Zdravím Vás pane Veselý, stejně tak Vaše kolegy z Nejvyššího soudu. Dali jste mi možnost se k projednávané věci písemně vyjádřit a já toho s radostí tímto využívám, rád bych shrnul a doplnil svůj postoj k věci, motivaci, vyjádřil se k samotnému činu, i k přístupu, který jsem užil v řízení u soudu. Vím, že si ve svém oboru potrpíte na dodržování jistých právních formalismů a že můj případ se tomuto vymyká. Ani v tomto vyjádření se nebudu snažit užívat právnický jazyk, hodlám popsat věci tak, jak je cítím, jak se staly, a pokusím se být přitom zcela upřímný. V této kauze jsem nevyužil služeb právníka, a to i přesto, že se mi jeden nabídl i zdarma. Nechtěl jsem žádného, naopak jsem chtěl vést případ po svém, hájit se svými slovy, nesnažit se kličkovat mezi paragrafy zákona. Věřím, že člověk, který nic špatného neprovedl, by se měl být schopen u soudu obhájit, aniž by musel využívat služeb advokátů. I přes tento můj postoj musím konstatovat, že text stížnosti pro porušení zákona podaný ministrem spravedlnosti je dobrý, srozumitelný a nemám problém se s ním ztotožnit.

Motivací k pomalování reklam politických stran pro mne bylo prosté znechucení z dlouhodobého sledování politické scény, jednání politiků a medializovaných korupčních kauz. S nelibostí jsem dlouhodobě vnímal i polistopadový vývoj v zemi, rozkrádání společného majetku, zotročování lidí - dnes lidských zdrojů - ve jménu trhu, konkurenceschopnosti, produktivity.

Politici napříč politickým spektrem mají dle mého mínění na tomto stavu podíl a profitují z něj. Zejména pohled na vyumělkovaný obraz politiků na reklamních polepech, vysmívající se tváře a prázdná hesla, mne popouzely natolik, že jsem uvažoval, že odmítnu s takovouto reklamou vylepenou na boku svěřeného autobusu jezdit a požádám o jeho výměnu. Nakonec jsem se ale rozhodl zakoupit lihové fixy a dokresloval jsem politikům tykadla a připisoval různá hesla. Zpočátku jen na mně svěřeném autobusu, později i na autobusech kolegů, často i s jejich souhlasem. Zaznamenal jsem i kritiku nízké kvality mého vyjádření. Zde bych chtěl podotknout, že původní sdělení nebyla o nic víc oduševnělá. Měl jsem tedy motiv, příležitost a rozhodl jsem se proto čin spáchat.

Mým původním záměrem nebylo provést čin veřejně a následně se k němu přiznat. Při prvním vyšetřování Policií ČR jsem proto zapíral, později jsem tohoto přístupu ovšem litoval. Bylo mi líto, že jsem se nedokázal k věci postavit čelem a svůj čin obhájit i u soudu. Při pozdějším znovuobnovení vyšetřování Policií jsem se rozhodl složit v tomto směru reparát a zaslal jsem Policii své vyjádření a doznání k činu, které jsem později opakovaně potvrdil. Již před líčením u soudu jsem věděl, že mne bude soudit paní Markéta Langerová, manželka významného představitele ODS, nechvalně známého Ivana Langera.

Vzhledem ke skutečnosti, že mimo jiných i Ivan Langer byl mým činem přímo zasažen, neb i on byl vyobrazen na reklamních polepech, a vzhledem k faktu, že ve volbách následně neuspěl, jsem přítomnost paní Langerové u soudu považoval za krajně nevhodnou a podivoval jsem se, že neměla dost soudnosti se sama vyloučit. U soudu a později i v médiích jsem se vyjádřil, že paní Langerovou osobně za podjatou nepovažuji. Toto mé vyjádření bylo chybné, paní Langerová je v této kauze z principu podjatá, takto jsem to od začátku vnímal, zvolil jsem ovšem jistou taktiku, v jejímž rámci jsem nehodlal námitku podjatosti oficiálně vznést. Zvolená taktika je i důvodem, proč jsem nevyužil žádných opravných prostředků, ačkoliv jsem si takové možnosti byl vědom. Věděl jsem, že přítomnost paní Langerové udělá z kauzy mediální frašku a vnímal jsem toto i jako pokračování mého protestu novými prostředky.

