Alexandr Kramer byl bezesporu jednou z nejvýraznějších postav českého novinářství po roce 1989. Jeho rozhovory sebrané do šesti svazků a vydané nakladatelstvím Doplněk představují specifickou kroniku let 1997-2008, v nichž je Kramer s mnišskou vytrvalostí a pílí pořizoval.

Ačkoli v novinářství zvládal výborně i jiné disciplíny, byl zahraničním zpravodajem, komentátorem, a dokonce psal i sci-fi povídky, právě jeho rozhovory z něj už za jeho života učinily klasika svého žánru — v něm zůstávají etalonem kvality, k níž se různí následovníci s větší či menší mírou obvykle jen přibližovali.

Každé úmrtí přináší smutek, ale v Kramerově případě, jako by ho prohlubovalo vědomí, že postav jeho formátu v českých médiích ubývá všeobecně; ztrácí se jedinečnost, nezaměnitelný styl, svébytné metody, schopnost nadhledu, překvapivých řešení, humoru. Místa originálů Kramerovy oduševnělosti zaplňuje co nejlevnější provoz.

Jakkoli Kramer v posledních čtyřech letech již nepublikoval, jeho skon zřejmě prožívají jako ohromnou ztrátu jeho kolegové v Právu, kteří sami snad cítí, jak velmi těžké pro ně je dnes udržet ve svých novinách duch liberálního humanismu, který z Kramerova psaní prodchnutého jiskřivou ironií i sebeironií sálal.

Osobně jsem se s Alexandrem Kramerem při rozhovoru sešel třikrát, dvakrát jako dotazovaný, jednou jako tazatel. Poprvé jsem mu odpovídal jako aktivista proti opoziční smlouvě, podruhé o čtyři roky později jako zelený, který opustil Bursíkovu stranu a varoval voliče před její volbou.

Vzpomínám rád na všechna naše setkání; byl to kromobyčejně milý a vtipný společník. Ale je to právě onen druhý rozhovor, pro nějž na Alexandra Kramera nepřestanu vzpomínat s vřelostí, protože má tehdejší stanoviska natolik odporovala atmosféře všeobecně vstřícných očekávání vůči Straně zelených, že se přímo nabízela možnost pojmout rozhovor tak, abych z něj vyšel jako úzkoprsý ukřivděný radikál, za nějž se mne Bursíkovo vedení pokoušelo vydávat.

Tu hrozbu jsem cítil a v rozhovoru se mi neodpovídalo vůbec lehce, což podtrhovala okolnost, že Kramer sám patřil k lidem, kteří si mnoho slibovali od případné koalice ČSSD se Stranou zelených. V možnost jejího vzniku věřili mnozí v tehdejší redakci Práva jistě i pod vlivem svého kolegy Petra Uhla, který zásadně k nástupu Bursíka a Lišky k moci ve Straně zelených přispěl, a to do značné míry právě v iluzi, že tím vzniku rudozelené koalice u nás dopomůže.

Kramer rozhovor přesto zpracoval s nadhledem a noblesou, které pro mne vzhledem k formě, v níž jsem se při pořizování rozhovoru nacházel, byly vyloženě lichotivé. Vyšel pod tehdy svatokrádežným titulkem Bursík pro pár křesel ochotně obětuje cokoli z programu své strany.

Když Alexandr Kramer po volbách organizoval občanskou iniciativu proti neústavnímu zpoplatňování zdravotnictví, samozřejmě jsme spolu několikrát jako přesvědčení příznivci rudozelené politické aliance mluvili rovněž o jeho hořkém zklamání z přimknutí Bursíka, Lišky i dalších zelených k ODS.

Vzpomínám při odchodu Alexandra Kramera na tuto osobní situaci, poněvadž dobře vím, že takový rozhovor se mohl uskutečnit jen díky jeho vnímavosti, velkorysosti a autoritě, s níž dokázal prosadit téma i vyznění odporující celkové náladě. A přemýšlím, kolik různých podstatných menšinových stanovisek vinou úbytku lidí Kramerova formátu dnes v médiích už prostě nezazní.

George Orwell někde říká: „Novinářství spočívá ve zveřejňování věcí, které si někdo mocný nepřeje zveřejnit. Vše ostatní je propaganda.“ Je to náročná definice, jejíž naplnění vyžaduje statečnost a tvořivost. Alexandr Kramer vzácně statečný i tvořivý byl.

V rámci vzpomínky na A. Kramera publikujeme i rozhovor Jakuba Patočky s Alexandrem Kramerem pořízený pro Literární noviny v roce 2001.