Vláda lidu nebo politických stran?

Zatímco změna volebního systému představuje jen částečně účinný, avšak dobře představitelný nastroj k oslabení partitokracie, v případě návrhu na rozbití konglomerátu vlády a koaliční většiny ve Sněmovně je tomu naopak.

Postupné rozkrývaní totální prokorumpovanosti české politické scény vede na jedné straně ke zvyšujícím se pocitům frustrace ve společnosti, na druhé straně však roste i odhodlaní „konečně s tím něco udělat“. Problémem je, že málokdo ví či aspoň tuší, co by to „něco“ mělo být.

Po posledních volbách a tom, co následovalo, jsme se snad zbavili iluzí, že (dostačujícím) řešením je zkrátka „vyměnit politiky“, že stačí místo těch „starých a okoukaných“ zvolit „nové a čisté“ a ti už pak věci dají do pořádku. Přestože i v současnosti zastávám názor, že určitá obměna politiků je nutná, samo o sobě to nestačí.

Položme si tedy společně otázku, o jaké hlubší změny bychom měli usilovat a kam nasměrovat onen téměř všudypřítomný „tekutý hněv“ české společnosti. Jak proměnit „pravidla hry“ tak, abychom omezili možnosti utváření a udržovaní vysoké míry propojení ekonomických a politických elit a jejich - do jisté míry jisté úspěšně - snahy ovlivňovat i práci policie a justice?

Je jistě obtížné říci, co má největší podíl na této vysoké koncentraci moci největší podíl, ale k těm nejzásadnějším příčinám bezesporu patří tradiční česká partitokracie (vláda politických stran) a existence jednotného bloku vlády a koaliční většiny v Poslanecké sněmovně, jež je potenciální slabinou všech parlamentních republik.

Zatímco mnohé z nich se s tímto fenoménem dokáží vyrovnat buď díky vyspělé politické kultuře, vertikální dělbě moci ve federálních státech nebo díky – formálním či neformálním – mantinelům, jez jsou vládě a parlamentu nastaveny, v českém prostředí je existence tohoto konglomerátu už dlouho vážným – i když zcela přehlíženým - problémem. Co s tím?

Partitokracie – vláda lidu nebo politických stran?
S partitokracií toho až tak moc neuděláme. Pravděpodobně nejlepším „lékem“ by bylo masivní zapojeni veřejnosti do práce politických stran, nejlépe formou aktivního členství v nich. Členské příspěvky se pohybují do 500 korun za rok, do životopisů se to už dnes nepíše a budete-li se svou stranou nespokojeni, můžete koneckonců volit nějakou jinou; volby jsou naštěstí tajné.

Za vhodný prostředek k odstranění české partitokracie bývá často považována změna volebního systému a to ve smyslu změny poměrného na většinový. Za tímto názorem se skrývá představa, že ve chvíli, kdy lide budou místo stran hlasovat pro jednotlivé kandidáty, automaticky klesne význam politických stran, které v současné době de facto pořadím na kandidátkách určují, kdo se stane poslancem (ale třeba i krajským nebo obecním zastupitelem).

K tomu je třeba dodat dvě věci. Za prvé: je-li změna volebního systému motivována snahou omezit význam stranických sekretariátů, pak je správné hovořit o změně systému ne na většinový, ale na personalizovaný, což nemusí byt nutně totéž. A za druhé je potřeba zdůraznit limity tohoto řešeni, které – jakkoliv vypadá slibně a zřejmě by i jisty efekt mělo – nebere v potaz neformální význam politických stran, spočívající například v poskytování finančního, materiálního a lidského zázemí jejím kandidátům, ať už kandidují na kandidátní listině nebo samostatně.

Nicméně pokud připustíme, že volební systém, v němž by voliči volili přímo jednotlivé poslance a zastupitele a nikoliv politické strany, jak je tomu v případě všech voleb s výjimkou senátních (včetně voleb komunálních, kde křížek pro konkrétního kandidáta je ve skutečnosti především křížkem pro jeho stranu), je vhodné připomenout, že existuje minimálně jeden volební systém, který je poměrný a přitom umožňuje volit přímo jednotlivce a ne politické strany.

Tímto systémem je tzv. systém jednoho přenosného hlasu, nebo Single Transferable Vote (často se používá zkratka STV), který je používán například v Irsku, na Maltě či v Austrálii, ale také v místních volbách v některých městech USA. Volič v něm seřazuje kandidáty od nejoblíbenějšího po nejméně oblíbeného (respektive má tuto možnost) a pokud jeho nejoblíbenější kandidát nemá šanci na zvolení, je jeho hlas využit ve prospěch dalšího v pořadí.

