Mikrokredity v krizi

Norská agentura pro rozvoj NORAD se rozhodla nepodporovat nově vznikající organizace zaměřené na mikroúvěry. Skepse vůči tomuto nástroji tak dostává oficiální podporu.

NORAD bez bližšího vysvětlení oznámil ukončení podpory mikrofinančním institucím. V norské televizi následovala kritika vládního programu, který léta ignoroval výstražné zprávy zpochybňující mikroúvěry jako efektivní rozvojový nástroj. Ještě před šesti lety však mikrofinance slavily vítězné tažení světem jako nejlepší nástroj na řešení chudoby.

V roce 2006 dostal bangladéšský podnikatel Muhammad Yunus Nobelovu cenu za masové rozšíření mikroúvěrů. Už v době ocenění se ozývaly kritické hlasy, které poukazovaly na dvousečnost tohoto nástroje.

Původní myšlenkou mikroúvěrů bylo poskytnout nejchudším, kteří prokáží schopnost šetřit, malý úvěr na rozjezd podnikání. V začátcích poskytoval Yunus čtyři rupie úvěru na jednu naspořenou. Důležité bylo také to, že úroky měly být nízké, aby nedostávaly klienty do dluhové pasti.

Problém s mikrokredity
Bohužel se ukázalo, že problémů spojených s mikrokredity je hned několik.

Původní Yunusova banka Grameen byla při svém rozvoji podporována z dotací a tak bylo možné udržet úroky na nízké úrovni. Ovšem zavedený model ukázal i komerční sféře, že je možné vydělávat také na úvěrech pro nejchudší a to s malým rizikem. Proto je dnes ve světě velká část mikrofinančních institucí již postavena na zisku a s tím spojenými vysokými úroky. Ty dnes dalece překračují Yunusem doporučených 15 %. Například českými bankéři založený portál Myelen píše o úročení 70% až 100%, které na bedrech mexických chudých přináši českým investorům 5% výnosy (!) a provozovatelům serveru jistě ještě větší. To je samozřejmě lichva, která by měla být zakázána zákonem, jak ve své poslední knize píše Muhammad Yunus.

Poslední studie prokázaly, že dopady mikroúvěrů v současné podobě nejsou nijak povzbuzující. Ukazuje se, že malý úvěr na vysoký úrok má mnohdy velmi negativní dopad na celé rodiny a především na děti. Splácení lichvářských úroků totiž omezuje možnost dětí chodit do školy. „Myšlenka, že budeme s chudými nakládat jinak, a očekávat, že velmi malé půjčky na vysoký úrok jsou pro ně přínosem, prostě nedává smysl,“ říká Ruth Stewartová - jedna z vedoucích autorek výzkumu. Mikroúvěry jsou tak vlastně obdobou lichvaření u nás, jak je provádí například Kellnerův Homecredit, jehož predátorsko-kapitalistické chování tvrdě kritizuje dokonce i Člověk v tísni.

Studie ukazují, že očekávat u chudých, že jim úvěr s 30% a vyšším úročením pomůže nastartovat podnikání, jsou falešné. Ukazuje se, že úvěry byly nejúspěšnější tam, kde pomohly zajistit bydlení, tedy pokrýt investici, kterou rodina byla připravena udělat, ale potřebovala k tomu „stavební“ úvěr.

Ale i z rozvojového a podnikatelského hlediska je od prvopočátku nesmyslné financovat stovky a tisíce samoplátců, kteří si konkurují a nejsou schopni expandovat, protože na větší úvěry s rozumnou úrokovou sazbou nedosáhnou. Proto část rozvojové konstituence požaduje ukončení rozmáchlého experimentování s mikrolichvou a návrat k tradičním postupům, které se osvědčily v rozvinutých i rozvojových zemích. Jde především o vzdělávání v podnikání a podpora družstevnictví. Podpora lokálního spoření a na to teprve navázaných úvěrů – což bylo komerčními mikrofinančními institucemi opuštěno. Je totiž třeba vytvořit silné malé a především střední firmy/družstva, se schopností pokrýt širší poptávku, zvýšit zaměstnanost a stát se motorem ekonomického rozvoje chudých regionů.