U soudu jsem vypovídal v souladu se svým předchozím vyjádřením učiněným na Policii, načež i soud v písemném vyhotovení rozsudku shledal, že má motivace k činu byla dostatečně objasněna. Přesto však soudkyně upřednostnila ochranu majetku před svobodou slova a svobodným vyjádřením politického názoru. Byl jsem uznán vinným, musel jsem uhradit ODS 15.667Kč, což jsem především s ohledem na možnost ohrožení mne i rodiny exekucí udělal. Krom peněžní náhrady mi soud rovněž nařídil vykonat 100 hodin obecně prospěšných prací, což jsem po zralé úvaze odmítl, neb jsem obzvlášť tuto část rozsudku vnímal jako pokus státu o mou nápravu, jejíž potřebu a možnost jsem již u soudu jednoznačně odmítl. Důvod pro nevyužití opravných prostředků jsem uvedl již výše, zde bych jen doplnil, že tímto postupem jsem rovněž hodlal paní soudkyni konfrontovat s jejím - podle mě špatným - rozsudkem.

Za normálních okolností, kdyby věc soudil jiný, zjevně nepodjatý soudce, bych možná postupoval jinak, ale právě vzhledem k osobě paní soudkyně a jejího vztahu k poškozené straně, jsem se rozhodl ji ještě dále potrápit, a především pak jsem předpokládal, že tímto postupem dojde k ještě většímu znemožnění ODS. Paní Langerová se měla vyloučit nejen z důvodu zjevného střetu zájmů, který mohl ovlivnit její rozhodování, ale i kvůli hrozbě, že tohoto stavu bude demonstrativně využito, tak jak jsem to učinil já. Výsledkem je pochybný rozsudek a poškozený obraz justice ve společnosti.

Zde bych ještě dodal, že mi byla jedním podnikatelem nabídnuta možnost odpracovat si nařízené obecně prospěšné práce v jím řízené organizaci naoko, bez práce, bez námahy. Odmítl jsem. Později jsem odmítl i možnost domácího vězení, kterou mi nabídl soud. Zdůvodnění bylo stále stejné — nic špatného jsem neudělal, není důvod mne nějak omezovat na svobodě a snažit se o mou nápravu, kterou nepotřebuji a odmítám. V této fázi kauzy jsem si byl velmi dobře vědom, že soud nebude mít na vybranou a bude mne muset poslat do vězení a tak se i stalo. Byla to pro mne přijatelná forma protestu, kterou jsem chtěl vytrestat především ODS s jejím nestoudným požadavkem na odškodnění. Zde bych se chtěl jasně vyjádřit, že i přes osobu nesoudné soudkyně, jsem se nikdy necítil být nějakou obětí justice. Záměrně jsem provokoval a následně zvolil pasivní odpor, věděl jsem, do čeho jdu, a vše bylo pokračováním protestu s motivací uvedenou výše.

Výzvu k nástupu trestu jsem se rozhodl neuposlechnout. Důvod k tomuto kroku byl stále stejný — neudělal jsem nic špatného, do vězení jsem nepatřil a nápravu nepotřeboval. Byl jsem si ale zároveň vědom, že se nemohu skrývat věčně, a hledal jsem proto vhodný okamžik pro znovuobjevení se na světě. Opět jsem sledoval ten cíl, aby doba mého návratu na scénu co nejvíce zamotala hlavu politikům, uvažoval jsem o možnosti vydržet až do doby předvolební, ta byla ale příliš daleko. Nakonec se vyskytla možnost jet na odborářskou demonstraci v Praze a já se rozhodl býti na ní konečně dopaden. Doufal jsem, že Policie po drobném popostrčení zareaguje sama, nakonec ale jsem byl nucen se jí přihlásit a vydat sám. V zásadě ale vše dopadlo dle mnou zvoleného scénáře a jsem s průběhem událostí spokojen.

Na závěr zopakuji — nikdy jsem se necítil a nebyl jsem obětí justice, netrpěl jsem, a to ani pobytem ve vězení. Necítil jsem se být ani politickým vězněm, neb systém se snažil vyhnout mému uvěznění, byl si vědom, že by to byla pořádná ostuda. Přesto kauza politický rozměr má, protože právě politické strany a jejich představitelé byli z výše uvedených důvodů mým cílem. I přes podle mě špatný rozsudek okresního soudu, jsem to byl fakticky já, kdo se rozhodl jít do vězení, šlo z mé strany o vyvrcholení protestu proti zlodějům a korupčníkům, kteří mají ještě tu drzost žádat nějakou náhradu od občana u soudu. Volebních preferencí jim to hádám nepřidalo.

