Deník Referendum Domov

Dne 21.3.2012 se uskutečnil happening hnutí ProAlt nazvaný „Jarní úklid – veřejná služba“. Jeho terčem byla především „nucená práce“ pro nezaměstnané, kteří jsou déle jak 2 měsíce hlášeni na úřadu práce. Pracovat mají dvacet hodin týdně (na poloviční úvazek) s tím, že v případě odmítnutí práce přijdou nejen o podporu v nezaměstnanosti, ale i o další dávky, které jim případně náležejí či náležet mohou (viz prohlášení k akci). Rozbor případného rozporu této „výchovy“ či „převýchovy“ nezaměstnaných s ústavním zákazem nucených prací, posouzení přiměřenosti sankcí v případě neuposlechnutí požadavků zákona či otázku reálných šancí na nalezení zaměstnání v přestávkách mezi zametáním chodníků ponechám jiným. Osobně bych se soustředil především na originální systém DONEZ (DOcházka NEZaměstnaných), kterým je zavedení povinné práce pro nezaměstnané citlivě doplněno.

V tomto systému mají vybraní uchazeči o zaměstnání povinnost dostavovat se cca 2x týdně na poštu (resp. na kontaktní místo Czech POINT na České poště), a to v náhodně určeném čase v rámci obvyklé pracovní doby. Oficiálním cílem zavedení systému je jednak snížit tzv. práci na černo, a jednak zvýšit zaměstnanost.
Průměrně soudnému člověku však musí být zřejmé, že uvedených cílů lze prostřednictvím systému DONEZ jen stěží dosáhnout.

Co se práce na černo týče, pro člověka skutečně pracujícího bez smlouvy nebude problém, aby jej zaměstnavatel pro účel návštěvy pošty ochotně uvolnil. S ohledem na výhody, které pro něj z „černé“ práce plynou, to jistě rád udělá. A i kdyby byly u někoho časté návštěvy pošty problém, na jeho místo jistě rád nastoupí některý z desítek, ne-li stovek, tisíc dělníků z Ukrajiny či jiných východních zemí, díky nimž máme tak levné náklady na práci ve stavebnictví. Spíše než prevencí práce na černo se tak návštěva pošty stává jen rituálním úkonem, a to dosti otravným.

Že by docházení na poštu mohlo přispět ke zvýšení zaměstnanosti, tomu snad nevěří ani ministr práce. Ledaže by věřil na magickou moc rituálních návštěv České pošty. Pošta totiž dá uchazeči o zaměstnání pouze razítko, že se na poštu dostavil, nic víc. Byť tedy Česká pošta systém DONEZ poněkud cynicky, nebo spíše orwellovsky, představuje na svých webových stránkách v rubrice „Služby“. Představa o poskytování poradenství o nabídkách práce poštovní úřednicí je zcela iluzorní, nemá-li kvalifikaci, informace ani čas. Proto je uchazeč s potvrzením o návštěvě pošty odeslán zpět na pracovní úřad, kde ho možná kvalifikovaná, zato ale přetížená, úřednice pošle zpět na poštu s tím, že úřad nemá práci ani čas. A tak dokola, jak dokládají svědectví prvních „klientů“ nového systému.

Tvrzení o zvyšování zaměstnanosti je nesmyslné i z toho důvodu, že Úřad práce (tím méně pošta) nemá co nabídnout. V České republice je nyní evidováno cca 540.000 nezaměstnaných, mimo evidence je jich dalších cca 200 – 300.000. Pro ty je k dispozici cca 36.000 pracovních míst. Tedy jedno pracovní místo na patnáct evidovaných uchazečů. Docházkou na úřad práce, tím méně kamsi na poštu pro razítko, tak nezaměstnaný svou šanci na získání zaměstnání nezvýší. Systém „kolujícího občana“ sám o sobě, bez aktivní politiky podpory zaměstnanosti, také mnoho nezmůže, resp. žádná pracovní místa nevytvoří (nanejvýš pro úřednice na poště).

