Úloha nemá řešení

Současná politická situace přináší řadu úloh bez řešení. Ukazuje se to třeba na dani z přidané hodnoty. Přitom by stačilo, aby se zrušila úplně. Nejprve je ale asi třeba ji co nejvíce navýšit.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

17.04.2012 09:20

Zpravidla v oboru reálných čísel – i takové příklady nám poskytovala matematika, aniž by to někoho mrzelo. Přesto jsem to považoval za jakousi nedostatečnost, nebo matematické privilegium, protože v praktickém životě člověk takový výrok uplatňovat nesměl a musel nějak vyřešit i to, co by matematika v oboru reálných čísel jednoduše vzdala.

Úlohy bez řešení nám nyní v podstatně větší míře, než jak je představovala matematika, nanáší, spíše kupí reálná politika. Každý, kdo někoho doučoval matematice, ví, že obtížnější je přiklad vytvořit, než ho vypočítat. Vytvořit ho tak, aby výpočtem vynikl smysl zadání, logika postupu i hodnověrnost výsledku. Pokud by všechny úlohy neměly řešení, nemá smysl je počítat.

Sama neschopna většinu úloh uspokojivě vyřešit, klade nám politika vesměs nesmyslná zadání. Příkladem může být stanovení daně z přidané hodnoty způsobem horším, než je metoda pokusu a omylu. Nic není pohyblivějšího než tato pevná daň. Zdá se, že hru o daň z přidané hodnoty může hrát každý, kdo se prodere do příslušného patra politiky, v němž se taková hra hraje. Nejen že nemáme důvěru v tvůrce tak závažné (a vysoké) daně, ale začínáme pochybovat i o jejím smyslu. Tím, že si s její výší politici mohou tak snadno pohrávat, ztratila daň svou vážnost, svou autoritu, jako by nás měla hlavně strašit. Není ta daň nakonec úplně nesmyslná?

Ekonomové ať mi prominou kutilství, když člověk po způsobu inženýra Kalouska sám si začne doma s touto daní experimentovat. Nejprve jsem se pokoušel v souladu se současným trendem vytvořit daň z přidané hodnoty co nejvyšší. Kupříkladu když jsem onu nižší sazbu přičetl k té vyšší, vznikla sice jedna jediná, ale velice atraktivní super daň 36%, jež by obohatila státní rozpočet o 986,4 miliardy. Možná je to až příliš, napadlo mi, takovou daň by chatrný státní rozpočet ani nemusel unést, příliš by ho zatížila. Proto bych stanovil, že s výjimkou voličů TOP09 by tuto daň mohl platit a odvádět jen ten, komu by se chtělo. Výnos by se snížil na poměrně přijatelnou úroveň asi o 137 miliard.

Když už jsem si na kusu papíru s výpočty takto pohrával, dospěl jsem mimoděk v pravém dolním rohu, tísněn nedostatkem místa, k zajímavému výsledku: Daň z přidané hodnoty může být za jistých okolností jak pro společnost, tak pro státní rozpočet zátěží vždycky, a vzrůstá-li daň, roste i takové riziko. Z čehož jsem vzápětí (asi na dvou řádcích) snadno dovodil, že kdyby se daň z přidané hodnoty vůbec nevybírala, sníží se riziko na nulu a navíc všechno bude levnější, a to pronkavě! Tím by se naše živobytí mohlo rovnou zlepšit až o 21 procentních bodů, aniž bychom se o to museli jakkoli přičinit. Zaměstnanec, který dneska pobírá hrubý plat 150 tisíc korun (pro Lidové noviny je to typický zaměstnanec, pro herce Jana Krause typický představitel střední třídy), by náhle měl až o třicet tisíc více, a nikdo by na tom netratil ani cent. Bez zvyšování důchodů, a tedy dalších výdajů na důchodové zabezpečení, by si o stejné procento polepšili také důchodci.

Vědečtí ekonomové určitě vědí, o čem mluvím - anglický ekonom Stephenson v polovině devatenáctého století zavádí pojem pro druh daně, která společnosti přináší více nesnází než užitku, fiskální balast. Ekonom Robert Goodwill si své dobré jméno získal právě návodem jak zbavit ekonomiku fiskálního balastu – lze to přirovnat k úpravě rovnice krácením. Avšak pozor, s čím na levé straně rovnice pracujete jako s hodnotu přidanou, to musíte na pravé straně počítat jako hodnotu ubranou. Zkusil jsem to – a vyšlo to, příjmům i výdajům se nejen značně ulevilo, ale celá ekonomika – zbavena balastních výpočtů, které jsem okamžitě mohl hodit do koše - rázem ozdravěla.