Ideologická propaganda
Je otázkou, jak je možné, že mikrofinance a jejich zneužívání bylo tak dlouho ignorováno ze strany velkých rozvojových hráčů a donorů. Ačkoli na jiné projekty je nezbytná pokračující evaluace, v tomto případě stačily dojemné příběhy ženy se šicím strojem, aby miliardy dolarů a eur tekly do privátních či nevládních bank, které spíše problémy generovaly, než aby je řešily.

Odpověď je jednoduchá. Neoliberální teorie o trhu, který vše vyřeší dostala značné trhliny již na konci osmdesátých let a krize trhem tažených nástrojů pokračoval i v letech devadesátých. Nejlepší žáci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu jako Zambie, Argentina, Mexiko šly z jedné krize do druhé. A v tom se objevil tak trochu tržní a někdy možná výdělečný nástroj – mikrofinance. Přišlo to jak na zavolanou. Samospásný všeřešící nástroj, který bankovnictvím vyřeší chudobu na celém světě.

Žádná mravenčí práce, žádné multi-kulti překonávání bariér. Prostě dáme úvěr a z každého bude rázem podnikatel a ženy nabudou rovnoprávnosti. Idea to byla nesmyslná od počátku a na její problémy jsme upozorňovali. Přesto šílenství s tržními řešeními nebralo a nebere konce a když v Čechách nastartovali neokonzervativní ekonomové Kohout a Zámečník svůj lichvářský projekt pro Mexičany, stali se z nich pro mnoho nevládkářů takřka hrdinové – ti dobří boháči, kteří investují své peníze do boje s chudobou.

Mikrofinance jako komplementární řešení
Ovšem je třeba myslet na to, abychom s vaničkou nevylili i dítě. Mikrofinance jsou pro regionální rozvoj kdekoli na světě stěžejní. Bez zajištění přístupu ke smysluplným úvěrům totiž není regionální rozvoj možný. Zkušenosti, a studie ukazují, že je to především družstevní a veřejné (obecní, regionální) bankovnictví, které tuto funkci dokáže zajistit.

Naopak privátní bankovnictví, zaměřené především na zisk, má na obecný rozvoj spíše destruktivní vliv. V českých poměrech to vidíme na lichvářích, jako je Kellner, ale historická zkušenost ukazuje i to, jak je privátní bankovnictví schopno ve spolupráci s velkokapitálem likvidovat malou a střední konkurenci. Příkladem může být likvidace malých farmářů prostřednictvím zdražování provozních úvěrů, proti čemuž právě vzniklo družstevní a komunální bankovnictví.

Nakonec i pokračující finanční krize je zaviněna privátními bankami, zatímco družstevní a veřejné banky, stejně jako bezúročné finančnictví jí prošly nepoznamenány.

Proto je třeba přehodnotit a zastavit podporu současné podoby mikrofinancí. Yunus sám se stal obětí své vlastní megalomanie a je zřejmé, že Banka Grameen v podobě obří firmy nemůže plnit svou rozvojovou roli. Je nezbytné provést nové studie a využít stávajících zkušeností s s tradičním družstevním a komunálním finančnictvím. Navíc je potřeba otevřít širší diskusi o legitimitě úroku jako takového. Moderní islámské bankovnictví i bezúročné bankovnictví v Evropě ukazuje, že takové modely jsou možné a přinášejí do vztahu mezi věřitelem a dlužníkem více odpovědnosti.

Jako stěžejní se ukazuje nutnost informovat pravdivě o rozvojové problematice – domácí i zahraniční. Zatím však převládá snaha ukazovat jen na růžovo lakovanou realitu, která má z lidí a institucí dostat více peněz. Jakkoli uznávám, že se rozvoj chudých regionů u nás a ještě chudších oblastí na Jihu bez dalšího zvyšovaní podpory neobejde, nevěřím tomu, že je možné získat jakoukoli podporu na úkor pravdivosti. Soucit a solidarita jsou pro mě neoddělitelné od realismu a kritického přístupu. Pokud dosáhneme tohoto spojení, budeme mít větší občanskou podporu a zároveň se vyhneme plýtvání penězi i lidskými životy, jako tomu je v případě mikrofinancí v dnešní podobě.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Základní heslo doby. Neděle, 24.Června 2012, 18:39:58

Zrušit soukromé banky, ať Rothschildova veleříše neovládá finance celého světa.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.