Den daňové svobody prizmatem nejen ČRo

Den daňové svobody je velkým svátkem neoliberálů. Česká média k jeho oslavě přispívají vrchovatou měrou. Proč vlastně veřejnoprávní média tak protlačují a oslavují tento svátek?

Aneb o bídě českého mediálního diskurzu ve věci daňových otázek a především pak případová studie o tom, jak k této bídě bohatě a všelice přispělo právě z našich koncesionářských poplatků placené veřejnoprávní médium, jmenovitě Český rozhlas 1 – Radiožurnál dne 9.6.2012.

Jistě by bylo možné uvést desítky, stovky či tisíce příkladů, kdy veřejnoprávní média neinformují objektivně a vyváženě, kdy se redaktoři a moderátoři nechávají strhnout vírem svých antilevicových emocí a názorů k výrokům, které zavánějí porušováním kodexu ČT či ČRo, zásady objektivity a vyváženosti, nemluvě o ustálených obecných postupech, jakémsi lege arti postupu v novinářské práci. Dnes bych se ovšem v zájmu stručnosti soustředil jen na otázky kolem tzv. Dne daňové svobody, tohoto největšího svátku neoliberální smečky kolem pana Schwarze a Ševčíka a především zobrazení tohoto, jistě velikého, svátku v mediálním prostoru.

Nejprve si pojďme krátce ujasnit, co to vlastně takový Den daňové svobody je. Je to pány Ševčíkem a Schwarzem spočítané virtuální rozmezí mezi tou částí roku, kdy podle těchto expertů vyděláváme na různé daně a poplatky placené státu, a tou částí roku, kdy pracujeme, či lépe řečeno, a to především v případě ekonomů Ševčíka a Schwarze, VYDĚLÁVÁME, tzv. na sebe. V podstatě jde o velmi triviální výpočet, napojený na velmi barnumskou a zjednodušující PR kampaň Liberálního institutu a jemu podobných pravicových think-tanků, který nemá žádnou vědeckou hodnotu, ale zato velký potenciál pro šíření neoliberálních polopravd a propagandy. Vždyť kdo by chtěl pracovat – či v případě klientů těchto pánů, stříhat kupony či uzavírat pozice v pákových derivátech – na stát?

Při bližším a pozornějším pohledu na tento úžasný svátek ovšem uvidíme výrazné trhliny v jeho naleštěném brnění. Jednak, jedná se o průměr, který mechanisticky abstrahuje od skutečného daňového dopadu na různé skupiny obyvatel. Ve stručnosti, člověk žijící pouze z výnosů akcií bude mít den daňové svobody již na přelomu dubna a května – v závislosti na jeho nákupních zvyklostech - či pokud skutečně začne býti účinná Kalouskova daňová reforma, a tedy zrušení daně z dividend, ještě přinejmenším o měsíc dříve. Pánové miliardáři, kteří praktikují zneužívání systému pomocí transferů zisků do daňových rájů, změn domicilu a podobně, pak slaví den daňové svobody již někdy v lednu. Zaměstnanci naopak tento den mají posunutý hluboko do léta.

Tedy ti, kterým pánové z Liberálního institutu nejvíce slouží svými kampaněmi, se nacházejí v diametrálně odlišné situaci, než průměrný daňový poplatník. Ale dosti teoretického úvodu, ten by si ostatně zasloužil samostatný článek, pojďme k jádru věci, tedy propagandistické prezentaci této neoliberální pavědy v našich úžasných veřejnoprávních mediích a nejen tam.

Páni z Liberálního institutu stanovili tento rok Den daňové svobody na 9.6.2012. Již od časných ranních hodin začaly z Českého rozhlasu znít oslavné chorály. Tento rok přestáváme platit na stát o šest dní dříve, než v minulém roce. Sláva Kalouskovi. Halelujá. Kdo přestává platit dříve a kdo naopak bude platit déle, a jak je to s tím tzv. placením na stát a vyděláváním na sebe, o tom ani slovo. Paní redaktorka, v botách od Gucciho, samozřejmě není zainteresovaná v širších souvislostech a v otázkách, které evidentně přesahují horizont každodennosti. Raduje se, protože jí podle jejího kramářského mozku zbude v peněžence tento rok o pár tisíc víc na nákup stále dražších cetek a tretek.

Pojďme si nyní provést jakousi analýzu této virtuální mladé dynamické redaktorky. Tato slečna pracuje v ČRo - pravděpodobně - v tolik oblíbeném režimu švarcsystému. Zaměstnavatel tedy za ni zřejmě neodvání sociální a zdravotní pojištění, ona je pak odvádí v míře velmi malé, neboť využije daňového paušálu či si vede podvo(j)/d/né účetnictví a provádí daňové optimalizace. Na daních ve všech jejich formách tedy platí relativně výrazně méně, než standardní zaměstnanec s byť výrazně nižší mzdou. I pokud by tomu tak nebylo, díky svému nadprůměrnému příjmu a všeobecně degresivnímu nastavení daňového systému u nás, který obsahuje bezpočet výjimek a výhod především pro movitější a vysokopříjmové občany, je možné a pravděpodobné, že odvádí na daních relativně menší částku, než zaměstnanec s příjmem podprůměrným.

