Akce typu protestu Pussy Riot ve svatostánku či přimalovaných tykadel na billboardech hlavních politických stran v zemi vždy vyvolá otázky, kde, v jakém kontextu a v jaké podobě je možno demonstrovat proti mocenské zvůli a kdo určí limity toho, co za „zvůli“ (ne)lze považovat a jaké prostředky protestu jsou ještě legitimními — a které nikoli.

Takové debaty jsou jistě potřebné. Je třeba si dát pouze pozor na to, zda se nesrovnává nesrovnatelné a nedělají se analogie tam, kde se porovnávají nebe a dudy.

Pussy Riot je hudební skupina, která se aktivně vymezuje vůči různým formám diskriminace, bojuje speciálně za ženská práva a ostře se vymezuje vůči autoritativnímu stylu vlády V. Putina a proti provázanosti pravoslavné církve s vládnoucí mocí. Členky skupiny dostaly nepravomocně dva roky na tvrdo za „výtržnost“ v pravoslavném chrámu — mohly se dotknout citů věřících.

Kde jsou limity oprávněného protestu a kdo stanoví hranice této oprávněnosti? Je snad demonstrace něčím neslušným a opovrženíhodným? Připomeňme si, jak se po dubnové demonstraci v České republice na Václavském náměstí v Praze objevily nálepky s pojmem „lůza“ a podobně ostré odsudky jednoho ze základních lidských práv — práva projevu, práva mít jiný názor, než je ten „vládní“.

Tento trend nezeslábl, naopak. Výraz „ochlokracie“ používá v souvislosti s protestujícími dokonce i Dominik Duka. Opozice je vnímána jako „ta populistická a nekonstruktivní“, zatímco vláda „dbá na blaho občanů“. Toto vykreslení světa již hraničí s vymýváním mozků.