Pro přesnost podotýkám, že podobné systémy nejsou výjimkou ani v jiných západních zemích, např. ve Velké Británii nebo v USA. Tam se však netýkají nezaměstnaných, ale odsouzených sexuálních delikventů (zejména pedofilů), kteří jsou povinni se 2x týdně hlásit na policii či podobném úřadu, aby byli „pod dohledem“ a byl přehled o jejich pohybu. Domnívám se však, že nezaměstnaní toho tolik neprovedli, aby s nimi bylo zacházeno jako s devianty a kriminálníky.

Pokud pak neplatí ani jeden z oficiálně předkládaných cílů a přínosů systému DONEZ, tedy omezení práce na černo a zvýšení zaměstnanosti, jaký je jeho skutečný účel?
Nemyslím, že by ministr byl tak naivní, aby věřil, že DONEZ omezí černou práci nebo že sníží nezaměstnanost. Důvody jeho zavedení tedy musí být jinde. Jelikož se nemyslím ani to, že by ministr nedokázal předvídat, jaké reálné důsledky systém bude mít, musím tyto důsledky považovat za skutečné a úmyslné, byť na plná ústa nevyřčené, cíle zavedení zmíněného buzeračního systému.

Především jde o to, co nejvíce znepříjemnit nezaměstnaným přístup k úřadu práce, resp. k podpoře v nezaměstnanosti. Koho omrzí běhání na poštu, na úřad, zpátky na poštu, příp. ještě na povinné veřejné práce, kdy po nocích si má zřejmě hledat zaměstnání, tomu dříve či později dojde trpělivost. Na poštu přestane docházet (třeba i proto, že to něco stojí, ne-li čas, tak aspoň MHD). Podrobení se systému je zároveň i ponižující, stává-li se z člověka škemrající prosebník, nikoliv občan, který ještě nedávno platil daně z příjmu, sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Takto znechucený a odrazený občan si jednoho dne řekne dost, a bude vyškrtnut ze seznamu evidovaných nezaměstnaných. Statistik na ministerstvu zajásá, neboť se počet nezaměstnaných papírově sníží („Stát snížil nezaměstnanost“ – už vidíte ty grafy a titulky?). Účetní také zajásá, včetně toho nejvyššího na ministerstvu financí, neboť bude o podporu, kterou by jinak bylo třeba vyplácet, méně. Zajásají i úředníci přes sociální podporu – sprostý nezaměstnaný totiž pozbude nárok i na jiné dávky, na které by jinak dosáhl. Zda neskončí pod mostem, když nebude mít na nájem, či zda se mu nerozpadne rodina, tedy zda se z něj nestane žebrák a bezdomovec, který už práci nenajde vůbec, na to zřejmě pan ministr nemyslí. Ani kolik nás to všechny bude stát.

Je tedy lež, že systém sníží nezaměstnanost. Leda statisticky, pokud všechny nezaměstnané vyženeme z úřadu práce, respektive z jeho statistik, s prázdnou kapsou na ulici, což je zřejmě cílem. A rovněž je lež, že cílem systému je zvýšení zaměstnanosti. Kde nic není, ani čert nebere. Cílem je nanejvýš snaha „ušetřit“ na nezaměstnaných tím, že je papírově škrtneme a podporu jim určenou zadržíme v kase. Kam budou uspořené peníze odkloněny, toť otázka.

Dalším a nevyhnutelným cílem buzeračního systému DONEZ je i nárůst byrokracie. Pokud nám nestačí stávající Úřad práce, ale zřizujeme úřad další, a to z České pošty – s dalšími frontami, s dalšími lejstry, s dalšími razítky. Tento systémový důsledek je obzvláště pikantní, pokud si vzpomeneme na Programové prohlášení vlády, kde je slibováno omezení byrokracie, snižování administrativy a konec obíhání úřadů (dle zásady „neobíhá občan, ale dokument“). Zavedení systému DONEZ je tak s prohlášením vlády, která jej zavádí, v příkrém rozporu. Pokud se úřady rozrůstají, administrativa bobtná a občané jsou nesmyslně šikanováni novou byrokracií. Chce-li pan Drábek dodržovat programové prohlášení vlastní vlády a skutečně omezit zbytnou byrokracii, může začít právě u svého systému DONEZ. Půl milionu občanů České republiky mu bude vděčno.