V případě, že má naopak kandidát hlasu nadbytek, je hlas rozdělen a jeho část opět putuje k dalším kandidátům. I zde platí, že systém je tím více poměrný, čím více poslanců je ve volebním obvodu voleno.

Parlament a vláda – vyvažování nebo nežádoucí symbióza?
Zatímco změna volebního systému představuje sice jen částečně účinný, ale zato docela dobře představitelný nastroj k oslabení partitokracie, v případě návrhu na rozbití konglomerátu vlády a koaliční většiny v Poslanecké sněmovně, který chci představit, je tomu v zásadě naopak. Jedna se o velmi účinný prostředek, který by - navzdory své jednoduchosti - vyžadoval komplexní změnu českého ústavního pořádku. Přesto vsak povazuji za vhodné jej zmínit.

Skutečnost, že vláda a parlamentní většina koaličních poslanců vytváří ve své podstatě jednotný konglomerát, jež je výrazně dominantní silou v zemi, je pro nás už natolik samozřejmá, že nás ani nenapadne, že by tomu mohlo být jinak. Možná si sice někteří z nás ještě vzpomenou na dobu mezi Listopadem a rozpadem Československa, kdy jsme měli dvě zcela rovnocenné komory parlamentu, navíc s tzv. zákazem majorizace ve Sněmovně národů a kdy získat většinu byl úkol mnohdy vskutku nadlidský.

Nicméně tato zkušenost – pokud není zcela zapomenutá – je vnímána spíše jako odchylka od standardu, za který je naopak považována současná situace, kdy vládní návrhy zákonů jsou schvalovány povětšinou hladce, neboť ke schválení zákonů je přece zapotřebí téže většiny, jaká je nutná k ustavení vlády a bylo by zvláštní, kdyby tomu tak nebylo.

Jenže ono tomu tak mnohde skutečně není. Navíc skutečnost, že zákony a i vládu schvalují titíž poslanci je v rozporu s původním ideálem dělby moci, podle něhož má být zákonodárství odděleno od výkonné moci. Tak je tomu například v USA, kde si voliči v prezidentské volbě fakticky přímo volí svou vládu a vedle ní pak své zástupce do obou komor Kongresu, v němž jsou vytvářeny federální zákony.

S automatickou parlamentní většinou nemůže počítat ani „evropská vláda“ – Evropská komise –, která není sestavována na základě voleb do Evropského parlamentu, i když její složení tyto volby částečně reflektuje. Tento jev, který je často – a právem – kritizován jako jeden z projevů nedostatku demokracie v EU, vede paradoxně k tomu, že je v Evropské unii svérázným způsobem realizována myšlenka dělby moci.

Ve federálních zemích jako je například sousední Německo je pak konglomerát parlamentní většiny a vlády oslabován vertikální dělbou moci mezi spolkem a jednotlivými státy, ve Francii relativně silným prezidentem a například v Itálii rovnocenným postavením obou komor parlamentu.

Jak vidno, všemocný blok parlamentní většiny a vlády, který je běžnou praxi v postkomunistických státech, není nevyhnutelným průvodním jevem parlamentních demokracii a jeho odstranění (či zmírněni) nemusí tedy nutně znamenat přechod k prezidentskému systému, kde tento problém vůbec neexistuje.

Právě doba vysoké míry znechucení veřejnosti politikou a zároveň snaha občanů „něco s věcmi udělat“ je ideální k úvahám podobného typu a snad i ke snahám o jejich prosazeni. Návrh, který se chystám představit je velmi volně inspirován myšlenkami Friedricha Augusta von Hayeka, jež je v českém prostředí bohužel znám pouze jako radikální obhájce tržní ekonomiky a jako takový je na jedné straně opěvován jejími zastánci a zcela odmítán jejími odpůrci.

Hayek vsak nebyl pouze obhájcem tržního hospodářství, ale rovněž tak bojovníkem za silnou občanskou společnost a zejména v závěru života pak především hlasitým zastáncem návratu k ideji dělby moci.

Silný bikameralismus aneb Návrat k dělbě moci

Hayekův návrh na obnovu dělby moci v parlamentní republice je v zásadě jednoduchý a možná napadl i leckterého pozorovatele české politiky.

Máme u nás parlament s dvěmi komorami, z nichž jedna (Poslanecká sněmovna) je velmi silná, až skoro všemocná, zatímco druha (Senát) je naopak velmi slabá. Parlament, respektive Poslanecká sněmovna má v našem politickém systému mnoho funkcí, z nichž vsak dvě výrazně převyšuji ostatní. Jednak jsou v Parlamentu vytvářeny zákony nebo by alespoň měly být a za druhé Parlament kontroluje a případně odvolává vládu.

