Předvolební guláš se Smetanou

V kontextu všech střetů arogance moci s občany se kauza Romana Smetany stává závažnou. Je totiž symbolem střetu občanské frustrace z politické zvůle a projevem občanského vzdoru.

Akce typu protestu Pussy Riot ve svatostánku či přimalovaných tykadel na billboardech hlavních politických stran v zemi vždy vyvolá otázky, kde, v jakém kontextu a v jaké podobě je možno demonstrovat proti mocenské zvůli a kdo určí limity toho, co za „zvůli“ (ne)lze považovat a jaké prostředky protestu jsou ještě legitimními – a které nikoli.

Takové debaty jsou jistě potřebné. Je třeba si dát pouze pozor na to, zda se nesrovnává nesrovnatelné a nedělají se analogie tam, kde se porovnávají nebe a dudy.

Pussy Riot je hudební skupina, která se aktivně vymezuje vůči různým formám diskriminace, bojuje speciálně za ženská práva a ostře se vymezuje vůči autoritativnímu stylu vlády V. Putina a proti provázanosti pravoslavné církve s vládnoucí mocí. Členky skupiny dostaly nepravomocně dva roky na tvrdo za „výtržnost“ v pravoslavném chrámu – mohly se dotknout citů věřících.

Kde jsou limity oprávněného protestu a kdo stanoví hranice této oprávněnosti? Je snad demonstrace něčím neslušným a opovrženíhodným? Připomeňme si, jak se po dubnové demonstraci v České republice na Václavském náměstí v Praze objevily nálepky s pojmem „lůza“ a podobně ostré odsudky jednoho ze základních lidských práv – práva projevu, práva mít jiný názor, než je ten „vládní“.

Tento trend nezeslábl, naopak. Výraz „ochlokracie“ používá v souvislosti s protestujícími dokonce i Dominik Duka. Opozice je vnímána jako „ta populistická a nekonstruktivní“, zatímco vláda „dbá na blaho občanů“. Toto vykreslení světa již hraničí s vymýváním mozků.

Ruská společnost se od české výrazně liší, stejně jako jsou stále ještě nesrovnatelné politické kultury v obou zemích. V České republice by skupina Pussy Riot k nepodmíněnému trestu za demonstraci na církevní půdě patrně odsouzena nebyla. To ale neznamená, že právní stát zde zapustil pevné kořeny a že zde nejsou případy, jež je z hlediska právního státu možné vnímat jako nebezpečné.

Je zde několik kauz, které mohou brát lidem víru ve funkční demokratickou společnost s funkční justicí. Lidé vidí, jak téměř bez trestu odchází za mnohamilionové podvody od soudu Tomáš Pitr, jak Roman Janoušek nepotřebuje ani vazbu, aby neovlivňoval svědky – a ani dechové zkoušce po vážné „dopravní nehodě“ není podroben – a lze se jenom dohadovat, zda mu bude prokázáno úmyslné sražení napadené a zda bude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Vnitru potom šéfuje člověk, který má úzké rodinné vazby právě na pana Janouška.

Zprávu BIS o propojení státní správy a organizovaného zločinu vláda přechází s mávnutím ruky, třebaže se jí kdysi hodila zpráva jednoho plukovníka (který zřejmě nebyl členem žádné bandy), která teprve varovala před prorůstáním. Zato bylo velmi blízko k parlamentním volbám a bylo krátce po vraždě jistého Františka Mrázka.

Důvěru lidí ve vládu v žádném případě nezvyšuje jmenování Pavla Blažka ministrem spravedlnosti. Kdyby aspoň zpráva BIS nezmiňovala podezřelé praktiky v Lesích ČR. Potom by si člověk nemusel připadat jako spráskaný pes. Mít ministrem spravedlnosti člověka, kterému ve vedení Lesů ČR vyslovil stávající premiér svou nedůvěru, není rozhodně ničím povzbudivým.

Klidu na duši nedají ani stomiliónové až miliardové úniky v kauzách IZIP (knížka pojištěnce), ProMoPro, Open Card, letounů CASA, ad. Zde je ovšem víceméně ticho po pěšině.

