Právě kvůli dítěti jsem v odboji, říkával za války můj tatínek

Lídě Mráčkové bylo deset let, když do Prahy přišel Hitler, na krutý 15. březen 1939 nikdy nezapomene. Nacisté jí v roce 1942 popravili tátu a jako šestnáctiletá zažila květnové pražské povstání a viděla přijíždět první tanky Rudé armády.

Andrea2-foto

Andrea Cerqueirová

08.05.2012 10:00

Ludmila_hajkova

Ludmila Hájková vypráví svůj příběh. Foto Andrea Cerqueirová

Lídě Mráčkové bylo deset let, když do Prahy přišel Hitler, na krutý 15. březen 1939 nikdy nezapomene. Nacisté jí v roce 1942 popravili tátu a jako šestnáctiletá zažila květnové pražské povstání a viděla přijíždět první tanky Rudé armády. Dnes, již dávno provdaná, Ludmila Hájková působí v Českém svazu bojovníků za svobodu, školáky provází po Lidicích, po Terezíně či po Pečkárně, navštěvuje školy v Praze 11 a dětem vypráví svůj válečný příběh. Svěřila jej i nám.

Jak jste prožila 15. březen 1939, kdy v naší zemi začala druhá světová válka?
Když přišel Hitler, bylo mi deset let. Přes noc jsem doslova dospěla. Chodila jsem do školy v pražských Holešovicích, slyšela jsem obrovský rachot motorek, na kterých jeli esesáci. Všichni jsme se nahrnuli do jejich blízkosti. Zoufale jsme zírali, paní učitelka plakala, my jsme začali plakat taky. Druhý den byly esesáky zaplaveny celé ulice, všichni se narvali do cukráren, jedli dorty, šlehačka jim tekla z pusy, ze které si ji vyrvávali. Německý národ byl hladový - Hitler jim sliboval hory doly, ale až dobudou jiné země. Byli tak hubení, že když si naši partyzáni oblékli uniformu zabitého esesáka, nikomu z nich nebyla.

Váš tatínek byl protinacistický odbojář. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Patnáctý březen nepřišel náhodou, válka začala už tím, co se od roku 1937 dělo v pohraničí. U nás doma se o tom hodně mluvilo. Tenkrát jsem tomu sice nerozuměla, ale poslouchala jsem, co strejdové a táta u stolu probírají. Byla jsem maličká, měli jsme malý byt, takže mě před nočními hovory nemohli nikam schovat, vše jsem slyšela z postýlky. Slýchala jsem, že v pohraničí už v roce 1937 začaly přestřelky, byla to nevyhlášená válka ze strany henleinovců.

Můj táta Vilém Mráček, který pracoval jako hradlař na nádraží v pražských Bubnech, se angažoval už asi od léta 1938. Vstoupil do autoklubu, který byl jedním z krycích spolků. Nejprve se tam učili jezdit v autech, pak si sedli a psali třeba protiválečné letáky, ty házeli lidem do schránek jako kousek naděje. Podobně fungovaly i třeba kluby fotbalistů nebo mladých divadelních ochotníků, a to i po 15. březnu 1939. Tatínek začal pracovat i s tajnou vysílačkou.

Co na to říkala maminka?
Pracovala jako dělnice, byla to pracovitá a poctivá ženská. Bála se o mě. Byla to velká vlastenka, ale rodina u ní byla na prvním místě. Tatínkovi mnohokrát říkala: „Proboha, co to děláš, je to nebezpečné, vždyť tady máš dítě.“ Tatínek odpovídal: „Právě proto to dělám.“

V roce 1940 byl váš otec za odbojovou činnost zatčen gestapem…
Ano, pamatuji si, jak jsem 16. září 1940 nesla tatínkovi na hradlo, kde pracoval, kastrůlek s jídlem. Náplní jeho práce bylo rozřazování kolejí, svou práci miloval. Jeho spolupracovníci mi řekli, že tatínek tam už není, odvedli si ho gestapáci, kteří pod uhlím našli zakopané zbraně a jeho vysílačku. Bylo to na udání konfidenta. Český protinacistický odboj měl tu smůlu, že zde žilo plno sudetských Němců, kteří uměli dobře česky, znali skvěle českou mentalitu, do odbojových skupin se vklínili a udávali. Maminka se od té doby, až do května 1945, neusmála, mnohokrát jí tekly slzy.