Ovšem, co je třeba zdůraznit především, tato osoba je, ač si to možná tak úplně neuvědomuje, přisátá na struk zlého státu! Neboť koncesionářské poplatky, které jsou de facto specifickou formou daně, jsou prakticky výhradním zdrojem financování Českého rozhlasu. Na jedné straně se tedy raduje, jak se nám zvyšuje všem svoboda, přičemž její svoboda nahlížená touto tupou neoliberální optikou je tak jako tak výrazně větší než svoboda většiny jejích posluchačů, na straně druhé neváhá z této naší i své nesvobody týt a přiživovat se na plodech jejího omezování. A to jsme provedli zatím jen první iteraci naší analýzy. Budeme však pokračovat.

Co je to vlastně ten zlý vlk - stát, na který platíme a osvobození od jehož daňového jha slavíme coby svátek svobody? Stát je podle mne instituce, která vznikla komplikovaným a často bolestivým způsobem v průběhu věků k zařizování záležitostí, které byly pro jednotlivce složité, nemožné, nebo neefektivní si zařídit. Funkcí státu je velmi mnoho a není zde prostor k jejich úplné charakteristice a zevrubné analýze výhod a nevýhod tohoto ve své podstatě hierarchického uspořádání společnosti a s ní související formální organizace některých společně vykonávaných činností, není zde prostor pro úvahy, do jaké míry existence státu vytváří a pomáhá bránit či naopak do jaké míry potlačuje otevřený veřejný prostor a podobně. V tuto chvíli se chci zabývat otázkami přinejmenším o jednu úroveň méně abstraktními.

Položme si tedy v našem kontextu kruciální otázku – měli bychom nebo neměli oslavovat, že se tzv. Den daňové svobody posunul o 6 dní směrem k začátku roku, jak to oslavují pánové z Liberálního institutu a pánové a dámy z ČRo a dalších médií? Měli bychom vůbec přijímat rétoriku a diskurz, které obsahují efemérní pojmy jako daňovou svobodu, když, jak jsem zmínil krátce dříve, jde spíše o propagandistickou a ne o vědecky podloženou, seriózní ekonomickou veličinu? Neměli bychom dokonce přejít do ofenzivy a ukázat, že neoliberálové a jejich mediální apologeti slavící své dny daňové svobody zároveň oslavují časy čím dál větší nesvobody nás ostatních?

Pokud provedeme velice zjednodušený rozklad výdajů státu, regionů a municipalit, tedy sumy, která vstupuje do výpočtu pánů z LI, zjistíme, že velká část příjmů státu je opět okamžitě vyplacena daňovým poplatníkům. Jedná se především o starobní, invalidní, sirotčí a vdovské důchody, nemocenskou, rodičovský příspěvek, podporu v nezaměstnanosti a různé další transfery, z pohledu celkové částky významné méně, avšak pro své příjemce často významné existenčně. Zvýšení daňové svobody jedněch, nebo i všech, může být tedy zcela evidentně snížením životní úrovně, a tedy velmi pravděpodobně i svobody ve smyslu pozitivní svobody, svobody k něčemu, jiných členů společnosti. Paní redaktorka tedy oslavuje kupříkladu fakt, že již tak ne příliš blahobytným seniorům bude za jejich celoživotní práci dále snižován důchod, zdravotně postižení budou šikanování a hnáni od čerta k ďáblu v rámci prověřování svého možného simulantství, případně nakonec vyléčeni škrtnutím Drábkova Magického Léčivého Pera.

Další složkou, na kterou jsou vynakládány výdaje ze státního, krajských a obecních rozpočtů, jsou různé veřejné služby. Jde mimo jiné o platy policistů, hasičů, učitelů, inspektorů práce a potravin, hygieniků, soudců a pracovníků v justici a tak dále a tak dále. Rovněž lékařů, a to i soukromě podnikajících, protože i ti jsou placeni z prostředků obvykle zahrnovaných do souhrnné výdajové kvóty. Redaktorka tedy bez rozmyslu oslavuje méně prostředků na platy hasičů, policistů, učitelů a dalších, méně peněz na benzín pro sanitky či policejní vozy. Zároveň však jistě oceňuje, že na rozdíl od ultraliberálních, od státu osvobozených a daňově svobodných zemí jako je třeba Somálsko či Haiti, se může bez větších obav procházet v noci po městě či se může spolehnout na to, že v případě požáru někdo přijede a požár uhasí.

Samostatnou kapitolou je pak infrastruktura. Redaktorka zajisté jezdí po dálnicích, silnicích první třídy, ale možná i po obecních komunikacích. Taktéž pravděpodobně alespoň jednou do roka se projde po chodníku, navštíví park, posadí se na lavičku či se pokochá pohledem na tryskající vodu ve fontáně. Všechny tyto civilizační vymoženosti jsou zlatou klecí naší daňové nesvobody. Nebýt státu - násilníka, který vymáhá daně a pošlapává naše svobody, mohli bychom chodit po krásně blátivých soukromých pozemcích, kde by měli majitelé samozřejmě plné právo na nás požadovat za jejich použití mýto dle svého uvážení či spíše velikosti své pušky.