Základní Hayekova myšlenka je tedy v českém prostředí nasnadě: proč obě hlavni funkce parlamentu - zákonodárný proces a kontrolu vlády - nerozdělit mezi obě komory? V praxi by to znamenalo, že většina nutná k vytváření a udržování vlády by nebyla nutně shodná s většinou nutnou ke schvalování zákonů a při zachovaní odlišných funkčních období a volebních systémů by bylo velmi pravděpodobně, že by ani nebyla.

V českém případě by to mohlo vypadat asi tak, že vláda by vznikala i nadále na základě výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, ale dominantní komorou v legislativním procesu by se stal Senát, přičemž Poslanecké sněmovně by mohla byt ponechána možnost zákon jednou vetovat tak, jak je to v současně době umožněno Senátu (Senát by tedy mohl její veto přehlasovat). Parlament by tedy už nebyl převodovou pákou vlády, ale místem vyjednávaní a střetu názorů, kde se zákony opravdu tvoří a nejen schvalují.

Současný model, kdy Senát je obměňován postupně by se ke komoře, primárně určené k tvorbě a schvalovaní zákonů dobře hodil stejně jako skutečnost, ze senátoři jsou voleni personalizovaným volebním systémem, přičemž je otázkou, zda místo volby většinové nepoužit zmíněný systém jednoho přenosného hlasu, který by umožnil i zastoupeni menšinových názorů.

Naopak, komora, v níž je vytvářena vládni koalice by mela byt volena najednou jako je tomu v případe současné Poslanecké sněmovny. Volební systém, kdy volič volí nikoliv poslance, ale politické strany, by v případě komory, v níž je „pouze“ schvalována a odvolávána vláda představoval menší problém než u komory, která schvaluje zákony.

Čím začít?

Výše uvedený návrh by samozřejmě znamenal komplexní proměnu českého ústavního pořádku, přestože by jeho základy i hlavni pilíře zůstaly zachovány. Než se podaří artikulovat a především prosadit takto zásadní změny, je možné začít něčím „menším“. Pro začátek by stačilo oprášit čtyři roky starou Inventuru demokracie, která je dodnes aktuální a v případě požadavku na omezení imunity dokonce aktuálnější než kdy dříve.

Jistě by stalo za to provést podrobnou analýzu hlasování o omezení imunity a při nejbližších volbách rádně vytrestat strany a vykroužkovat jednotlivce, kteří braní skutečné rovnosti před zákonem. Omezeni poslanecké a senátorské imunity se jeví jako zcela základní podmínka dalšího fungování české demokracie.

Nicméně zůstat u Inventury demokracie bohužel nestačí. Jakkoliv jsou i omezeni lobbingu a změna způsobu obsazování mediální rady potřebné, nejdou podle mého názoru dostatečně hluboko k jádru věci. Jednotnému konglomerátu vlády a koaliční většiny v parlamentu - ať už ji bude mít kterákoliv strana - by měly být nastaveny další omezení a mantinely, které by ji v případě ztráty elementární důvěry veřejnosti, znemožnily po zbytek jejího volebního období plundrovat beztrestně zemi. I v případě, že by se Senát nestal dominantní komorou v legislativním procesu, což by byl pravděpodobně jeden z nejúčinnějších mantinelů vlády bez podpory veřejnosti.

Nakonec by nebylo od věci se zamyslet i nad usnadněním rozpuštěni Poslanecké sněmovny či rovnou nad délkou volebního období námi volených reprezentantů. Je sice pravda, ze čtyři roky jsou standardní délkou téměř všude v Evropě, ale například americká Sněmovna reprezentantů je volena na pouhé dva roky. Netvrdím, že by i naše Poslanecká sněmovna mela byt nutně volena na tak krátkou dobu, ale na druhou stranu, proč bychom si například obecní nebo krajská zastupitelstva nemohli volit už po třech letech? Ona totiž ta komunální a regionální politika není pravděpodobně o nic méně prokorumpována než politika celostátní (dost možná naopak).

Post scriptum: 27. dodatek americké ústavy

Před dvaceti lety byl přijat (zatím) poslední dodatek americké ústavy, který na své schválení cekal 203 let. Tímto dodatkem je ustanoveno, že jakékoliv změny v platech zákonodárců (obvykle jejich zvýšeni) nemůže vstoupit v platnost dříve než se začátkem následujícího volebního období.

Poslanci a senátoři tedy nikdy nehlasují o svých platech, ale vždy o platech svých nástupců a v případe zvýšení platů mohou tak maximálně doufat ve své znovuzvolení. Svůj vlastní plat si však přímo zvýšit nemohou. Mimo jiné i v souvislosti se snahou poslanců o navýšení vlastních platu by bylo záhodno, aby se tento dodatek stal součásti i naší ústavy.

Schválně, kolik poslanců by hlasovalo pro zvýšeni, které se jich samotných pravděpodobně už nebude týkat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.