Kdo si ale svůj trest ve vězení nejspíš bude muset odpykat, je bývalý řidič autobusu, Roman Smetana, který proslul svými tykadly a svým odporem k volebním billboardům. Pokutu zaplatil, „veřejně prospěšné práce“ ale odmítl. Cítí, že má na svou formu protestu právo. Jsou vládní billboardy cizím majetkem, který pan Smetana poškodil? A má člověk právo nebýt těmito billboardy obtěžován? Jak je tomu v případě nevolebních billboardů podél dálnic a silnic? Již nějakou dobu se vede diskuse na téma, zda tyto billboardy neohrožují bezpečnost – vždyť vinou ztráty koncentrace již k nějaké té smrtelné nehodě došlo.

Je-li řeč o velkoplošných billboardech politických stran, je na místě zmínit také problematiku financování kampaní těchto stran. Není to zase tak dávno, kdy ODS čelila kauze Pepů z Hongkongu a L. Bácse a R. Sinhy. Věci veřejné zase nedokázaly zveřejnit tajuplné toky peněz přes Panamu, v souvislosti s uvalením vazby na Davida Ratha se pro změnu mluví o sponzorování kampaní sociální demokracie. A tak by šlo pokračovat.

Roman Smetana odmítá punc výtržníka. Necítí, že by poškozoval cizí věc, on demonstroval proti ataku mocných na cítění lidí, jakým je on a řada dalších. Jedna věc ovšem je subjektivní pohled na problém, druhá je, co je skryto v paragrafech a jak takové počínání nazírají soudy.

Je ale neblahým jevem, pokud soudy občanovi vyšlou zprávu, že podvody a korupce jsou až na výjimky beztrestné, zato politický protest je po zásluze potrestán.

Každý zodpovědný politik by měl usilovat o sociální smír s vědomím toho, že je velmi křehký a musí se opečovávat. Jakmile je totiž narušen, vyrojí se řada subjektivních hledisek na to, co je pro jeho znovunastolení legitimní použít. A že legitimní se stává celá škála ilegálních postupů. Vláda, která v tomto kontextu označí loupežnou vraždu (nehledě na míru elitářství a autoritářství tehdejšího režimu) za legitimní, dokonce za hrdinský čin, kterému náleží nejvyšší státní ocenění, si doslova zahrává s ohněm. Zvláště, jedná-li se o vládu, která v očích mnohých již dávno legitimní není – protože se opírá o hlasy nikým nevoleného subjektu Lidem, který není politickou stranou a který neprošel demokratickou soutěží.

Ti, kdo jsou přesvědčeni, že existují alternativní prostředky k demonstracím, například petice, by si měli uvědomit, že nástroj petic je bohatě využíván. V případě komunikace s vládou Petra Nečase však naprosto selhal. Na diskusi je zapotřebí vždy alespoň dvou stran, jeden aktér nestačí. Připadá-li si část společnosti tlačena do kouta, je na vládě, aby si z toho vzala zpětnou vazbu. Přehlíží-li tyto projevy, omezuje tak prostor pro občanský odpor a nutí jej přijmout radikálnější formu.

V kontextu všech těchto aspektů se kauza Romana Smetany jeví jako závažná. Je totiž symbolem střetu občanské frustrace z politické zvůle a projevem občanského vzdoru. V zemi, kde policejní prezident, který deklaroval objektivní boj proti organizovanému zločinu, je odvolán a hrozí mu odnětí svobody, a kde můžeme z mnohých předvolebních plakátů politickou nadutost a aroganci přímo lisovat, může být odsouzení Smetany poslední kapkou v poháru trpělivosti občanů. Navíc opozice s odbory jsou dlouhodobě dehonestovány a jsou zde i patrné kroky vlády ke ztížení legálních stávek a demonstrací.

Až někdy zase zazní symfonické básně Má vlast, vzpomeňme si na oba Smetany, nejenom na Bedřicha. Ten druhý, Roman, totiž rozpoutal jednu z nejzásadnějších diskusí – čí ta vlast vlastně je? Je na nás všech, abychom se vyjádřili.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.