Selektivní demokracie

Autentická koncepce lidských práv vyžaduje, aby práva byla bráněna neselektivně. Taková koncepce nám také pomůže v boji proti neoliberálnímu ožebračování lidí.

Kritici nedemokratických poměrů kdekoli po světě jsou často kritizováni pro výraznou selektivnost svých postojů – pro takzvaný dvojí metr. Někde porušování lidských práv vidí více než jinde, někde ho nevidí vůbec.

Nejinak tomu bylo také u Jana Rumla, který v roce 2001 ostře protestoval proti přiklepnutí letních olympijských her Pekingu. Jan Ruml je klasickým příkladem politika, který kritizuje a nenávidí vše „komunistické“. Na počátku 21. století totiž ještě nepostřehl, jak to s tím čínským „komunismem“ doopravdy je. Že se nám zde rodí nová velmoc, se kterou jsou ekonomicky provázány USA, Rusko i Evropská unie a která využívá nerostné bohatství celého světa, africký kontinent nevyjímaje. A že tato velmoc se pro neoliberály stává po USA novým tahounem kapitalismu. Tento systém se radikálně mění – ztrácí svou demokratickou tvář. V praxi se to projevuje především významnou redukcí evropského sociálního státu, která má za následek rozbití sociálního smíru.

Jan Ruml kritizoval obě nejsilnější parlamentní strany, že prodávají demokracii za misku čočovice. „Místopředseda poslanecké sněmovny pan Brožík napsal pro deník Právo, že jeden prodaný trolejbus do Číny váží víc než všechna lidská práva dohromady. Poslanec Payne si po návratu z Číny nemohl vzpomenout, jestli tam lidská práva vůbec jsou porušována.“

Možná mu uniklo, že celý svět stojí o obchod s Čínou, že je na něm závislý a že je velmi těžké se vymezit vůči nové supervelmoci. Na druhou stranu je třeba zvážit, jaké hodnoty jsou pro nás stěžejní a jak tyto hodnoty udržet. Optimistům, kteří tvrdili, že Čína s rozvojem ekonomiky nutně v určitém stadiu přejde k demokracii, třebaže ne evropského střihu, jejich předpověď nějak nevychází.

Je to zatím spíše Evropská unie (jakkoli Klausem kritizována jako socialistická), která se odklání od principů, na nichž byla vybudována a na nichž založila svůj blahobyt a sociální smír. Jevy, které měly svědčit o neudržitelnosti „čínského ekonomického zázraku“, tedy výrazné ekonomické a sociální rozdíly mezi městem a venkovem, časté sociální bouře, enormní korupce či ekologické katastrofy, totiž platí stejně pro Čínu jako pro Evropu či USA. Enormní korupce (ať již legalizovaná či ilegální) se stala synonymem této fáze kapitalismu, který často funguje na principu pyramidových her a hraje si s virtuálními statky. Proto dodnes západní svět válčí s důsledky krize hypoteční (předražené nemovitosti), tikající bombou v USA jsou studentské půjčky.

Čína má ale oproti ostatnímu světu tu výhodu, že silný stát je propojen s největšími nadnárodními korporacemi světa, které míří právě sem (levná pracovní síla včetně dětské, absence sociálních práv). Čína se chová jako velký obchodní řetězec. Nízkými cenami zaplaví svým zbožím určitou lokalitu, aby vyšachovala dražší konkurenci, třebaže ta disponuje kvalitnějším zbožím. Když ji zničí, ceny půjdou nahoru. V Číně se kromě naprosto zmetkového zboží pro masový vývoz vyrábí produkty nejvyšší kvality.

Pokud by byla Čína skutečně komunistická, rétorika západních médií by vypadala jinak. Místo toho však zjišťujeme, že je nám Čína více méně kladena za vzor. Naším novodobým mediálním hrdinou je pak ruský prezident Putin, kterého média opakovaně ukazují jako supermana, jenž zachraňuje ohrožené ptáky a loví šelmy bez bázně a hany.

Problémy nějakých Tibeťanů či Barmánců se nás netýkají. To je zřetelný vzkaz našich předních představitelů, ať již prezidenta Klause a jeho pravé ruky Jakla či premiéra Nečase. Bodejť by podporovali současného dalajlámu, který je významným kritikem současného kapitalismu a hlásí se k systémovým změnám. Naše elity mají jiné cíle. Jednak jsou zde vlivné ekonomické skupiny, jejichž zájmy je třeba ošetřit, za druhé pak vládnoucí elity budou potřebovat zajištění proti případným domácím nepokojům. Není to tak dávno, co pronikly informace o tréninku policejních složek proti potenciálním „padouchům z filosofické fakulty“. Snahy premiéra Nečase i prezidenta Klause o omezení možností protestovat jsou snad také dostatečně známy.

Občané mají být vládě loajální. Roman Joch by nejraději všechny státní zaměstnance, kteří vládě ve svých občanských postojích loajální nejsou, z práce vyhodil. Jak daleko máme ještě do legislativních kroků ruské Státní dumy, která v souvislosti s demonstracemi a protesty schválila enormně vysoké pokuty, a to jak pro organizátory (tam ještě mnohem vyšší), tak pro účastníky (za nošení masek, za omezování dopravy apod.)?

Kam se poděly vize občanské společnosti? Dochází nám vůbec, jak moc se naše občanská práva den za dnem ztenčují – ať se jedná o zásadní zásahy v zákoníku práce či v občanském zákoníku?

Aby bylo kritikům lidsko-právních poměrů kdekoli na světě možné věřit, je zapotřebí, aby byli měli oči pro všechny nepravosti a nevybírali si selektivně jen podle svého ideologického založení. Je třeba stejně tak kritizovat poměry v Bělorusku a Rusku, jako připomínat bezprecedentní vraždění za A. Pinocheta v Chile, připomínat zavražděné demokraty, jakými byli např. chilský zpěvák V. Jara, konžský politik P. Lumumba či italský demokrat A. Moro.

Jedině tak máme šanci, že nás někdo bude poslouchat. Jedině tak učiníme koncepci lidských práv autentickou. Nevzdávejme se jich, jsou tím nejcennějším, co máme, i když hladovějící na to budou mít jiný názor. Právě proto je však třeba se ozývat, aby lidé do naprosté bídy neupadali. Potom se z nich totiž stávají pouhé stroje, které za trochu pohonu vykonají, co se po nich žádá. V 21. století bychom však již měli být někde jinde.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.