Hamburský Bůh po Osvětimi

Návštěva Hamburku se kromě jiného může českému evangelíkovi stát důkazem, že církev nemusí být jen do sebe zahleděná instituce reprodukující vlastní subkulturu.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

26.01.2010 05:00

Evangelický kostel sv. Jana v dělnické čtvrti Hamburku Harburg-Phoenix se po bombardování v roce 1944 změnil v trosky, stejně jako větší část Hamburku. Znovu byl postaven na počátku 50. let. V té době dosáhlo architektonické úsilí moderny svého zenitu a na církevní příslušnost vázaná víra v Boha vstoupila zase na cestu svého úpadku, anebo, viděno jinak, své transformace. Strohost radikální moderny si podala ruku s racionálním nárokem moderního člověka nahlédnout za kulisy legendárního vyprávění či pod povrch „mýtu“ a přisvojit si obsahy křesťanské víry střízlivěji a v korespondenci s historickou poválečnou situací. Betonové nosné sloupy uvnitř velkého kostela a holé, přiznaně cihlové zdi, jen lehce natřené bílou barvou, jako by vycházely vstříc potřebě nahlédnout nezastřeně to, co je nosné a dál už to nepřikrášlovat.

Nebo nechat to přikrášlování náhodě: Kostel má velká okna s barevnou vitráží – na čelní bílou stěnu dopadá barevné světlo, svítí-li slunce, světlo se rozzáří, jdou-li po nebi mraky, dá se do pohybu. Farářka sboru zdejší luterské církve Birgit Dušková říká, že to je snad to, co „zbylo z Boha“ po Osvětimi: velký prostý kříž, slova pronášená z kazatelny, stůl prostřený k eucharistii, někdy hra světel na bílé zdi. Kostel je prost všeho triumfalismu: vysoký kříž ani nestojí uprostřed, nýbrž mírně na straně čelního stupínku. Obloukem vede k němu cesta mezi židlemi kostela, rozestavenými tak asymetricky, situačně – ten oblouk ukazuje od kříže k východu kostela, ven na hlavní harburské náměstí, do rušného života města. Ta cesta naznačuje dvojí pohyb: Kristův pohyb ze světa ke kříži, na němž nalezl smrt, a pohyb těch, co se v kostele shromažďují a kterým právě ten kříž dává možnost číst svou životní zkušenost jako setkání horizontály s vertikálou (a tedy i se vzkříšením), do světa.

Pohyb do otevřeného prostoru světa je právě tím, co dobře charakterizuje život harburského evangelického sboru. Sbor žije se svým okolím, vstupuje do jeho situace. Dělnická či dnes spíše zaměstnanecká čtvrť znamená obzvláště v době ekonomické krize zvýšený počet nezaměstnaných a sociálně slabých. Každé úterý se v jedné z místností náležejících ke komplexu kostela podává snídaně pro takové lidi. Poslední dobou příchozích stále přibývá; dobře se tu nají a především setkají s lidmi s podobným osudem a stráví pěkné dopoledne.

Sbor jim ovšem nabízí podstatnější pomoc: bezplatné a anonymní sociální poradenství, obstarávané dvěma k tomu účelu zaměstnanými ženami „diakonkami“. Na sociálním či pracovním úřadě není člověk skutečně svobodný – je vlastně úřady sledován a tím znevýhodňován. Proto bývají v otvírací hodiny sociálního poradenství v harburském kostele dosti dlouhé fronty: zájem o radu, jak se zorientovat v různých dávkách, jak vyžít s drasticky sníženým příspěvkem v nezaměstnanosti (nechvalně proslulé „pravidlo Hartz IV“), jak vyjít z dluhů, jak formulovat dopis úřadům, jak se zorientovat na pracovním trhu a uspět ve shánění práce, je velký. Dokonce kvůli těm frontám vzniklo další každotýdenní setkání, „kavárna“, kam přicházejí osamělí, důchodci, sociálně slabí. Nemusíte stát ve frontě, můžete sedět, pít kávu a hovořit s druhými.

V 80. letech se do azylu kostela uchýlil mladík, který nenastoupil vojenskou službu. Přivázal se k onomu vysokému kříži a členové sboru mu nosili jídlo a starali se o něj. Vojenská policie, ačkoliv žádný jasný zákon o církevním azylu v Německu neexistuje, si netroufla jednat v kostele násilně, hlas tradice je příliš silný. Po několika týdnech se lidem z kostela podařilo zařídit mladíkovi náhradní civilní službu v práci pro sbor.

