Deník Referendum Domov

Nejen na stránkách DR jsme se mohli v poslední době dočíst o plánech Pirátů na vztyčení černé vlajky s lebkou a hnáty nad krajskými zastupitelstvy v podzimních krajských volbách. Leckomu může být tato snaha a tato strana velmi sympatická. Lze si jistě vyjmenovat mnoho důvodů, proč bychom pirátům měli přát dobrý výsledek.

O to nechť se ale postarají jiní, ostatně tématu pirátských stran se poměrně obšírně věnovala naše, jinak na analýzu alternativních a nových strana hnutí velmi skoupá, veřejnoprávní média i ve zprávách v hlavním vysílacím čase. Pirátské strany zaznamenávají úspěchy v zemích především na západ od nás, s programem podobným tomu, který chtějí potencionálním voličům předložit i vyslanci ostrova Tortuga v Česku.

Pokud se ale na hnutí bukanýrů podíváme zblízka, bez růžových brýlí privilegovaných symbolických analytiků, opojených a nezřídka i odkojených tak zvanou novou ekonomikou a facebookem, uzříme ošklivou realitu skrytou za líbivou novou fasádou.

Piráti jsou bytostní demokraté. Jsou proti dinosauřím stávajícím politikům, byť tento zprofanovaný termín nepoužívají. Budou potírat korupci, tak jako všichni, ale oni opravdu. Vyznávají transparentnost, dokonce mají transparentní účet!

V jádru jejich programu vidíme i prosazování využívání svobodného software, zvýšení efektivity státní správy, zvýšení odpovědnosti politiků svým voličům a další a další krásné nové – všemi ostatními stranami rovněž hlásané, kromě snad využívání svobodného software – programové teze.

Další typickou vlastností nových mladých krásných stran je pak proklamované povznesení se nad rigidní, starobylé, téměř byzantinské dělení politických subjektů na pravicové a levicové. K tomuto osvícenému postoji se naši piráti rovněž hlásí. Vždyť není pravicovosti ani levicovosti, říká to ostatně i Andrej Babiš.

Potíže začnou, začneme-li se programem pirátů zabývat podrobněji. Začněme vlajkovou lodí, tedy intenzivním využíváním informačních technologií ve všech oblastech života společnosti, především ve veřejné správě, včetně prosazování svobodného softwaru. Takové proklamace by měly mým uším znít libě, neboť se již více než deset let s různou intenzitou věnuji možnostem využívání, podpoře a i vývoji svobodného softwaru. Opak je ale pravdou.

Politická podpora myšlence svobodného softwaru, tak jak jej definuje Free software foundation, je jistě velmi žádoucí. Obávám se ale, že pirátům nejde ani tak o osvobození software a tedy osvobození jednoho z výtvorů lidské kreativity z kapitálem vykovaných okovů autorských práv, patentů a monopolů, ale jen o podporu jiných, zdánlivě přátelských, korporací, než jsou nenávidění – právem – Microsoft a Apple, tedy jen o podporu jiného obchodního modelu v rámci stejného vykořisťujícího a nerovnost plodícího pozdního kapitalismu.

Ne o principiální změnu směrem k podpoře kreativity, spolupráce a systému sdílení a dávání, ale o změnu od uzavřených proprietálních systémů k otevřeným. Argument je zde efektivnostní, ne etický. Pro znalé, piráti necitují Stallmana, ale Raymonda.

Jako další příjemná vlastnost pirátských stran se jeví jejich inklinace k přímé či participativní demokracii, k prosazování vytvoření institucí, které umožní větší zapojení občanů do správy věcí veřejných. Problém je ovšem v tom, že cestou je opět větší nasazení zdánlivě samospasitelných informačních technologií. Zapomíná se ovšem na to, že mají výrazně neinkluzivní charakter.

Chudí, méně vzdělaní, méně inteligentní, sociálně vyloučení lidé nepotřebují možnost internetového hlasování. Nepotřebují možnost proklikat se facebookem k informacím o obecním rozpočtu. Potřebují dosáhnout materiální a vzdělaností úrovně, která jim vůbec umožní se o věci veřejné zajímat.

Stejně tak strádající nižší střední a část střední třídy, z kterých kapitál na jedné straně vymačkává více a více nadhodnoty a na straně druhé snižuje míru jistot a tím zvyšuje roztěkanost a stres i reálný objem volného času, což má přímý dopad na chuť se do záležitostí své polis zapojovat.

Participativní demokracii neumožní technické prostředky, byť mohou k jejímu rozvoji přispět, ale strukturální změny ve vlastnických vztazích a výrobních postupech. Participativní demokracie není možná v kapitalismu, kde je člověk sice – možná – svobodný ve výběru spotřebních předmětů, ale kde je na pracovišti podroben nejtužší disciplinaci a v podstatě diktátorskému režimu.

Piráti na straně jedné hlásají demokracii a svobodu, na straně druhé argumentují potřebou zeefektivnit státní správu. Jedním z jejich cílů je i boj s byrokracií. Tento boj je bojem s padesát let starým mrtvým přízrakem.

