchistů, kteří navrhují zavedení konstituční monarchie, což není z čistě teoretického hlediska špatný model. Pokud jde o vztahy mezi vládou a hlavou státu v Evropě, je to totiž systém zdaleka nejstabilnější.“

Výklad je to poučný, není v něm ale obsažena odpověď na to, proč v období po poslední nepřímé volbě prezidenta Jiří Pehe ve svých textech vůbec nepřipustil jinou reakci na frašku, která ji provázela, než zavedení přímé volby. Čekal jsem, že Jiří Pehe odpoví, že o německém modelu neuvažoval, protože je pro něho z těch a těch důvodů problematický, to ale neučinil. Takže to vypadá, že o tom, jakým způsobem by se mohlo zmíněné frašce předejít, vůbec nepřemýšlel, ale automaticky si ji vzal jako argument pro přímou volbu, kterou dlouhodobě prosazuje.

Jiří Pehe dále píše, že hlavním problémem není zavedení přímé volby ale naše Ústava, která ponechává pro aktivistický výklad role prezidenta příliš velký prostor. Jiří Pehe zdůrazňuje: „Jinými slovy: hlavním problémem není, že politici zavedli přímou volbu prezidenta, ale že, když už ji zavedli, neupřesnili zároveň postavení prezidenta v systému ústavních institucí a zejména vůči vládě tak, aby ústava neposkytovala prostor pro aktivistický výklad jeho role.“

Jiří Pehe se zde dopouští stejné chyby, před kterou sám varuje: plete si politiku a politologii. Pokud je realita taková, že naše Ústava umožňuje prezidentům opanovávat příliš velký prostor, což Jiří Pehe vnímá jako hlavní problém, pak je hloupost prosazovat přímou volbu prezidenta, která situaci jenom zhorší. Souhlasím, že tento problém vychází už z naší Ústavy a že nevznikne až přímou volbou. Na tom ale nezáleží. Když Jiří Pehe tvrdí, že problém není v zavedení přímé volby, ale v tom, že se zároveň neupřesnilo postavení prezidenta v systému ústavních institucí, ignoruje tím realitu. K upřesnění postavení prezidenta by byla potřeba složitá změna Ústavy. Už před zavedením přímé volby bylo zřejmé, že pokud se něco změní, tak pouze způsob volby, ale k celkovému vyjasnění pozice prezidenta v systému ústavních institucí nedojde, protože na tom by se současná politická reprezentace nikdy neshodla. Kdyby tím přímá volba byla podmíněna, tak bychom ji dnes nejspíš neměli. Říkat, že přímá volba je v pořádku, ale zároveň se mělo udělat to a to, je sice hezké, ale je to jen samé kdyby, kdyby. Realitou je, že k uvedenému zpřesnění nedošlo a asi ani dojít nemohlo.

Jiří Pehe dále píše: „Ochota velkých stran aktivistického prezidenta „usměrnit“, například úpravou ústavy, bude nepochybně mnohem větší v případě někoho, jako je Miloš Zeman nebo Jan Fischer, než byla dosud v případě otce-zakladatele největší vládní strany. Velké strany se v případě „ohrožení“ proti prezidentovi tentokrát spojí mnohem ochotněji, než tomu bylo v situaci, kdy jedna z nich byla přímo odpovědná za jeho zvolení.“

To vše je ale založeno na předpokladech, které vůbec nemusí platit. Jaké strany vlastně v příští Poslanecké sněmovně považovat za velké? ČSSD, komunisty a ODS? Nepůjde spíše o řadu středně velkých stran? Bude ODS opravdu ostražitá vůči prezidentovi Zemanovi? A co SPOZ? Nebude pro Miloše Zemana silnou oporou? Jiří Pehe v této souvislosti píše: „Úvahy ve stylu „co by bylo, kdyby“ nelze samozřejmě úplně ignorovat, ale pro kritiku zásadní ústavní změny nejsou nejlepším východiskem. Zrovna tak si můžeme představit, že zvolením Zemana splní SPOZ svoji misi a v podstatě zmizí z politické scény s tím, že se klíčoví lidé z vedení této „strany“ jednoho muže přesunou do Zemanova hradního okolí.“

To, že by se SPOZ stáhla, nemá vůbec logiku. Proč by strana, která neúspěšně kandidovala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny, měla ve chvíli, kdy zaznamenává historicky vysoké preference přes 7 %, zmizet ze scény? Vzdát to v momentě, kdy se její vstup do Poslanecké sněmovny zdá být skoro jistý, zvlášť pokud by se volby konaly někdy v blízkosti těch prezidentských, postrádá smysl. Pro lidi v této straně je to obrovská příležitost a je velmi nepravděpodobné, že by se jí jen tak vzdali.

Jiří Pehe ve své argumentaci zdůrazňuje i srovnání s jinými zeměmi EU s přímou volbou prezidenta. Píše o něm v souvislosti s tím, kde brát naději na to, že přímá volba nepovede k posílení už nyní se vyskytujících konfliktů mezi prezidentem a vládou: „Zdrojem „naděje“ je i komparativní pohled. Jakkoliv je pravda, jak připomíná pan Bican, že prezident se v české politické kultuře těší „tradičně velké úctě“, což lze číst tak, že očekávání s ním spojovaná jsou vyšší než v okolních zemích, přece jen bychom neměli ignorovat zkušenosti sousedů s podobnými politickými tradicemi, zejména Rakouska a Slovenska.

