Špatné zprávy
Jan MiesslerV reformované hlavní zpravodajské relaci České televize vítězí forma nad obsahem, což ale zároveň pomáhá rozbíjet zažitý mýtus, že televizní zprávy zrcadlí realitu.
Nové Události na České televizi zatím příliš pozitivní ohlas nesklidily - a to je ještě řečeno hodně mírně. Prakticky pod každým článkem o tom, jak zreformovaným Událostem padají rejtingy, se zástup nespokojených platičů dušuje, že už tu bednu tentokrát opravdu odhlásí, na „tohle“ se už totiž vůbec nedá dívat - ať už je tam roštěnka Savarová, nebo zasloužilá umělkyně Voldánová... všechno špatně!
Co je ale vlastně špatně?
Část nespokojených diváků si své konkrétní výhrady nenechává pro sebe, a vyplývá z nich zhruba to, že v reformované zpravodajské relaci vítězí (mizerná) forma nad (mizerným) obsahem. Řada formálních prvků ruší a navíc nemá žádnou informační funkci - jde hlavně o pobíhání moderátorů po studiu a pak také o různé upoutávky, které dohromady vytvářejí vatu tak velikou, že by se z ní zhrozili i tvůrci dámských kostýmů s ramenními vycpávkami z osmdesátých let minulého století.
Co se týče obsahu, jeden z diskutujících to shrnul tak, že u většiny „trháků“ by se vlastně nestalo vůbec nic, kdyby byly uvedeny o den dříve - anebo o týden později. Někdo pochybuje o tom, zda se toho ve světě děje opravdu tolik, aby to ospravedlnilo nudný a vyčerpávající podvečerní maraton, když na Němcích nebo na Rakušanech to zvládnou pěkně za deset až patnáct minut. Někdo další zase zpochybňuje řazení zpráv - ty skutečně důležité často nebývají na začátku, jak by tomu mělo být dobrým zvykem. No a nářky nad kvalitou zpracování jednotlivých příspěvků jsou snad už konstantní, co je televize televizí.