Konečně jsem přesvědčen, že zmíněný nástroj šikany nezaměstnaných je v rozporu nejen s programovým prohlášením vlády, která jej zavedla, ale i s ústavním pořádkem České republiky. Uložení povinnosti docházet dvakrát týdně na poštu pro razítko, které je dokladem především o tom, že jsem na poště dostal razítko, představuje i omezení svobody pohybu. Pokud musím na své náklady pobíhat mezi poštou a úřadem, nikoliv třeba mezi zaměstnavateli. DONEZ dle mého názoru dále omezuje i právo na práci, resp. na svobodnou volbu povolání, pokud je smím „hledat“ jen pod kuratelou ministerstva, tedy na poště či na úřadě (kde práce není), místo abych si sháněl zaměstnání konstruktivnějším způsobem. Obecně pak považuji buzerační systém DONEZ i za zásah do osobní svobody a osobní důstojnosti. Nechci-li přijít o almužnu od státu, již jsem si předplatil a na niž jsem platil daně, o část své svobody přicházím a jsem nucen se chovat velmi nedůstojně.

Nyní k samotnému rozporu s Ústavou. Ústavní soud stabilně připouští omezení základních práv a svobod, ve prospěch práv jiných či ve prospěch důležitého veřejného zájmu, na základě tak zvaného třístupňového testu proporcionality. Jakýmsi „nultým krokem“ je posouzení, zda cíl sledovaný zákonem (který omezuje ústavní práva) je sám o sobě vůbec legitimní. Nu, kdo by nechtěl omezovat práci na černo nebo zvyšovat zaměstnanost, že? Pokud těmto bohulibým úmyslům budeme věřit. Zmíněným „nultým“ krokem by tedy DONEZ nejspíš prošel.

Již v dalším (respektive prvním) kroku testu proporcionality by ale DONEZ neuspěl. Tím je ověření, zda lze daným zákonem vůbec sledovaného cíle dosáhnout. Úvodem jsme si ozřejmili, že práci na černo běhání na poštu neodstraní ani zaměstnanost nezvýší. Již v prvním kroku klasického testu proporcionality tedy systém DONEZ propadá. Druhým krokem je zkoumání, zda sledovaného cíle nelze dosáhnout i jinak, prostředky mírnějšími a práva a svobody méně omezujícími. Nevěřím tomu, že by intelekt, znalosti a důmysl ministra a jeho úředníků a poradců nestačil na objevení jiných a reálnějších řešení, jak práci na černo omezit a zaměstnanost zvýšit. DONEZ však tímto řešením zjevně není. Třetím krokem testu proporcionality je tzv. poměřování – tedy zda zásah do základních práv a svobod není nepřiměřený (přehnaný), oproti sledovaným cílům a ziskům ze zavedení nové úpravy, resp. v porovnání s veřejným zájmem, v jehož prospěch jsou práva občanů omezována. Ani zde přiměřenost mezi omezením ústavních práv občanů na jedné straně, a prospěchem z buzeračního honění lidí na poštu pro bumážky a razítka na straně druhé, nenacházím.

Jsem proto přesvědčen, že odpovědní ústavní činitelé, zejména z řad poslanců a senátorů, by zákon zakotvující šikanu nezaměstnaných, respektive systém DONEZ, měli napadnout u Ústavního soudu, a to co nejdříve. Dovoluji si tvrdit, že pokud by z Ústavního soudu neodešla jeho místopředsedkyně Eliška Wagnerová a pokud by se jí návrh dostal do rukou, smetla by DONEZ ze stolu jedním škrtem pera. Ústava však platí i pro ostatní soudce, proto by se odpovědní politici měli o zrušení „docházky nezaměstnaných“ alespoň pokusit. Asistentů, poradců i právníků mají k dispozici bezpochyby dost.

Nelze však spoléhat jen na politiky. Nebudu jako řešení originálních vládních nápadů navrhovat defenestraci, dávám přednost právním nástrojům. Inspirovat se můžeme v naší historii, kdy například Charta 77 nechtěla a nežádala po vládnoucím režimu nic jiného, než aby dodržoval alespoň vlastní zákony. Podobně i my můžeme začít tím, že budeme po vládě žádat, aby dodržovala vlastní sliby, vlastní programové prohlášení, vlastní zákony a především Ústavu České republiky, která platí i pro ministry.


Myšlenky uvedené v textu autor přednesl na úvodem zmíněném shromáždění hnutí ProAlt.