Chodívám vcelku pravidelně do Polského institutu v Praze. Během podzimu tam promítali filmy věnované vyhlášení výjimečného stavu a násilnému potlačení odborové Solidarity v prosinci 1981. Zřejmě poslední film z této řady se jmenoval Smrt jako krajíc chleba (režie Kazimerz Kutz, 1994, 116 min.). Vyprávěl příběh černouhelného dolu Wujek v jihopolských Katovicích, ani ne sto kilometrů na sever od Ostravy.

Horníci důl okupovali v polovině prosince 1981, aby podpořili svůj požadavek propustit jednoho ze zatčených předáků místní Solidarity. Čtyři dny pak odolávali výzvám, aby důl opustili, i násilným akcím policie, která se je snažila vytlačit. Před polednem 16. prosince podlehli útoku speciálních jednotek, který podpořilo i několik tanků a helikoptér.

Z toho filmu si tedy pamatuji, že okupovaný důl udržíte čtyři dny, tedy než se státní bezpečností složky dostatečně zmobilizují. Že horník s železnou tyčí policistu s obuškem a štítem v bitce snadno porazí. Že tank sice projede zdí, ale na improvizované barikádě z železných profilů se může zaseknout. Že na zahazování granátů se slzným plynem potřebujete rukavice. Anebo že když obrněnému transportéru zastříkáte práškovým hasicím přístrojem všechny průzory, zastaví.

V dole Wujek zemřelo devět horníků, 21 jich bylo zraněno. Zraněno bylo také na 40 policistů a vojáků.

Městečko Chorzów leží od Katovic, jen coby hroudou uhlí dohodil. Celý minulý týden v místní železárně probíhala okupační stávka. Při čtení polských novin a portálů odborových organizací a sledování místní televize jsem měl pocit, že už jsem ten film někde viděl.

Stávka vznikla spontánně. Odborové organizace ji totiž během probíhajícího jednání se zaměstnavatelem mají zakázanou. Zahájilo ji asi sto padesát lidí, v půlce týdne se jich účastnilo 350 a na konci celých 500. Podle toho, co si lze v polských médiích k věci přečíst, šlo o všechny zaměstnance železárny mimo asi stohlavý administrativní aparát.

Během týdenního protestu zaměstnanci požadovali, aby majitel železárny ustoupil od hromadného propouštění, dodržoval kolektivní smlouvu a přijal do řádného pracovního poměru všechny ty zaměstnance, které dnes najímá od soukromých pracovních agentur a které zaměstnává v rámci švarc-systému. Majitel by naopak rád, říkají odboráři, najímal od pracovních agentur a na krátkodobou práci až 80 procent všech pracovníků železárny.

Stávkující železárnu opustili až v pátek večer, když majitel — jeden z nejbohatších Poláků Roman Karkosik — začal právně usilovat o to, aby areál vyklidila policie. Ještě předtím se ale, píší polská média, se stejným požadavkem obrátil na bezpečností agenturu ze čtyři sta kilometrů vzdálené Bydhoště. Ta se ale s vedením železárny nedohodla, a tak její zaměstnanci z Chorzówa odjeli zase zpět.

Spontánní vznik stávky, ignorování názoru slabší strany konfliktu, podpora veřejnosti stávkujícím, povolání ozbrojených složek ze vzdáleného regionu, ústup stávkujících před hrozbou použití síly. To všechno jsou momenty, které okupační stávky v dole Wujek a v železárně Bátory chtě-nechtě spojují. Bezesporu nový je vlastně jen pokus o realizaci myšlenky, že klid v soukromých továrnách budou zjednávat externí soukromé bezpečnostní agentury.

Zaměstnance soukromé továrny bude velkopodnikateli dodávat soukromá zaměstnanecká agentura. A když se dodaní zaměstnanci náhodou vzbouří, zjedná soukromá bezpečnostní agentura mezi soukromou zaměstnaneckou agenturou dodanými pracovními silami v soukromém podniku pořádek.

Ve filmu Smrt jako krajíc chleba se kromě jiného také konají mše. Slouží je opakovaně místní farář v jedné z hal v areálu dolu. Jak říká na jednom z videí dělník z železárny Bátory: Kněze nechtěli do areálu pustit, tak sloužil mši přes plot. Na jedné straně dělníci, na druhé kněz s oltářem. Tady vlevo se přes plot zpovídalo.