Sporné panství odborových starších

Původně pestrý společný protest odborů a občanských iniciativ odborářští vůdcové přečíslili k vlastní škodě svým siláctvím, ostatní pak najednou působili odvozeně. I bez ohledu na nudu na tribuně, pod ní mělo společnou radost sto tisíc lidí, a to je podstatné.

Začnu pocitem. Včera mi na Václaváku bylo prostě dobře. Tam mezi píšťalkami a klaksony, různě barevnými vlajkami, mezi nápisy ruční výroby i předtištěnými. Udržitelné počasí i neudržitelná politická situace spolu způsobily, že nás bylo sto tisíc. A tím množstvím bylo hned veseleji než obvykle, až se zdálo, že snad opravdu „je na čase, zbavit se Nečase“. Zastřešujícím svolavatelem byl společný podnik odborářů a iniciativ STOP vládě se třemi požadavky: zastavení asociálních reforem, demise vlády a nové volby.

Novináři začali také pocitem, jenže měli jiný. Čtu tak, že nikdo nenavrhoval k reformám žádné alternativy, že žádat konec vlády je destruktivní a že paralyzovat tuto zemi generální stávkou – tak se vyjádřil jeden z odborových mluvčích –, nepřistoupí-li vláda na podmínky demonstrantů, je nezodpovědné. Stotisícové těleso je vykresleno ještě nelichotivěji: pískající, hlučící, se vším z tribuny souhlasící a tedy snadno manipulovatelná lůza, inteligence mdlé jsoucí a jen na svůj osobní prospěch myslící pralidé. Dokonce svačí na náměstí z domova přivezený řízek. U pocitu však na rozdíl od nich nepojďme zůstat.

Předně je třeba se odborářů zastat. Jednak je jejich zásluha, že se demonstrace v tomto počtu vůbec konala. Rozsahem ani podobnou prostě neumí v tuto chvíli nikdo jiný zorganizovat. Dále, nejsou tu od toho, aby navrhovali alternativy, ale k tomu, aby hájili práva zaměstnanců. Kolektivním vyjednáváním, a pak na ulici, když se nevede. Do třetice toto: odboráři by mohli hájit jen svoje. Platy, pracovní podmínky, výhody svých členů, podnikovou rekreaci, stravenky a tečka. Jdou ale dál a přou se o pracovní a sociální práva i svých nečlenů, dokonce vůbec obyvatel obecně. To myslím zaslouží uznání.

Na adresu spolupořadatelských iniciativ je třeba říct, že je odvážné a správné, že odolaly partikularismu a k protestům se přidaly. Platí to najmě o iniciativě Za svobodné vysoké školy, která nejvíc riskuje proto, že se jí jednota akademického odporu, založená na zdůrazňování konsensuálnější obhajoby akademických svobod před mnohem více polarizující – protože ideologičtější – otázkou školného, může nyní bez pečlivé obhajoby zvolené strategie snadno rozdrolit. Netrpělivě čekám, kdy se připojí i sdružení ekologická, dosud vyjma Nesehnutých citelně absentující, jinak se pak budou před Temelínem jednou divit, že jich ostatní mnoho nedbají.

Ovšem není jen nepřející mediální zkratkou, že včerejší demonstraci odboráři ovládli. Svým specifickým, vlastně mezinárodně totožným stylem, interpretací celého konfliktu, množstvím zúčastněných. A to nahoře na pódiu více, než dole v davu. Jistě, odboráři byli i dole nejvíce zastoupeni a kdo je více přítomen dole, musí být stejně víc i nahoře. Jenže třeba za dopravní svaz mluvili i tři zástupci podle hesla, že všechno nebylo řečeno, dokud to neřekl každý. Není to dobrá taktika tahle panská majorizace.

Co tak bylo původně podstatným kladem demonstrace společné, tedy různost organizací zastupujících různé skupiny společnosti ve shodě na trojím zásadním – zastavení reforem, demisi vlády a nových volbách – ale s odlišnými důrazy, se na demonstraci podstatně zformalizovalo a to nejen početně ve výrazný neprospěch neodborových hlasů. Jakoby se ti ostatní buď nechtěli, neuměli nebo si ani čelem k náměstí nedovolovali v analýze příčin, míře kritiky a stylizaci projevu sáhnout aspoň k jinému slovníku. Přizpůsobili se nadměrně silácké, starolevičácké, skoro bych řekl třídní rétorice stárnoucích odborových vůdců v čele s Jaroslavem Zavadilem a Bohumírem Dufkem a tím teprve z demonstrace učinily pro povrchní pozorovatele demonstraci odborářskou.

Shrnuji tedy své výhrady, venkoncem taktické, protože s cíly protestu souhlasím bez dalšího, proto jsem přece přišel. Odborářští vůdcové by myslím měli v praxi mnohem více zohlednit, k čemu nakročili: že síla není jen v množství, ale ve stejné míře i v pestrosti, a ubrat na siláctví. Spolupracující iniciativy musejí pracovat na tom, aby byly jako nezávislé přítomné nejen na tribuně, ale i dole v davu a pečlivěji si zachovávat svou svébytnost. A my ostatní? Nesmíme si nechat vzít radost ze společného protestu. Novináři, kteří psali o žluči a nenávisti, měli snad na mysli hlavně tu svou vlastní. Náš mohutný protest byl jako všechny rozsahem podobné zdrojem pozitivní energie vznikající z vědomí, že člověk není tak docela sám.

