Evangelický kostel sv. Jana v dělnické čtvrti Hamburku Harburg-Phoenix se po bombardování v roce 1944 změnil v trosky, stejně jako větší část Hamburku. Znovu byl postaven na počátku 50. let. V té době dosáhlo architektonické úsilí moderny svého zenitu a na církevní příslušnost vázaná víra v Boha vstoupila zase na cestu svého úpadku, anebo, viděno jinak, své transformace. Strohost radikální moderny si podala ruku s racionálním nárokem moderního člověka nahlédnout za kulisy legendárního vyprávění či pod povrch „mýtu“ a přisvojit si obsahy křesťanské víry střízlivěji a v korespondenci s historickou poválečnou situací. Betonové nosné sloupy uvnitř velkého kostela a holé, přiznaně cihlové zdi, jen lehce natřené bílou barvou, jako by vycházely vstříc potřebě nahlédnout nezastřeně to, co je nosné a dál už to nepřikrášlovat.

Nebo nechat to přikrášlování náhodě: Kostel má velká okna s barevnou vitráží — na čelní bílou stěnu dopadá barevné světlo, svítí-li slunce, světlo se rozzáří, jdou-li po nebi mraky, dá se do pohybu. Farářka sboru zdejší luterské církve Birgit Dušková říká, že to je snad to, co „zbylo z Boha“ po Osvětimi: velký prostý kříž, slova pronášená z kazatelny, stůl prostřený k eucharistii, někdy hra světel na bílé zdi. Kostel je prost všeho triumfalismu: vysoký kříž ani nestojí uprostřed, nýbrž mírně na straně čelního stupínku. Obloukem vede k němu cesta mezi židlemi kostela, rozestavenými tak asymetricky, situačně — ten oblouk ukazuje od kříže k východu kostela, ven na hlavní harburské náměstí, do rušného života města. Ta cesta naznačuje dvojí pohyb: Kristův pohyb ze světa ke kříži, na němž nalezl smrt, a pohyb těch, co se v kostele shromažďují a kterým právě ten kříž dává možnost číst svou životní zkušenost jako setkání horizontály s vertikálou (a tedy i se vzkříšením), do světa.

Pohyb do otevřeného prostoru světa je právě tím, co dobře charakterizuje život harburského evangelického sboru. Sbor žije se svým okolím, vstupuje do jeho situace. Dělnická či dnes spíše zaměstnanecká čtvrť znamená obzvláště v době ekonomické krize zvýšený počet nezaměstnaných a sociálně slabých. Každé úterý se v jedné z místností náležejících ke komplexu kostela podává snídaně pro takové lidi. Poslední dobou příchozích stále přibývá; dobře se tu nají a především setkají s lidmi s podobným osudem a stráví pěkné dopoledne.