Ne-zaměstnanost - téma, na které se zostra zaměřila současná vládní koalice. Nečekejte, ale nějaké veřejné investice do vzniku nových pracovních míst, firem financovaných ze státního rozpočtu ani další podobnou podporu. Nezaměstnanost se řeší především represí, snižováním podpory v nezaměstnanosti a větší kontrolou (někdy až šikanou) nezaměstnaných, kteří vzhledem k počtu pracovních míst nemají šanci uplatnění na trhu práce najít. Neměli bychom se ale mýlit a podobná řešení spojovat jenom s Českou republikou, protože řada těchto protiopatření nemá nic společného s naším národním charakterem či historií, ale jsou celoevropským, možná i euroamerickým trendem, jak se vyrovnávat s nezaměstnaností a úbytkem pracovních míst.

Jedním z takových klíčových opatření jsou tzv. „povinné bezplatné práce“, které jsou někdy eufemisticky nazývány veřejnými či komunitními službami. Jsou povinně volitelné pro všechny ty, kteří jsou nezaměstnaní či pobírají sociální dávky. V ČR je tento přístup ztělesněn v nové definici veřejné služby, kdy lidé nezaměstnaní více jak dva měsíce mohou získat povinnost si podporu v nezaměstnanosti odpracovat až dvaceti hodinami veřejné služby týdně. A to i přesto, že se jedná o porušování ústavy a narušení principu pojištění proti nezaměstnanosti. Výraz veřejný odkazuje k veřejnému zájmu, který však není nikde podrobnějši definován, i proto můžete tuto zdánlivě veřejnou službu vykonávat pro soukromou stavební firmu. Dalším inovativním řešením české vlády je systém DONEZ, kdy se musí vybraní dlouhodobě nezaměstnaní hlásit na poště, aby nepracovali načerno. Je přeci logické, že člověk je dlouhodobě nezaměstnaný právě a jenom proto, že pracuje načerno.

Nejedná se o ojedinělou iniciativu českých politiků, ale o promyšlenou strategii současných neoliberálních vlád a vlád operujících v neoliberálním prostoru, které své politiky zakládají na přesvědčení, že na vině nezaměstnanosti není nedostatek a úbytek pracovních míst a diskriminační jednání, ale osobní neodpovědnost, neschopnost a neangažovanost individuálních osob. Stručně řečeno, ve slovníku neoliberálních politiků a političek i odborné veřejnosti jde o osobní selhání.

S obdobnou, ale propracovanější, politikou „veřejné služby“ přišla i britská vláda v čele s konzervativcem Davidem Cameronem (Workfare schemes). Sociální podpora či podpora v nezaměstnanosti jsou podmíněny různými typy „povinné bezplatné práce“, která je definována v různých schématech. Některá se mají týkat především mladých nezaměstnaných (absolventů), ale další se podle dostupných informací mají týkat i dlouhodobě nemocných. Dotyčná osoba má samozřejmě pouze zdánlivou volbu tento typ práce přijmou či nepřijmout, protože za negativním rozhodnutím se skrývá i nemožnost pobírat sociální podporu. Podle dostupných údajů v jednom z typů povinné a bezplatné práce působilo mezi červnem a listopadem 2011 až 370 000 lidí. V Británii tak pracují lidé zadarmo pro řadu soukromých společností, mezi nimiž je např. Tesco nebo Pizza Hut. Právě v Británii se proti těmto opatřením vzedmul velký odpor a řada společností už z programu vystoupila, některé se dokonce zavázaly, že do programu nevstoupí a nebudou zneužívat povinnou nucenou práci.

Kromě zcela mylného a drzého základu o „neschopnosti“ a „přiživování na systému“ nezaměstnaných či sociálně potřebných mají podobné programy společnou další věc: velmi často se do jejich realizace zapojují soukromé společnosti, které tak čerpají nemalé částky z veřejných rozpočtů na úkor veřejných institucí a organizací místo toho, aby stát zlepšoval a rozvíjel především je. Work programme v rámci povinné bezplatné práce bude stát britské daňové poplatníky pět miliard liber. A není asi příliš složitou otázkou, komu hlavně se to vyplatí. Nezaměstnaní a občané to nebudou. Hlavně v době, kdy klesá počet volných pracovních míst a ekonomika prochází řadou krizových okamžiků. Navíc je potřeba si uvědomit, že „povinná neplacená práce“ s sebou přináší i další — možná zamýšlený, možná nezamýšlený — důsledek, kterým je pokles placených pracovních míst nabízených zapojenými společnostmi. Růst počtu zaměstnaných nevykazují ani oficiální statistiky zaměstnanosti. Dalším výsledkem těchto opatření proti nezaměstnanosti či spíše placené práci je pokles času na hledání placeného zaměstnání a růst stresu a nepříjemných pocitů z práce obecně.

Nezbývá mi, než skončit výrokem jedno náctiletého, který se zcela náhodou dostal k happeningu ProAltu proti veřejné službě: „Ty vole, robota byla zrušená 1848.“ Jde o autentickou reakci člověka, který o možné podmínce pobírání podpory v nezaměstnanosti slyšel poprvé a považoval ji za nepřijatelnou, hloupou a hlavně vracející nás do dob nucené feudální práce. Minulost se tak v politikách současné vlády stává jednou z možných podob naší budoucnosti.