Mezi námi si tak nikdo nudou opakujících se řečníků radost vzít nenechal. Z bujnosti vzali jsme s přáteli náš transparent s malovaným nápisem Pouta pro neviditelnou ruku trhu a vyrazili s ním ještě za vlídné pozornosti kolemjdoucích postávat před četné bankovní instituce ve středu města.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Mluvit k plnému náměstí není totéž jako jednat u stolu. Pondělí, 23.Dubna 2012, 00:30:53

I já jsem sdílel onen radostný pocit, že nejsme sami, že všechno není všem dávno jedno. A děkuji autorovi, že ho vyjádřil v textu. Kolikrát každý z nás slyšel od okolí: "A co si jako myslíš, že tím změníš?"

Řečníků bych se rád zastal: Tak velký prostor nelze dokonale ozvučit. Shromáždění ani nepřišlo na přednášku či na veřejnou debatu. To jsou odlišné situace, a projev tomu musí odpovídat. Ke stotisícové demonstraci je nutno hovořit jednoznačně, srozumitelně, výstižně. Opakování ani zjednodušení nevadí, vzadu je beztak stěží rozumět. Přijdu-li na demonstraci, vím předem, zač demonstruji. Stačí mi, když z tribuny zní hlas vyjadřující základní myšlenku, která těch sto tisíc lidí na náměstí přivedla. Na předkládání alternativ je jednání (tripartita), připomínkování (legislativní proces), lobování (kontakt s volenými zástupci). Na diskutování možností, na sestavování podrobných programů a postupů je členská schůze.
Ti, kdo píší, že odbory nemají konstruktivní návrhy, patrně neumějí ani vyhledat jejich web. Jenže oni to umí, jen zadání je jiné. Takže ani kdyby z tribun zazněl ucelený projekt hodný Nobelovy ceny, ohlas v tisku by se nelišil. Právě tak komentáře a blogy psané podle minutových televizních sestřihů.
Demonstrace se vydařila. Lidé, kteří přišli, nepromarnili ten čas. A ti, kteří námi pohrdají a cítí potřebu vymezit se nad lůzu z pater "aktivních, pracovitých, úspěšných", nechť si tedy uleví, když to tak potřebují. Cítí se pak zajisté výluční a vynikající ... tak vzácní a ... ohrožení. Zralí na zápis do červené knihy a přísnou zákonnou ochranu.
Společný postup odborů a iniciativ "Stop vládě", a jistě i sám kontakt a společná práce na přípravě denonstrace, je vynikající zprávou. Je totiž nadějí. Jen máloco by bylo horšího, než triumf beznaděje.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 23.Dubna 2012, 07:15:17


tak jistě - byli demonstrace, kde hrály hlavní roli společenské iniciativy, zejména ProAlt

určitá žárlivost je pochopitelná - a je vcelku už pak jen otázka obratnosti, jak to podám, aby to jako žárlivost nevypadalo

26092009712

Petr Votava - student práv, PRAHA

K siláctví Pondělí, 23.Dubna 2012, 12:22:10

Já myslím, že "siláctví" bude potřeba, bohužel, ještě více..dokud nebude generální stávka, nic papaláše a papalášice od koryta nevyžene...

Jinak co takhle začít přemýšlet i o společném kandidátovi na presidenta, který by byl přijatelný jak pro odboráře, tak pro iniciativy? Osobně bych rád na Hradě viděl někoho jiného než "profíky" Zemana s Fischerem...ten současný enthusiasmus a snaha občanské společnosti semknout se, by mohla změnit politickou mapu daleko více! VEZMĚME TO OD HRADU! VOLBY SE BLÍŽÍ, není nač čekat...prezident je taky součástí moci výkonné, není-liž pravda? ;-D

Petrasek Milan - penzista

Jak pravil pan Borzič - nejslabším řečníkem byl student. Pondělí, 23.Dubna 2012, 16:36:48

A JÁ tak končím pocitem, že inteleigencija opět nechala obhájce závislých, přešlapovat v nejistotě před licoměrným obviněním licoměrné politické mnomenklatury z politické akce.
Inteligencia břitkého jazyka a úderných myšlenek, či úderného jazyka a břitkých myšlenek vzala transparent s malovaným nápisem Pouta pro neviditelnou ruku trhu a vyrazila s ním ještě za vlídné pozornosti kolemjdoucích postávat před četné bankovní instituce ve středu města.
Mezi trpké povinosti demokrata patří znalost ambivalence mezi elitarismem a masovým projevem.
V závěru své eseje s podtitulkem „Unesená (střední) Evropa po 25 letech“ poukazuje Bělohradský na tři nejnebezpečnější démony, které odsud dosud nevypudila žádná politická změna. Tím třetím je stálá touha po uzavřené společnosti národnostně, kulturně a rasově vzájemně podobných, namísto otevřené civilní společnosti protichůdných postojů „vzájemně nepodobných“.
Ta naše Inteligencija pražáckého ducha se nám tu opět kulturně vymezovala.....pomyslel jsem si.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.