Deník Referendum Domov

Zdeněk Bárta ve svém sloupku popsal činnost senátora Kubery, který má za sebou dlouholetou kariéru senátora a současně primátora jednoho severočeského města. Jsem mu za to vděčná, protože to, co tady schází, je právě znalost konkrétní práce, činů i výroků jednotlivých politiků. Média sice občas zachytí nějaký fragment, většinou výrok nebo jednotlivý postoj k nějaké věci, ale málokdo má čas a chuť probírat se zápisy ze schůzí a dlouhodobě sledovat jejich práci. Typy jako senátor Kubera jsou médii oblíbené, protože jsou „srandovní“.

Také jsem si jednu perličku schovala. Jde o výrok senátora Pakosty (ODS) z nedávné senátní diskuse o zrušení poplatků pro ČT a návrat ČT pod křídla státu. Pan senátor pravil v diskusi: „A teď do toho tu máme jakési veřejnoprávní médium. Co je to, k čemu to potřebujeme? Proč to tady vlastně je? Já se musím ptát, zda veřejnoprávní médium není někde přežitkem z minulého století. Není to dinosaurus, který by měl vyhynout? Za sebe říkám, že ano.“ Zkrátka, úroveň a orientace některých senátorů prudce stoupá.

Senát je ve většině výzkumů veřejného mínění nejméně oblíbený ze všech institucí a nad smyslem jeho existence se zamýšlejí mnozí. Existují dokonce malé mimoparlamentní strany, které mají v programu jeho úplné zrušení. Už při samém jeho vzniku jej dokonce některé strany odmítaly (KSČM a ODS) a teprve později, když zjistily, že bude fungovat i bez nich, začaly do něj kandidovat své stranické kádry. Tak se pomalu proměnil z původně zamýšlené nadstranické komory, kde by moudří lidé z občanské společnosti na odborném a nestranickém principu posuzovali přijaté zákony a přinášeli nová témata do politiky, a získal dnešní podobu.

Osobnosti, které se ještě dříve ve větším počtu dostávaly do Senátu, pomalu odpadaly a dnes je Senát víceméně odrazem Poslanecké sněmovny, snad o malý kousíček kultivovanější a skutečných osobností je v něm jako šafránu. Pokud se tam vůbec dostanou, pak zase jen na vlně stranickosti a potom musejí straně odevzdat značnou část své svobody.

Často se objevuje myšlenka, že Senát se má skládat ze zástupců regionů, protože rozumějí místní problematice, a mohou ji tak podporovat v zákonech. Ve skutečnosti se zase jedná pouze o stranické kádry a navíc většinou místní politiky, kteří si po zvolení ponechávají své původní funkce, a tím deformují politické prostředí, protože jde o kumulaci funkcí. Nejen že je to jev nezdravý, ale jsem přesvědčena, že není možné vykonávat kvalitně a plnohodnotně obě funkce.

Ani jedna z nich není tzv. vedlejšák a obě vyžadují plný výkon a plné nasazení. Vzhledem ke spojení s místními ekonomickými elitami pak můžeme očekávat lobbismus i na místě, kde měla sedět moudrost. Do Senátu patří lidé typu Zdenka Bárty a asi není náhodou, že v dnešní době člověk jeho kvalit, za kterým zůstala významná práce a který mnohokrát prokázal statečnost poctivost i pracovitost, se do Senátu nedostal a prohrál s kandidátem mocné strany.

Senát nevzbuzoval důvěru, protože mnozí s pomocí spřátelených médií o něm od počátku šířili negativní zprávy, ovšem dnešní praxe bohužel tyto názory nejen nepomáhá napravovat, ale dokonce je podporuje. Senát je nepochybně potřebný, protože by měl korigovat nedomyšlenosti a výstřelky poslanců, ale jeho skutečné fungování je a bude závislé na kvalitě osobností, které v něm budou pracovat.

Dnes ale na stranické linii soupeří se sněmovnou a vzájemně se přehlasovávají. Protože se i Václav Klaus chová jako třetí komora Parlamentu a vrací do sněmovny zákony jako na běžícím pásu, podle svých osobních názorů či animozit, nevzbuzuje celý systém v lidech velkou důvěru, a to je špatné znamení. Náš systém v dnešní pokleslé stranické podobě je málo funkční a vzbuzuje do budoucna obavy.