Moje dnešní povídání je reakcí na nekonečný příval pitomostí, které se na nás linou z prken, která znamenají politický svět, či ze dřev, kterým přezdívá se novináři. Od toho je životně nutné občas si odpočinout, za účelem ozdravení tělesné konstituce i duševní pohody. Tak tedy o tom Stvoření.

To Stvoření je záhadné, právě tak jako všední. Jednoduché a průhledné, jindy naopak barvité; po malířsku řečeno, s nečekanou perspektivou zřítelnice naň hledí. Někdy máte pocit, že vám zavazuje tkaničky u bot sbíječkou, jindy pocity, příjemné pro vás i příjemné pro Stvoření, prolínají, souzní. Onen jev lze ovšem sledovat i odděleně. Jak kdy. Jak čím. Jak kdo. Kdo komu. Kdo jak. A kým s kým.

Pozastavení první: přímá úměra

Když Bůh stvořil Adama a Evu, zbyly mu dvě věci, které jim chtěl dát. Řekl:

„Mám pro vás ještě dva dárky, pro každého z vás jeden. Ten první je moci čurat vestoje.“

Adam ho přerušil: „Já to chci! To bude báječné, můj život bude mnohem veselejší!“

Bůh se tázavě podíval na Evu. Eva přikývla a řekla:

„No proč ne, pro mne to není tak důležité.“

Tak dostal Adam tento dárek. Výskal radostí, poskakoval a čural tu zde, tu onde, běžel na pláž, obdivoval se obrazcům, které se mu podařilo vytvořit v písku.

Eva se zeptala Boha:

„A ten druhý dárek, který jsi nám chtěl dát?“

„To je mozek, Evo, to je mozek.“