Chápu, že výše uvedené řádky Vás rmoutí, milí soudcové, a to z vícero důvodů. Do přestřelky mezi mou a politiky se dostala i justice a díky mnou zvolenému přístupu a nesoudnosti paní Langerové dostala také nějaký ten zásah. Můj přístup také zcela ignoroval právní zvyklosti a v rámci užité taktiky jsem nevyužil žádný opravný prostředek. Je rovněž pravdou, že jsem mohl vyjádřit protest i jiným způsobem. I přesto považuji můj přístup za jeden z možných a ospravedlnitelných, především pak ale vyhovoval mému naturelu. Nevnímám kreslení po reklamách jako něco zcela běžného, normálního, stejně tak můj přístup k soudnímu řízení.

Ovšem v kontextu událostí, které mne k jednání motivovaly, jsem přesvědčen, že jsem postupoval přiměřeně. Právě toto považuji za stěžejní, přiměřenost jednání vzhledem k okolnostem, nikoliv posuzování činu odděleně. Reklamy politických stran v předvolebním období zaplavují naše prostředí, nelze je přehlédnout či zcela ignorovat, pro mnohé jsou obtěžující, směšné, slibující nemožné, manipulativní či lživé. Skýtají zajímavou možnost se k politickému dění vyjádřit, komunikovat touto formou s politiky, zvláště pokud nová hesla a sliby jasně kontrastují s jejich reálným jednáním.

Hodnota politických reklam je pochybná, zvláště ta morální, strany si je pořizují mimo jiné i z příspěvků daňových poplatníků a je zde podezření, že i z různých „odkloněných“ korupčních peněz (např. množství reklam v posledních volbách do poslanecké sněmovny značně převyšuje oficiálně přiznané náklady politickými stranami). Vzhledem k politickému dění po posledních sněmovních volbách, ke všem medializovaným a nedořešeným korupčním kauzám, vzhledem k billboardovému předvolebnímu slibu premiéra Nečase, že nebude tolerovat korupci ve vládě, ani v ODS, cítím oprávnění se i v budoucnu nějakým způsobem, který uznám za vhodný a přiměřený, vyjádřit.

Teprve nedávno jsem shlédl dokument o filozofu Václavu Bělohradském Nikdo neposlouchá, ve kterém vyjadřuje myšlenku, že demokracie je žánrem vlastně fraška, v jejímž rámci občas padne i nějaká ta facka. K tomuto pojetí se tímto připojuji, i celá má kauza je fraškou, sám jsem k tomu vydatně a rád přispěl, snad je to i důkazem jakési demokratičnosti dnešního zřízení. Navíc fraška a výsměšný vzdor vůči autoritám má v naší zemi i jakousi tradici, důkazem toho budiž popularita Švejka či Járy Cimrmana, za zmínku stojí i poznámka o smějících se bestiích z úst Reinharda Heydricha. Avšak kromě jistých komediálních aspektů má kauza i aspekt vážný, reagoval jsem svým činem na politické dění, které na lehkou váhu neberu.

Vyvstává zde otázka, zdali má občan znechucený politickým děním právo vyjádřit se třeba i dosti nekonformním, svérázným způsobem, otázka, kam až sahá svoboda slova a politického vyjádření. Neškemrám zde, abych se vyhnul vězení, tam už jsem byl a případné opětovné uvěznění bych také snesl (a opět bych se vyhýbal nástupu trestu a nechal se zatknout třeba na mítinku ODS s transparentem v ruce). Byl bych ale pochopitelně rád, aby Vaše rozhodnutí bylo ve prospěch zmíněných svobod a legitimizovalo i nekonformní způsoby vyjádření, zvláště pokud si okolnosti — mediální obraz politické scény — o takovéto vyjádření přímo říkají.

Mohlo by se zdát, že jsem člověk, který je ze zásady proti čemukoliv, nenávidící stát i soudy. Není tomu tak, jsem přesvědčen. Ve skutečnosti věřím v postupný vývoj, který ovšem probíhá střetem protikladných postojů, někdy i trochu divoce. Ve výsledku bude mít, myslím, tato kauza na systém pozitivní vliv, umožní mu posunout se dál a k tomuto můžete nyní svým rozhodnutím přispět i Vy.

Rád bych věřil, že toto moje vyjádření Vám alespoň trochu pomůže v rozhodování.

V Bystrovanech dne 26.6.2012