Státní IT zakázky: kdyby aspoň fungovaly

Tragikomický příběh registrů vozidel ukazuje, že tu prosperují firmy, jejichž jedinou kvalifikací je, že umí získat veřejnou zakázku. Firmy, které mají kompetenci, ale nechtějí se zaplést do korupční sítě, si neškrtnou.

Kauza registru vozidel opět ukázala problémy veřejných institucí při nákupu počítačových programů, informačních systémů a dalších IT služeb. Největším problémem ovšem není, že jsou IT zakázky předražené, ale že dodané produkty nefungují. Je to možné z jednoduchého důvodu: kvalita nehraje ve výběrovém řízení téměř žádnou roli.

IT zakázky mají jednu charakteristickou vlastnost, která je předurčuje k tomu, aby se z nich stávaly nástroje vysávání veřejných rozpočtů. Téměř nikdo neví, jaké jsou jejich reálné náklady a málokdo rozumí detailům technické specifikace. Předražené projekty se díky tomu mnohem lépe hájí, podvody se špatně dokazují a je možné fakturovat stejnou práci několikrát.

Druhou podstatnou vlastností IT zakázek je, že běží dlouhodobě a na jednoduchý a levný program může časem navázat program dražší a složitější. Kvůli zoufalé licenční politice (těžko se věří, že jde pouze o neschopnost - více k tomu níže) jsou potom státní instituce vydány na milost a nemilost svým dodavatelům, kteří mohou zcela paralyzovat chod úřadů ve chvíli, kdy by jim měla být vypovězena smlouva. O obchodech, které se časem objemem vyšplhají k miliardě, se tak v praxi často rozhoduje realizací malé zakázky v řádech jednotek milionů.

Proces výběru informačního systému pro jeden úřad v Praze (jsem si jist, že na ministerstvech to není jiné) vypadá následovně: firma o několika zaměstnancích vyvine software a snaží se ho rozšířit do státní správy. Postupem času získá několik menších zakázek, má víc kontaktů a zkušeností a na určitém úřadě má potenciál stát se významným dodavatelem.

V tu chvíli iniciativně vstoupí do hry někdo z radnice a buď získá přímo podíl v dané firmě, nebo nabídne nějaký dlouhodobý model odklánění peněz z města směrem k firmě a k sobě. Tady se potom celý proces dělí na „úspěšné" a „neúspěšné". „Úspěšní" nabídku přijmou a postupem času se stanou dvorním dodavatelem informačních systémů pro daný úřad.

Výsledkem je, že software napsaný zprvu „na koleně" se následně za peníze města či ministerstva dovyvíjí přímo během realizace zakázky, výsledný kód ovšem patří pouze dodavateli a město i nadále platí za licenci k jeho používání. Pokud se podaří realizovat větší projekt, minimálně smlouvy na aktualizace a správu už nelze nikdy vypovědět bez ohrožení funkčnosti.

Hlavním cílem projektu bylo odklonit peníze. Zda je informační systém potřeba a co od něj město chce, se zpravidla řeší jen velmi okrajově. Velmi drahé IT systémy vyvinuté tímto způsobem se tudíž v běžném provozu úřadu často vůbec nevyužívají.

Kroky ze strany města, které by mohly situaci zlepšit, jsou nasnadě. Trvat na otevřených formátech a takových standardech, jež by umožnily měnit dodavatele a systémy propojovat.

Stát se majitelem kopírovacího monopolu na software, jehož vývoj si město zaplatilo. Princip socializace nákladů a privatizace zisků se projevuje například tak, že Praha zaplatí vývoj informačního systému Proxio a firma Marbes ho následně prodává po celé republice.

Klíčové ale je vypisovat IT zakázky kvůli řešení konkrétního problému a s jasnou představou, ve které oblasti chodu úřadu může dodávaný software přispět ke zlepšení. V současnosti se IT nakupuje zcela chaoticky, jen aby se utratily peníze z rozpočtu.

Registr vozidel je stejně jako Opencard jen špičkou ledovce. To, že při startu nefunguje, je v první řadě způsobené tím, že otázka funkčnosti a garancí při výběru dodavatele nemá prioritu.

V České republice prosperují firmy, jejichž jedinou kvalifikací je, že umí získat veřejnou zakázku, zatímco firmy, které by kvalitní software státu dodat uměly, ale nechtějí se zaplést do korupční sítě, si neškrtnou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.