Věděly jste, kde tatínek je?
Byl vězněn na Pankráci. Maminka, která žádala o návštěvu, mu směla psát jednou za měsíc. Na jaře nebo v zimě 1941 nám návštěvu povolili. Maminka, jak byla uplakaná, přečetla špatně název ulice, kde tehdy tatínek byl. Spletla si Bartolomějskou a Bredovskou. Přišly jsme do Bartolomějské s povolenkou, mně bylo tehdy jedenáct let. Říkali nám, že tam tatínek není, vytelefonovali to a v Bredovské, dnes v ulici Politických vězňů, na nás počkali. Tatínek byl v Pečkárně. Počkali na nás, potřebovali, abychom tam přišly. Tatínek totiž nikoho neprozradil, po válce jsem se dozvěděla, že zachránil jedenačtyřicet lidí. Gestapáci si mysleli, že když uvidí rodinu, změkne. Byli mazaní, nebyl to hloupý nepřítel.

Jak návštěva probíhala?
Přišly jsme, dvě slabé ženské, a po každé straně jsme měly tři po zuby ozbrojené gestapáky. Vedoucí oddělení, který měl na starosti obranu národa a uměl perfektně česky, byl v civilu. Šly jsme v jejich doprovodu asi do druhého patra, kde byla velká služebna a v ní uniformovaní gestapáci. U dveří stála lavice, sedly jsme si a čekaly. Najednou jsme konečně uviděly tátu, který o naší návštěvě neměl potuchy. Nikdy nebyl tlustý, ale po půl roce věznění a mučení to byla kost a kůže. Měl radost, že nás vidí. Posadili ho k nám, maminka mu přinesla buchty - mohl jich sníst jen tolik, kolik stihl na místě, vykouřit mohl také jen to, co stihl. Seděly jsme tam tak hodinku a půl.

Co vám tatínek říkal?
Pamatuji si na chvíli, kdy si mě přitáhl k sobě, vzal si buchtu a jak kousal, řekl mamince, aby mu dala pusu. Kryla jsem mu ústa a on mamince pošeptal: „Nikoho jsem neprozradil. Musel jsem říct jen jedno jméno, věděl jsem ale, že ten člověk už je v Anglii“.

Následně tatínka dále vláčeli po nacistických lágrech…
Z Pečkárny ho odvlekli do Drážďan, kde strávil několik měsíců, 20. července 1942 ho odsoudili k smrti jako nepřítele Velkoněmecké říše, zemězrádce a napomahače nepřítele. Dozvěděly jsme se to z novin. Někdo nám poradil, že můžeme požádat o milost německého advokáta v Berlíně - potřebovali totiž ještě z chudých Čechů vyždímat peníze. Žádost o milost stála tři tisíce korun, což bylo asi jako dnes tři miliony. Maminka sháněla peníze po všech koutech, po sousedech, po příbuzných. Peníze jsme nakonec sehnaly, jedna paní přeložila maminčinu žádost o milost do němčiny, poslaly jsme ji advokátovi do Berlína. Odpověděl, že se bude snažit a sdělil nám, kam mu máme zaslat peníze.

