O tom Stvoření a Příslušném samci

Směšný je svět utvářený muži. Nad veškerým tím hemžením a plytkostí veřejných výstupů onoho světa zůstává často rozum stát. Otázkou je, jak by vypadal svět, který by utvářely ženy.

Moje dnešní povídání je reakcí na nekonečný příval pitomostí, které se na nás linou z prken, která znamenají politický svět, či ze dřev, kterým přezdívá se novináři. Od toho je životně nutné občas si odpočinout, za účelem ozdravení tělesné konstituce i duševní pohody. Tak tedy o tom Stvoření.

To Stvoření je záhadné, právě tak jako všední. Jednoduché a průhledné, jindy naopak barvité; po malířsku řečeno, s nečekanou perspektivou zřítelnice naň hledí. Někdy máte pocit, že vám zavazuje tkaničky u bot sbíječkou, jindy pocity, příjemné pro vás i příjemné pro Stvoření, prolínají, souzní. Onen jev lze ovšem sledovat i odděleně. Jak kdy. Jak čím. Jak kdo. Kdo komu. Kdo jak. A kým s kým.

Pozastavení první: přímá úměra
Když Bůh stvořil Adama a Evu, zbyly mu dvě věci, které jim chtěl dát. Řekl:
„Mám pro vás ještě dva dárky, pro každého z vás jeden. Ten první je moci čurat vestoje.“
Adam ho přerušil: „Já to chci! To bude báječné, můj život bude mnohem veselejší!“
Bůh se tázavě podíval na Evu. Eva přikývla a řekla:
„No proč ne, pro mne to není tak důležité.“
Tak dostal Adam tento dárek. Výskal radostí, poskakoval a čural tu zde, tu onde, běžel na pláž, obdivoval se obrazcům, které se mu podařilo vytvořit v písku.
Eva se zeptala Boha:
„A ten druhý dárek, který jsi nám chtěl dát?“
„To je mozek, Evo, to je mozek.“

A tak mi to také často připadá, když sleduji zblízka ten směšný svět utvářený muži. Když, puzen snahou o nápravu věcí, sleduji veškeré to hemžení a plytkost veřejných výstupů onoho světa. Otázkou je, jak by vypadal svět podle toho Stvoření. Pojďme zkoumat spolu.

Zkusme se pro začátek trochu projít ukázkou chování Stvoření a pochopíme, že má i své povrchní jevy. Poctivě ovšem musím dodat, že ty se vesměs týkají života běžného, každodenního, všedního.

Kupříkladu, což je opravdu zajímavé, zmiňované Stvoření potřebuje k dobrému posezení, s nímž by mohlo být opravdu spokojeno, dvě židle. A to i Stvoření hubené, ba rachitické. Na jednu židli si sedne, na druhou odloží kabelku, přestože z té rostou dvě krásná ucha, za účelem pověšení na opěradlo jako ušitá. Když přijde na setkání třicet Stvoření, potřebují, jak nám praví přímá úměra, 60 židlí.

Nehovoře o Stvoření v seniorském věku, které potřebuje třetí židli ku odložení podpěrné hůlky, pletení, pejska či Příslušného samce se čtyřmi bypasy a křečovými žilami. Či o Stvoření tak říkajíc především dvojrozměrném, které na jedné židli trpí, jelikož již k sezení samému potřebuje dvě standardní sesle nebo jednu čtyřrozměrnou a další dvě na cestovní kabelku zvící rozměrů lodního kufru.

Velikost této kabelky by nás ovšem neměla moc překvapovat neb je přímo úměrná růžovoučké kabelčičce sto padesáti centimetrového podvyživeného Stvoření s blond přelivem, které právě otevírá okno, aby nakrmilo nebohé ptáčky, trpící nedostatkem proteinů.

Na takové sekání je krásný pohled, jelikož mu obvykle tak či onak sekundují Příslušní samci, kteří kabelky sice nenosí, přesto si však během oněch šesti sedmi hodin spoluúčasti na „té drbárně“ občas poshovět, usednout, když už jim v poležení brání přebytek společenského taktu a k pověšení nenalézají sdostatek odvahy.

V tom případě Příslušnému samci nezbývá než aby odložil svůj zvyk chovat se iracionálně, a pověsit kabelku Stvoření na opěradlo, přes všechny jeho protesty, příkazy a ironické šlehy.