I taková drobnost, jako zastupitelský úřad, konzulát, případně náš zahraniční žoldácký vojenský kontingent, který pomáhá našim milovaným spojencům vnášet svobodu a demokracii tu či onde, což naše slečna a její kolegové zajisté plně podporují a oslavují každý boží den, stojí kousek daňové svobody. Několik hodin či dní. Stejně tak vysoká kultura. Přátelé naší redaktorky z řad kumštýřů jsou často až nechutně přisátí k cecíkům zlého, svobodu potírajícího státu. I takový David Černý, známý svým pravicovým tancem na střechách domů v Praze, nepohrdne dotacemi od magistrátu na své kulturní činy a počiny.

Velkým náporem na nervy a přímým ohrožením mozku choleričtějších posluchačů je pak vstup pana Aleše Roda, tzv. analytika Liberálního institutu. Tento vypečený ptáček nám z reproduktoru rádia sděluje, že 40% všeho, co MY vyprodukujeme, stát projí. Samozřejmě, dodává, to trošku zjednodušuji. Nominální spotřeba vlády, jak tento element ovšem velmi dobře ví, byla například v roce 2011 nikoli +-40%, ale 17,8%. I u této daleko menší položky bych si však netroufl říci, že je to jakési projedení čehosi jakýmsi státem, a to ani pokud bych se považoval za analytika kvalit hodných Liberálního institutu.

Pojďme však ještě o jednu iteraci hlouběji do minulosti a do psýché naší redaktorky. Velmi pravděpodobně vystudovala za zlé státní peníze! Na úkor svobody nestudujících, užírajíc svobodu podnikatelů, těchto jediných tvůrců hodnoty, kteří jsou u nás na své svobodě bezskrupulózně ožebračováni. Rovněž střední a základní škola, která pomohla zformovat kongeniální osobnost redaktorčinu, byla financována z nesvobody nás ostatních. A co teprve rodiče předmětné osoby? Zkoumáním jejich příspěvku ke všeobecné daňové nesvobodě se zde nechci zevrubně zabývat, bude však jistě značný.

Jak to tedy je s proklamovanou nesvobodou či svobodou? Lokajstvo miliardářů z Liberálního institutu vytváří a propaguje jednu kouřovou clonu, která se vznáší nad realitou, za druhou. Ať již jde o Index ekonomické svobody či Den daňové svobody, v každém konstruktu této instituce zní, a zní hrdě, slovo svoboda. Je to však jen svoboda některých, svoboda pro některé, nějaká konkrétní svoboda. A to svoboda neplatit daně, nepodílet se na financování veřejných statků a služeb, svoboda odpojit se od většiny a uzavřít se do své slupky z nesouměřitelnosti, svoboda vyhrazená pro privilegované vrstvy společnosti. Pro ty vrstvy, které podle pánů z LI stát nepotřebují, neboť si jeho funkce mohou obstarat soukromě. Nepopírám, že tací mezi námi jsou. Pro naprostou většinu občanů, zřejmě těch příslovečných 99%, kteří nepatří do privilegované TOP0,09% menšiny, je však takové řešení neefektivní, nedostupné a nesmyslné. Lze naprosto jednoznačně prokázat, že mnoho systémů funguje lépe a levněji v režimu veřejného vlastnictví, případně veřejného financování, bez úžerníků, parazitů a střihačů kuponů. Jedním příkladem je například diametrální rozdíl v efektivitě veřejného versus soukromého zdravotnictví pro naprostou většinu pacientů, ilustrovatelné dobře na rozdílech mezi Francií na jedné straně a Spojenými státy americkými na straně druhé.

Abychom se ale vrátili k původní náplni. Proč veřejnoprávní média tak protlačují a oslavují efemérní svátek daňové svobody? Proč tamní personál se rozplývá nad kolosálním úspěchem současné liberál-fašistické vlády? Je to jen obvyklé poklonkování malých duchů mocným tohoto světa, známé z minulosti ne až tak dávné, nebo prostá neznalost a nevědomost, neschopnost uchopit svět jako celek a vnímat složitost všech dějů a dialektickou jednotu protikladů, krásně skrytou právě ve svobodě neplatit daně pro některé, která s sebou nese nesvobodu a zmar pro jiné? V odpoledních hodinách v ČRo oslavné chorály náhle polevily a mluvící hlavy začaly komentovat pseudoudálost z dílny LI opatrněji a s větší omáčkou. Otázky položené v článku však zůstávají. Zřejmě by bylo dobré podniknout experiment. Vytvořit v rámci občanských iniciativ s alternativními představami o fungování společnosti i ekonomiky nějakou podobnou PR veličinu a následně ověřit, zda se taktéž dočká celodenní pozornosti v médiích, placených z našich koncesionářských poplatků, tedy de facto daní, tedy de facto z naší nesvobody.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.