Sbor propůjčuje jednu místnost k prodeji výrobků se známkou Fairtrade, jinou zase ke schůzkám „anonymních alkoholiků“ nebo dětí závislých či psychicky nemocných rodičů. V rozsáhlém sklepě se schází mládež – na nízkoprahovém, nikoliv zbožném principu: Přijít může každý, kdo dodrží základní pravidla, zákaz konzumace alkoholu, drog a násilí. Může zde hrát v divadle, točit filmy, vařit a jíst, hrát hry, pomůžou mu zde s domácími úkoly, poradí s problémy. Program koordinuje tým složený ze dvou sociálních pedagogů a tří mladých lidí.

Vedle tohoto diakonického typu akcí se konají i aktivity kulturní a tradiční, zkoušky pěveckého sboru či flétnového orchestru, jazzové a klasické koncerty, setkání střední či starší generace členů sboru, „biblické hodiny“, osobní rozhovory s farářem, dětské malování, gymnastika... Sbor má 3 faráře a 13 stálých zaměstnanců. Je vlastně jakýmsi ostrovem pozitivní deviace utilitárního kapitalismu, reálnou alternativou žijící uprostřed města. A není rozhodně sám, většina velkoměstských německých sborů, ať už evangelických nebo katolických, funguje na podobném principu. Ostatně nepředstavoval pozemský Ježíš se svým kruhem učedníků a následovníků právě takovou alternativu? Nestýkal se právě s běžně přehlíženým typem lidí a neprovokoval většinu tehdejších sociálních, politických a v posledku i náboženských institucí?

Všichni faráři i zaměstnanci z kostela sv. Jana se shodují v tom, že ačkoliv ve sboru funguje tolik různých skupin a aktivit, vytvářejí dohromady jedno těleso naplňující koncept otevřeného sboru. Ti, co pravidelně chodí na bohoslužby, jsou jen jednou z mnoha jeho částí. Principem spojujícím všechny skupiny je pomoc a komunikace. Ti, kterým kupř. úřad práce říká „my tě nepotřebujeme, jsi líný, zbytečný...,“ zde nabývají důstojnosti a sebevědomí. A také v tom, jak věří členové sboru, působí Bůh.

Explicitně náboženský rozměr existence také nepřichází zkrátka – luterské křesťanství má bohatou liturgii, nádhernou hudbu, silný důraz na symboly. Symboly chleba, vína, kříže, barev snad nejlépe naplňují vizi jednoho světa Boží i lidské přítomnosti, nikoliv dvou oddělených říší imanence a transcendence, těla a duše, času a věčnosti. V tomto jednom nerozděleném světě, naplněném milosrdenstvím a smyslem, zdá se mi žijí harburští křesťané i ti, co by sami sebe za křesťany neoznačili, ale do harburského kostela nacházejí cestu. Tímto dotekem s vědomím a situací světa nepřestává být německá církev „lidová“, přestože časy automatismu církevní příslušnosti jsou dávno pryč.

V době úniků do reality virtuální, filmové, mediální a kdovíjaké jiné, je dvojnásob důležité vytvářet prostor pro zkušenost jednoho světa, jehož jsme všichni obyvateli, který ovšem zahrnuje svou vlastní transcendenci, jinakost, pohled na druhého i k nebesům, ohled na potřeby duchovní i tělesné, přírodní i společenské. Německé evangelické sbory na rozdíl od těch českých nevytvářejí žádné do sebe uzavřené ghetto, žárlivě střeženou subkulturu evangelických rodů, kamarádek, kamarádů, zaběhaných zvyklostí a tradičních verbálních masek; přesto neztrácejí specifický sytý, kontrastní tón.

Jedním z úkolů církve je být znamením světu, což harburští křesťané chápou např. jako ukazování na to, že ve společnosti něco nefunguje a pokus nahrazovat nefunkčnost spoluprací. Jednou z podob „Boha po Osvětimi“ je možná tento kontrast, sytost života vědoucího o tvrdosti a utrpení a zároveň bohatého spoluprací a perspektivou jiného, božského přítomného ve světě. Jako když se po tvrdé cihlové zdi kostela sv. Jana prohánějí měnlivé barevné pruhy, diagram rozšířeného, přesto však ostrého vědomí světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.