Integrace vyžaduje trochu snahy

Děti, které se jakýmkoli způsobem vymykají průměru, mohou být vzdělávány v hlavním vzdělávacím proudu. Stačilo by, kdyby měli pedagoogové méně předsudků a byli schopni vybočit ze zajetých kolejí.

S členy romské komunity se setkáváme dennodenně jak v osobním tak pracovním životě. Potýkáme se s problémy způsobené kulturními rozdíly. Oboustranná neznalost kultur a tradic způsobuje ve vzájemné komunikaci nepochopení, předsudky, leckdy i nevraživost. O integraci romských dětí do hlavního vzdělávacího proudu se v dnešní době vedou vášnivé debaty. Politici diskutují o příčinách umisťování romských žáků do základních škol praktických. Tyto děti z různých důvodů údajně nemohou být integrovány do běžných základních škol. Zaměstnanci škol si nepřejí, aby romské děti navštěvovaly základní školy, neboť jsou přesvědčeni o jejich odlišnostech.  

Nejčastějším diskriminujícím faktorem, který limituje proces integrace, jsou předsudky a rasismus. Nevyskytují se pouze ve školním prostředí, ale i v běžném životě. Netolerance se může projevovat například nepřijetím nových romských nájemníků, kteří se přistěhují do domu, psaním petic proti přidělení bytů romským rodinám v těsném sousedství, nedůvěrou v obchodech vůči Romům a jejich pečlivější kontrolou, zkrátka „házením všech Romů do jednoho pytle“, jejich posuzováním jako neschopných integrace do společnosti, malou tolerancí k jejich kulturním odlišnostem, zobecňováním a bagatelizováním problémů, vzájemnou nedůvěrou, podezřívavostí a zneužíváním nevědomosti Romů apod.

Také fyzické napadání Romů je výrazem rasismu a napětí ve vztazích mezi majoritou a minoritou. To se netýká pouze extremistů, agresory jsou mnohdy i lidé, kteří se k neonacismu nehlásí.

Romské dítě vyrůstá v jiném prostředí než jeho neromští vrstevníci. Rodina na každého jedince působí v různých oblastech, předává mu vzorce chování specifické pro danou kulturu. Tento faktor je důležitý pro plnou integraci do společnosti. Zde se právě objevují velké rozdíly ve výchově. Romské dítě vyrůstá v prostředí, které má odlišnou kulturu, jiný jazyk a uznává jiné hodnoty.

České dítě v porovnání s romským žije obvykle v nukleární rodině, kdežto romské vyrůstá s větším počtem příbuzných, tudíž není vedeno k samostatnosti, často se nemusí zamýšlet nad stejnými problémy, nemusí také o ničem rozhodovat. Smyslová stimulace je rovněž odlišná. V romské rodině běžně nenajdeme knížky, kreslící potřeby. Lze říct, že intelektové podněty přicházejí jiným směrem a mají zcela jiný charakter. To má však za následek mimo jiné nedostatečně vyvinutou jemnou motoriku a nezvládnutí dalších návyků, které mají jejich vrtsevníci z neromských rodin.

Významným nedostatkem v procesu učení je také absence motivace. Mezi problémy, které brání učení, patří špatná soustředěnost, krátkodobá pozornost, pasivní příjem informací, absence motivace a absence radosti z řešení úkolů. Na druhou stranu se romské děti často vyznačují muzikálností, spontánností, estetickým cítěním a jsou sportovně zaměřené.

Pravě proto se Romové stále setkávají s diskriminujícími vlivy ve vzdělání.

Odhaduje se, že bývalé zvláštní školy navštěvovalo zhruba sedmdesát procent romských dětí. Což vedlo k vášnivým debatám o tom, do jaké míry zde byli romští žáci umisťováni právem a jestli nejsou Romové diskriminováni i v oblasti vzdělání.

V ČR platí školský zákon, § 2, které v plném znění říká, že vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání, a to bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana. Tento zákon by měl chránit občany jiné národnosti před diskriminací a exkluzí. Ve skutečnosti se to neděje. Mělo by být zajištěno, aby školy obsahovaly výuku o Romech, jejich historii, jejich kultuře a tradicích. To by mohlo zlepšit povědomí o romské minoritě a zabraňovat možným předsudkům. Proc se to neděje? Stále na základních školách setkáváme s neochotou přijímat romské žáky do hlavního vzdělávacího proudu. A pak Češi všeobecně odmítají, že jsou rasisty...

Ale pokud zde rasismus není, proč dále existuje zřetelná tendence ze strany ředitelů, učitelů, ale i vysokoškolských pedagogů a často i vysokoškolských studentů bránit zařazování především romských žáků do hlavního vzdělávacího proudu v rámci základního vzdělávání?

Skutečnost, že schází snaha integrovat žáky, kteří se nějakým způsobem odlišují od ostatních (výkonností, tělesnou indispozicí, specifickými výukovými potřebami apod.), do hlavního vzdělávacího proudu, je důkazem toho, že rasismus v české společnosti skutečně přítomný je. Ředitelé a učitelé často namítají, že by integrace v českých podmínkách nefungovala, protože nejsou lidé, finance, a navíc by dítě trpělo díky své odlišnosti v kolektivu ostatních dětí. Skutečným motivem je však nechuť se k problému postavit jiným způsobem po letech zavedené praxe. A také kvůli neoblibě Romů u majoritní společnosti.

