Nové Události na České televizi zatím příliš pozitivní ohlas nesklidily - a to je ještě řečeno hodně mírně. Prakticky pod každým článkem o tom, jak zreformovaným Událostem padají rejtingy, se zástup nespokojených platičů dušuje, že už tu bednu tentokrát opravdu odhlásí, na „tohle“ se už totiž vůbec nedá dívat - ať už je tam roštěnka Savarová, nebo zasloužilá umělkyně Voldánová... všechno špatně!

Co je ale vlastně špatně?

Část nespokojených diváků si své konkrétní výhrady nenechává pro sebe, a vyplývá z nich zhruba to, že v reformované zpravodajské relaci vítězí (mizerná) forma nad (mizerným) obsahem. Řada formálních prvků ruší a navíc nemá žádnou informační funkci - jde hlavně o pobíhání moderátorů po studiu a pak také o různé upoutávky, které dohromady vytvářejí vatu tak velikou, že by se z ní zhrozili i tvůrci dámských kostýmů s ramenními vycpávkami z osmdesátých let minulého století.

Co se týče obsahu, jeden z diskutujících to shrnul tak, že u většiny „trháků“ by se vlastně nestalo vůbec nic, kdyby byly uvedeny o den dříve - anebo o týden později. Někdo pochybuje o tom, zda se toho ve světě děje opravdu tolik, aby to ospravedlnilo nudný a vyčerpávající podvečerní maraton, když na Němcích nebo na Rakušanech to zvládnou pěkně za deset až patnáct minut. Někdo další zase zpochybňuje řazení zpráv - ty skutečně důležité často nebývají na začátku, jak by tomu mělo být dobrým zvykem. No a nářky nad kvalitou zpracování jednotlivých příspěvků jsou snad už konstantní, co je televize televizí.

Generálnímu řediteli České televize se zjevně nedaří dělat „dobrou televizi“. Pokud bychom si měli vypůjčit definici veřejné služby, na které ještě před válkou vyrostla britská BBC, tak Dvořákův Frankensteinovský hybrid špatně informuje, špatně vzdělává a především špatně baví, což je v epoše těkavého infotainmentu opravdu neodpustitelné.

Na druhou stranu tím Dvořák pomáhá rozbíjet mýtus, že televizní zprávy jednoduše „zrcadlí“ vnější realitu a přinášejí divákům souhrn toho skutečně nejpodstatnějšího, co se za daný den u nás i ve světě událo. Nové Události své diváky prakticky vybízejí, aby se na televizi dívali kritickýma očima - a přemýšleli, co všechno je vlastně na těch zprávách špatně.

Je pravda, že televize je dnes už spíš takový dinosaurus v posledním tažení. Přesto ale většina české populace pamatuje časy, kdy slovo televizní bylo jaksi slovem božím, televizní kamera byla obdařena posvátnou aurou a když někam „přijela televize“, všude kolem se šířilo jakési elektrizující a nadreálné pozdvižení.

Pokud se podíváme ještě jednou do Británie, a to rovnou do první poloviny sedmdesátých let, ukáže se nám problém současných Událostí ještě zřetelněji. Sedmdesátá léta byla zlatou érou britských kulturálních studií, která se mimo jiné zaměřila na kritickou analýzu tehdejšího televizního zpravodajství. O tom, jak obtížné bylo narušit posvátnou televizní auru a široce sdílené přesvědčení, že televizní zprávy jednoduše zrcadlí realitu, svědčí například předmluva mimochodem stále žijícího zakladatele kulturálních studií Richarda Hoggarta (nar. 1918) ke studii Glasgow Media Group Špatné zprávy (Bad News, 1976).

Předmluva zmiňuje, že britští televizní zpravodajové i jejich publikum jsou skutečně skálopevně přesvědčeni o tom, že televize je neutrální médium, šířící „objektivní fakta“ která věrně odrážejí vnější realitu. Hoggartovi to samozřejmě přišlo neadekvátní, televizní zprávy jsou podle něj konstrukt, jehož tvorba zahrnuje řadu komplexních procesů, které výslednou podobu zpravodajské relace určují, takže zprávy samozřejmě musí být „biased“ (zaujaté).

Hoggart zmiňuje čtyři procesy, které v televizním zpravodajství fungují jako filtr. Jednak jsou to omezené zdroje, které má televize k dispozici, což se týká například nedostatku zkušených reportérů nebo nedostatku času - televizní zprávy jsou pokaždé závod s časem. Za druhé jsou to „news values“, tedy zpravodajské hodnoty, které editorům televizních zpráv napovídají, které věci stojí za to pokrýt a na které se ve zprávách jednoduše nedostane. Podle Hoggarta tehdejší britské zprávy následovaly zpravodajské hodnoty spíše bulvárního tisku, o tom, jaké zpravodajské hodnoty následují pracovníci českých Událostí, by se jistě dalo dlouho diskutovat.

Třetím procesem pak jsou podle Hoggarta specifické „televizní hodnoty“ - to znamená, že televize bude mít tendenci zprvodajsky pokrýt především to, co vypadá dobře na obrazovce, ať už je to zpravodajsky relevantní více, či méně. Dobrá televize má pohyb, konflikt, napětí, akci. Špatná má nudné „mluvící hlavy“ a nekonečné statistiky.

Čtvrtým filtrem je pak „kulturní ovzduší, které dýcháme, celková ideologická atmosféra naší společnosti, která nám říká, že některé věci mohou být vyřčeny a jiné bude lépe přejít mlčením. Je to onen celkový a téměř nevědomý tlak, implicitně potvrzující status quo, postoje ‘obyčejného člověka’, odrazující od negativního vztahu ke konformitě, je to ta atmosféra, která se na nás line z ranních rozhlasových zpravodajských talk-show, stejně jako z celkového vzorce televizních zpráv s jejich rejstříkem mluvící moderátor - vizuální prvky - ilustrační záběry a mluvené slovo.“

Britské televizi sedmdesátých let se tedy zjevně dařilo vytvářet koherentní celek, který - podle kritiků Hoggartova ražení - kromě reality odrážel také řadu technologických a ideologických podmínek svého vzniku. Nejen diváci, ale i tvůrci přitom žili v přesvědčení, že jde jen a pouze o čistou, nezkreslenou realitu, a kulturální teoretici museli sepisovat dlouhé a vyargumentované studie, aby dokázali opak.

Pokud se vrátíme domů, zdá se, že nové Dvořákovy Události svoji „realistickou“ auru ztratily právě tím, že dávají na odiv svou formu, a že ta forma je tak zjevně nedokonalá. Televizní císaři, tedy vlastně pekaři hlavní zpravodajské relace, jsou nazí. Pozitivní na celé věci je, že špatná televize špatně upevňuje špatný status quo. Kritici-začátečníci zkrátka potřebují snadný terč, a ten jim nyní Události poskytují každý večer.

Negativní je, že se z takové televize prakticky nedozvíme, co se děje nového.