Ne že by byrokracie nepřetrvávala. Ne že by se nenašla místa ve veřejné správě, která jsou nadbytečná. Všechny strany a vládní garnitury ve světe ovšem posledních několik desítek let intenzivně pracují na rozbití veřejného sektoru, masivně propouštějí zaměstnance, centralizují, zeštíhlují, zvyšují efektivitu a outsourcují.

Tím sice na straně jedné částečně vylámaly zuby hydře byrokracie, na straně druhé ale vykastrovaly a zbavily moci společné, víceméně demokraticky konstituované a víceméně veřejně kontrolované instituce, z čehož profitují nikým nevolené korporace, vyšší třída, privilegovaní, nevolené elity, či chcete-li přesný termín, kapitál.

Bukanýři rovněž hlásají transparentnost. Všechny smlouvy na internet, zefektivnit výběrová řízení, nejlépe větším využitím informačních technologií, možná za pomocí Open data. Zde opět platí námitka, použitá již v oddíle o participativní demokracii. Lidem, kteří nevědí dne ani hodiny, jsou všechny smlouvy uzavřené státem vyvěšené na stánkách ministerstev k ničemu.

Nemluvě o tom, že transparentnost a otevřenost a komunikativnost a podobně mají a měly ve svých programech všechny strany, od velkých po malé, od starých po nové a mnoho bylo v tomto ohledu již vykonáno. Například v naší obci všechny smlouvy zveřejňujeme. Zlepšení kvality života obyvatel to ale kupodivu nepřineslo…

V čem se dá s piráty souhlasit je potřeba zprůhlednit nákupy veřejné správy a to především právě v oblasti informačních technologií. Právě přeplácení symboličtí analytici ze softwarových a poradenských firem, outsourcovaní správci routerů, dodavatelé hardware a systémový integrátoři jsou zdrojem největších netransparentností a neefektivity na rozhraní veřejné správy a soukromého sektoru.

Právě firmy podnikající v oblasti ICT se nejčastěji účastní JŘBU – Jednacího řízení bez uveřejnění. Informační technologie, což je sektor, v němž zřejmě pracuje nejvíce aktivních pirátských budoucích politiků a také nadprůměrné množství členů a sympatizantů, je největší černou dírou, v níž mizí veřejné miliardy – případně druhou největší v těsném závěsu za stavebními pracemi, tam ovšem alespoň nakonec předražené dílko většinou něčemu slouží…

Stačí si připomenout zakázky, jako je štábní informační systém, systém státní pokladny, datové schránky, KIVS a další a další hloupé, předražené až zcela zbytečné záležitosti. Tyto si ovšem nevymysleli státní úředníci, ale obvykle externí superexperti z superporadenských či super – IT – společností. Tedy, lze souhlasit, je třeba nákupy zefektivnit. Především pak nenakupovat nesmyslné produkty a služby IT odborníků a od IT odborníků…

Nejproblematičtější vlastností většiny nových malých „progresivních" stran, která je u strany pirátské obzvláště viditelná, je popírání pravolevého dělení politického spektra. Údajně je – nevím, zda jde o naivitu, nebo hůře, o promyšlenou záludnost – třeba vymezit se vůči zastaralému vidění světa, které rozlišuje pravici a levici.

Zkrátka, pryč s ideologickou veteší, pojďme řešit reálné problémy. Progresivní daň je trest za úspěch, regulace je neefektivní a je třeba ji odbourávat, stát a obce jsou špatní hospodáři a soukromý sektor zvládne vše lépe, vždyť to vidíme na inovativních aplikacích pro ipady, které my piráti produkujeme a přispíváme tak zásadně k většímu blahu lidstva.

Nová, progresivní informační ekonomika je v iluzích pirátů vydávaných za program lékem na všechny neduhy. Applety, komponenty a pěkný design stránek vyřeší bídu a hlad v nejchudších zemích stejně jako zneuznání a deklasování čím dál širších vrstev obyvatelstva v zemích druhdy označovaných jako vyspělé. Úředníky je třeba propustit, ať si hledají práci a uplatní se v soukromém sektoru, který je přeci jediným zdrojem bohatstvím a jediným tvůrcem hodnot.

Popírání existence třídního antagonismu je nejlepší zbraní, jakou doposud kapitál ve svém arzenálu nalezl. Pokud se lidé, voliči, občané nechají stále znovu a znovu zlákávat těmito mimo pravolevou osu se pohybujícími kumpány nadnárodního kapitálu, budou stále hlouběji a hlouběji sklouzávat do marasmu společnosti nesouměřitelnosti.

Bez jasného vymezení se všech politických aktérů v otázce rozdělování vytvořeného produktu budeme dále ohlupováni iluzemi, bude nám výhled zakrývat závoj lží, kryjících neoliberální jádro těchto všech pimprlových parodií na politické strany. Ať již si říkají zelení, Piráti, Věci veřejné nebo třeba Ano!, jde stále o jedno a to samé, možná o něco více sexy a s dredy.

Autor je politický ekonom, povoláním IT specialista, pracující ve státní správě. Mnoho let dobrovolnicky působí v občanském sdružení zabývajícím se výstavbou komunitní datové sítě, sdílením připojení k Internetu, používáním a vývojem svobodného software. Je rovněž členem rady města za ČSSD.