Učitelé často používají argument, že existují jen jedni žáci, ať už jsou to Romové nebo ne, a všichni tedy dostanou od nich stejnou péči, žáky není třeba nijak odlišovat, protože by je tím diskriminovali. Někteří učitelé mají názor, že pokud se žák vymyká průměru, měl by studovat na nějaké jiné škole, kde jsou speciální pedagogové, kteří studovali na to, aby se takovýmto dětem věnovali. A že tuto práci nemohou dělat oni, protože za to jednak nejsou placeni a jednak k tomu nemají ani dostatečnou kvalifikaci. Některé školy začleňují romské děti v rámci tzv. skupinové integrace, děti sice docházejí do školy společně se svými vrstevníky, avšak jsou ve třídě pouze se stejně handicapovanými žáky, tudíž s ostatními do kontaktu prakticky nepřijdou.

Velké procento romských žáků je také diagnostikováno jako zdravotně postižení. Do této kategorie dle školského zákona spadá i mentální retardace (§ 16 odst. 2 školského zákona), která bývá ve své lehčí formě u romských žáků diagnostikována. Potíž je v tom, že je tato problematika úzce propojena s problematikou diagnostických testů. Nelze zapomínat na skutečnost, že čeština je pro mnoho romských dětí cizím jazykem, a že dovednosti, ke kterým jsou doma vedeni, mají odlišnou strukturu a charakter než dovednosti, ke kterým vedou své děti rodiče z majoritní společnosti. Jsou tyto děti skutečně mentálně retardované? Z uvedeného faktu bychom mohli vyvodit závěr, že je v romské populaci kolem sedmdesát procent mentálně retardovaných dětí, tj. dětí s poruchou inteligence, což je obtížně uvěřitelný fakt.

Existují mnohé metody v práci s romskými dětmi. Jedním z nich je například využití asistenta pedagoga, nulté ročníky nebo lepší komunikace s rodiči.

Pro zlepšení situace vzdělanosti Romů byly v některých městech ČR zřízeny tzv. nulté ročníky pro děti sociálně znevýhodněné. Výzkumníci z Institutu pro kriminologii a sociologii zmapovali počty tříd nultého ročníku na ZŠ. Zjistili, že ve 131 (77%) městech vůbec nulté ročníky neexistují, v okresech je situace lepší, zde má nultý ročník 29 (43%) okresů a 37 (57%) okresů jej nemá vůbec. V některých městech místo nultých ročníku fungují proromské organizace zaměřené na doučování dětí nebo je situace řešena prostřednictvím mateřských škol, do nichž jsou zařazovány přednostně romské děti, a je jim poskytována sleva na služby. V některých městech nebyly nulté ročníky zřízeny z důvodu nezájmu ze strany rodičů.

Autoři Martin Kaleja a Jan Knejp v knize Mluvme o Romech vysvětlují důvody zavedení nultých ročníku takto: „Dítě přicházející do první třídy základní školy bez zkušeností s mateřskou školou, má proto mnohem horší podmínky pro nastartování povinné školní docházky. Dětem chybí zkušenost spolupráce s dalšími dětmi, teprve ve škole se poprvé setkávají s pastelkami, knihami, stavebnicemi. Některé děti neznají ani základní barvy. Řada pojmů je jim zcela cizí.“

Práce se žáky pocházejících ze sociálně znevýhodněného prostředí je samozřejmě náročná. Pedagog musí být vybaven velkou mírou kreativnosti, tolerance a především láskou k dětem. Největší oporou a motivací pro žáka by měl být na půdě školy především učitel a vychovatel, který by měl umět žáka vést. Ale typická česká neochota k tomu braní.

V některých městech ČR existuje snaha o integraci v podobě nultých ročníků, které přispívají k lepší adaptaci do majoritní společnosti, a tím pádem i k většímu předpokladu ke kvalitnějšímu vzdělání. Těchto škol je však ještě stále málo.

Metody ve výuce romských žáků by měly vycházet z koncepce romské integrace a její postupné realizace. Cíle koncepce by měl učitel dobře znát. Je to odstranění vnějších překážek, které brání k začlenění romského dítěte do společnosti, tedy odstranění diskriminace jednotlivců i celých skupin vymezených barvou pletí, rasou, národností, jazykem, dále také odstranění vnitřních překážek – odstranění handicapu ve vzdělání a kvalifikací, zlepšení sociální úrovně příslušníků romských komunit, tedy především snížení jejich nezaměstnanosti, zajištění rozvoje romské kultury a vytvoření tolerantního prostředí bez předsudků.

Jestliže se tyto cíle učitel naučí využívat ve své práci, pak nebude mít problém při výběru vhodné metody. Hlavním etickým předpokladem k výběru správné vzdělávací metody je něco, co zcela evidentně není charakteristické pro českou kulturu: altruismus.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.