Pozastavení druhé: nohy přes a roztažené
Následující část je nutno ozdobit též anekdotou, abychom ji ve zdraví přežili.
Muž se ptá Hospodina:
„Proč jsi udělal ženu tak krásnou?“
„Abys jí mohl milovat.“
Muž se ptá dále: „A proč jsi jí nedal víc rozumu?“
„To aby mohla milovat tebe.“

To je již trochu drsnější, anekdota na první pohled Stvoření křivdí, protože je nejen krásné, ale i inteligentní, zvláště pak to moje (drahá). Leč najdou se i jiná.

Takové Stvoření se zastaví necelý metr ode dveří vagonu metra, z nichž právě vystoupilo. A, opět, přímá úměra: Čím rozsochatější Stvoření je, tím blíže ke dveřím se zastaví, rozhlíží se bezradně, kudy má se dáti, by kýženého cíle dosíci mohlo. Že brání postupu směrem vpřed Příslušným samcům nebo dokonce i ostatním Stvořením, si samozřejmě uvědomuje, leč míra jeho trápení je silnější než ústrky a jedovaté poznámky ostatních.

Mladé a štíhlejší stvoření pěstuje jinou hru. Sedíc ve vagonu metra, vlaku, v autobuse i v tramvaji, na lavici či sedačce zády k oknu a nohama směrem do uličky, dává si zásadně nohu přes nohu. To se týká jen těch Stvoření, která to ještě vzhledem ke své momentální tělesné konstituci dokáží. Ta rozsochatější nohu přes nohu nedají, proto je pro ně vhodnější etuda „bezradné Stvoření si hraje na špunt ve dveřích vagonu či pod schůdky tramvaje“.

Pohled na nohy štíhlejších Stvoření hozených přes druhé nohy je pro Příslušné samce krásnou příležitostí ke snění. Pokud ovšem chce v přeplněném vagonu cestovat až do další stanice, nutně musí své freudovské třeštění prozatímně potlačit, vecpat se mezi ty nohy hozené přes nohy a nechat se jimi okopávat. Stvoření si totiž čte a pramálo jej zajímá, co se děje v okolí. A ještě méně jej zajímá, co se děje v okolí, kde převažují Příslušní samci.

Mladší i starší Příslušní samci, jimž se díky boží přízni dostalo při nástupu prázdného sedadla a tudíž sedí, reagují na přemíru nohou hozených přes nohy nabídkou. Takový Příslušný samec si sedne a roztáhne nohy dokořán, ode zdi ke zdi, dalo by se říci. Hlavním symbolem jeho image tak přestává být hlava, což je často ku prospěchu věci, či bojovně vystrčené panděro, a stává se jím libido, jehož estetické kvality jsou naštěstí ukryty pod látkou kalhot.

Stvoření se chová ambivalentně - vlastněný sexuální symbol sice zakrývá, zároveň však odhalenými dolními končetinami Příslušné samce dráždí. Příslušný samec se oproti tomu zmůže jen na onu jednoduchou reakci v rámci Pavlovova reflexu, již jsme zmínili.

Vagon je tak naplněn nohami, buď přehozenými, nebo neúměrně roztaženými, přičemž oboje polohy mají ten nepříjemný vedlejší efekt, že překážejí druhým i jim samým, když se následně chtějí přemístit z bodu A do bodu jakéhokoli jiného.

Oba ohleduplní tvorové, Stvoření i Příslušný samec se potkají u dveří vagonu, kde společně láteří, rozezleni bezohledností Stvoření s lodním kufrem na kolečkách, které blokuje východ.

A to společné láteření je spojuje, protože je společné. Tím se blížíme ideálnímu světu, v němž nepřevažují ani výplody Příslušných samců, ani myšlenky Stvoření, dopodrobna prodiskutované s jinými Stvořeními.

Příště na tato dvě témata:
1. Horský průvodce: „Kdyby dámy na chvilku zmlkly, slyšeli bychom řev vodopádů.“

2. Prosí Sára Kohna: „Kohn, až umřu, že mě necháš pohřbít u nás doma v Bechyni?“
Kohn se drbe na bradě při pomyšlení na ty výdaje za převoz… etcetera.
„Víš, Sára, uděláme to takhle. Já tě zkraje nechám pohřbít tady v Praze, ale kdybych měl vidět, že tu jsi nespokojená, tak tě holt do tý Bechyně nechám převézt.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.