A vlastně jen mimoděk jsem vyřešil i další stále obtížněji řešitelný problém: Jak se prodlužuje věk, přibývá lidí, kteří, postiženi různými druhy stařecké demence vyžadují v domovech důchodců zvláštní péči. Vůbec přibývá starých lidí odkázaných na domy s pečovatelskou službou, která je stále dražší a kapacita takových domovů nedostačuje. Jak děti starých rodičů musí vlivem vládních opatření stále více pracovat, mají stále méně možností se o své rodiče náležitě starat. Přitom rozpočet na sociální péči se ponižuje, důchody lidí, z nichž se část péče hradí, stagnují a dávno neodpovídají zvyšujícím se nákladům na provoz sociálních zařízení. Nevím, zda si naši ekonomové uvědomili, že ve všech nekomerčních oblastech, a zvláště v těch sociálních, jichž vlivem strmějších tržních podmínek přibývá, se všechny negativní důsledky vládních opatření sčítají bez možnosti jakékoli kompenzace či účinné aktivizace protisil.

Jinak řečeno součet všech daňových zátěží a poplatků vyrvává otěže z rukou i těm, jejichž herka se až posud dokázala s vozem skromného živobytí jakž takž plahočit. Někde si sami připěstovávají mrkev, česnek i cibuli, ale výtěžek z této skutečně přidané hodnoty jim okamžitě odebere stejně zvaná státní daň. Nulová motivace. Úloha v oboru současné reálné politiky v podstatě neřešitelná.

A přitom stačí, když daň z přidané hodnoty zrušíme! Ten úlevný efekt ovšem vynikne ještě více, bude-li před tím daň co nejvyšší, na čemž vláda horečně pracuje.
 
Minulou neděli se v katolických kostelech četla i tato přímluva: Ježíši Kriste, dej ekonomům rozmysl a sílu ducha, aby nesloužili ekonomii, ale společnosti. (To jsem si nevymyslel, fakt se to oficiálně četlo.)

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Liberální kritika šílené neoliberální politiky Úterý, 17.Dubna 2012, 09:45:18

Myslím, že kolega Vaculík nastínil zajímavé řešení současné vládní politiky, která zcela zjevně zabloudila a neví, kudy kam. Současná vláda vyhrála volby s tím, že nebude zvyšovat daně, ale bude šetřit. Její šetření spočívalo ve škrtání a odbourávání sociálního státu a v okamžiku, kdy škrtání k žádnému ekonomickému růstu nevede, prudce zvýšila daně. Vaculíkovo řešení je zajímavé, liberální, jako ne-ekonom ho nedokážu posoudit, působí mnohem lépe než Nečasovo, Kalouskovo a Drábkovo škrtání kombinované s prudkým šroubováním DPH nahoru.

Ovšem nejlepší je ona přímluva v katolických kostelích. Ví o tom Duka?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 17.Dubna 2012, 15:43:54


Článek je velmi absurdní - svým průběhem i závěry.

Je zaloýžen na víře - jedno tvrzení za druhým, zdůvodňováním se autor nezabývá.


Ve skutečnosti právě nepřímé daně jsou projevem a trendem doby.

Jen velké veřejné rozpočty zásobované zejména ze zdrojů nepřímých daní a ležící na celé veřejnosti jako duchna, jsou skrze výsledky své existence a svého použití schopny udržovat ekonomický koloběh v této části světa - třebaže zatěžují iniciativu a chudé.

Zatěžují - ale víc dávají než berou ...

Odtěžit peníze z velkých hromad pomocí progresívní daně z příjmů a zdanění dividend - vše u fyzických osob je samozřejmě druhá rovnovážná a nezbytná položka ...

A případný takový stát v bohaté části světa, který tu je s velmi nízkými veřejnými rozpočty, funguje díky tomu, že je ponořen do vzájemné závislosti ostatních zemí s 40%ními veřejnými rozpočty (na HDP).

Také se neobtěžuji s vysvětlováním - podobně jako autor článku pokud jde o ta jeho tvrzení.

Stanislav Hošek - Český těšín

Trocha absurdity nikdy neškodí. Čtvrtek, 19.Dubna 2012, 17:50:5

Vycházím z předpokladu, že autor spíše ironizuje, ale jako příznivec brainstormingu neodsuzuji žádný, ani ten nejabsurdnější nápad. Jen si myslím, že v současné finanční krizi na uvedené není prostor. Právě naopak. Zavedl bych nejméně tři stupně DPH. Nízkou na nezbytné životní potřeby, dobře zdůvodněnou střední a pak obrovskou na přepych, luxus a vyložené plýtvání. Auta nad milion bych zatížil až třeba šedesáti procenty daně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.