Na Slovensku je z ústavního hlediska postavení prezidenta podobné tomu českému, podobná je i slovenská politická kultura, přičemž prezident žádné velké konflikty od zavedení přímé volby nevyvolává. V Rakousku je prezident ústavně mnohem silnější než u nás, přesto se chová mnohem umírněněji než dosavadní prezidenti naši.“

Pokusím se na Peheho komparativní pohled navázat. Petr Javůrek ve svém textu „Prezidenti poloprezidentských systémů“, který je součástí knihy s názvem „Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech“, v souvislosti se slavným politologem Mauricem Duvergerem zmiňuje několik skupin poloprezidentských systémů. Jednou z nich je skupina režimů s loutkovým prezidentem: „Do první skupiny spadají prezidenti, kteří nemají výraznější ústavní pravomoci anebo, ačkoliv je mají, je z nějakého důvodu nevyužívají. Jako praktické příklady Duverger uváděl hlavy států v Irsku, Rakousku a na Islandu, kde navzdory „poloprezidentské“ ústavě funguje systém jako parlamentní. Dnes, po demokratizaci, by bylo možné k nim přiřadit také celou řadu prezidentů zemí východní a střední Evropy, kteří jsou taktéž voleni přímo, avšak jejich pravomoci nebo postavení jim neumožňují hrát aktivní roli.“

Z tohoto pohledu je velmi zajímavá otázka, na čem záleží to, že některé poloprezidentské režimy, např. Jiřím Pehem zmiňované Rakousko, mají loutkového prezidenta a v praxi se tím pádem projevují jako systémy parlamentní. Kdežto jiné mají naopak, jak píše Javůrek, prezidenta všemocného, což je s výjimkou období tzv. kohabitace případ Francie. Petr Javůrek to vysvětluje takto: „Co tedy ovlivňuje postavení prezidenta? Kromě a) ústavy jsou to také následující parametry: b) kombinace tradice a okolností, c) složení parlamentní většiny a d) vztah prezidenta k této většině. Role ústavy je ovšem pouze druhotná, čímž nabývají na síle zbylé faktory: tradice a vztah prezident-parlamentní většina. Určité historické okolnosti a zakořenění jistých zvyklostí mohou významně ovlivnit to, v jaké pozici se hlava státu bude nacházet.“

Ve svém prvním textu jsem upozornil na některé faktory, které mohou vést k tomu, že se u nás po zavedení přímé volby politický systém může projevit jinak než například v Rakousku či Slovensku. Zmiňoval jsem jednak velkou úctu, které se u nás prezident tradičně těší, posilování pozice prezidenta republiky, kterého se dopouští prezident Václav Klaus, to, že v případě svého zvolení půjde Miloš Zeman pravděpodobně stejnou cestou a také možnost, že se v Poslanecké sněmovně zformuje blok, který bude sloužit Milošovi Zemanovi jako opora, popř. se zde objeví Zemanova SPOZ se silným vyděračským potenciálem: 

„Dalším důležitým faktorem je to, že je pravděpodobné, že se v blízké době kolem prezidentských voleb budou konat i volby do Poslanecké sněmovny, ve kterých mohou nemálo křesel získat i SPO-Zemanovci (preference jim rostou spolu s tím, jak pokračuje prezidentská kampaň a je dost možné, že podobným způsobem budou stoupat i dál). Situace, kdy se přímo voleným prezidentem stane Miloš Zeman a v Poslanecké sněmovně bude relativně silná SPOZ, je podle mne velmi riziková. Navíc je otázka, v jakém stavu bude ODS a zda se v ní v nedaleké budoucnosti neodehrají významné změny ve prospěch lidí blízkých Václavu Klausovi. I kdyby nevznikl nějaký blok pod patronací Václava Klause sestávající z ODS, SPOZ a například lidovců, stačí, když budoucí vláda bude závislá na Zemanově fanklubu SPOZ, což je v našem stranickém systému docela možné.“

Jedná se o ty samé faktory, které podle výše uvedené citace vedou k tomu, že některé poloprezidentské režimy např. rakouský se chovají jako parlamentní a některé nikoli. Zvláštní pozornost jsem věnoval prezidentské tradici a vztahu prezidenta a parlamentní většiny, které Petr Javůrek vyzdvihl. Z toho všeho je patrné, že Jiřím Pehem uváděný příklad zemí EU, u kterých zavedení přímé volby nezpůsobilo to, že by se tyto země začaly projevovat jinak než parlamentně, ještě neznamená, že se něco takového musí přihodit i v případě České republiky. Petr Javůrek zdůrazňuje, že role ústavy je v tomto ohledu pouze druhotná.

Souhlasím, že se zčásti (především, co se týče vztahu prezidenta a parlamentní většiny) jedná o spekulace, jak tvrdí Jiří Pehe. Podle něho jsou tyto úvahy předčasné: „Především je ale všem, co se znervózňují nejrůznějšími úvahami nad tím, k čemu všemu může přímá volba vést, možné doporučit, ať ještě několik měsíců počkají. Přímá volba definitivně bude, a pro politiky i politické teoretiky bude mnohem lepší reagovat až na činy přímo zvoleného prezidenta než na spekulace o nich. Navíc, jak už to bývá, budou nejspíš dopady přímé volby, i ty negativní, nakonec o dost jiné, než ty, o kterých se nyní spekuluje.“

Přesto si myslím, že snaha předvídat, k čemu různé ústavní změny mohou vést a varovat před tím, je důležité. Větší smysl to samozřejmě má v době před přijetím těchto změn, což ale řada politologů a ústavních právníků v případě přímé volby dělala, ale stejně to ničemu nepomohlo. Potřebné je to však stále a to vzhledem k dalším událostem, které mohou působení přímé volby ještě zesílit. Souhlasím, že některé mé úvahy jsou spekulace, ale pracovat s různými scénáři a variantami vývoje je nutné. Jiří Pehe to ostatně dělá také. Minimálně to může pomoci se na některé události připravit a trochu s nimi počítat. A rozhodně není škodlivé o nich vést diskusi.