Ozval se vám potom?
Už ne. Strachovaly jsme se. Sto dnů od rozsudku vždy v novinách vycházela jména lidí, kteří byli popraveni. Vycházely celé stránky jmen popravených. Termín pro tatínka jsme vypočítaly na 28. října 1942, koupily jsme Národní politiku, ale tatínkovo jméno tam nebylo. Blýskla nám jiskra naděje, že žádost o milost zabrala. O týden později - 5. listopadu 1942 - už jsme popravu nečekaly. Maminka si už před časem k práci přibrala ještě úklid jedenácti kanceláři. V ten večer - tuším, že to byla neděle - jsme zrovna uklízely. Maminka měla v ruce rejžák, když se najednou ve dveřích objevila moje sestřenice, která nás nezastihla doma. „Teto, četla jsi noviny?“ vyhrkla na maminku. Tak jsme se dozvěděly o tom, že tatínek byl popraven. V novinách mu věnovali extra odstavec - byl pro ně zvlášť nebezpečný.

Válkou jste se pak s maminkou protloukaly jak jen to šlo, že?
Byly jsme na tom špatně, občas nám finančně pomohli příbuzní, přátelé či známí. Jako dcera nepřítele říše jsem byla totálně nasazená. Když mě mohli někam dát, nasadili mě třeba do ČKD v Libni. Tam jsem prožila i pražské povstání v květnu 1945.

Jak na pražské povstání vzpomínáte?
Pátého května 1945 se ulicí u ČKD v Libni valily desetitisíce lidí. Posunovali jsme se se pomalu, dostala jsem se k Libeňskému mostu, dál nechtěli nikoho pustit. Přemluvila jsem je, že musím za maminkou, proplížila jsem se až domů. V Holešovicích už vlály prapory, které byly vyrobeny i z trenýrek. Lidé je za války schovávali, protože nacisté dělali pravidelné razie. Ještě den před 5. květnem jsem viděla davy lidí na Štrosmayerově náměstí, Pražané strhávali německé nápisy, odzbrojovali esesáky…

A vy?
Sama jsem cestou domů viděla ozbrojeného esesáka, zařvala jsem na něj „Složte zbraň!“, bála jsem se, že mě zastřelí. On místo toho zamžoural očima, hodil zbraň na zem a vpadl do vchodu jednoho z domů. Chlapi ho čapli, odzbrojili a zavedli mezi další zajatce. Já jsem v době pražského povstání pomáhala jako dobrovolnice v ošetřovně. Potřebovali tam obvazy, přivlekla jsem proto prostěradla, rozstříhala jsem je a stáčela do obvazů. Nacisté tehdy řádili, vybombardovali desítky domů, zabili tisícovky lidí. Jelikož jsem byla tajná skautka a v dívčím oddíle v Praze 6, kam jsem docházela, jsem absolvovala ošetřovatelský kurs, uměla jsem obvazovat i hlavy, což se mi při povstání hodilo.

Zažila jste i osvobození Prahy. Jak na něj vzpomínáte?
Jela jsem na Bulovku pro léky a domluvit, aby se tam eventuálně mohli odvézt těžce ranění, kteří potřebovali operaci. Potom jsem mazala k Trojskému mostu, bylo půl čtvrté ráno a přes most se blížily tanky, lidé na ně mávali. Viděla jsem první dva průzkumné tanky rudoarmejců a do smrti na to nezapomenu. Pražané vojákům podávali ruce, děkovali jim. Dnes se opičíme po Evropě a osvobození slavíme 8. května. V Praze se ale střílelo i v následujících dnech, třeba nacisté z Pečkárny odešli až devátého ráno…

Vám rudoarmejci doslova zachránili život. Můžete to přiblížit?
Bylo to 11. května 1945. Nacističtí fanatici se nevzdali a pořád nám šli po krku. Šla jsem tehdy vyprovodit maminku do práce. Přecházely jsme křižovatku u holešovické Osadní ulice a ze střechy rohového domu velkouzenáře Jeřábka na nás začal střílet esesák. Byl tam schovaný ještě s jedním hochem z Hitlerjugend. Kulka mi zasvištěla u ucha, poškrábala mi boltec, což mi posléze ošetřili v přilehlé lékárně. Lidé na nás křičeli, abychom se schovaly alespoň do továrny na koření. Schovaly jsme se a čekaly. Lidé zavolali rudoarjmejce, kteří oba nacisty odvedli. Zachránili nám život.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.