Co člověka vždycky znovu zaskočí, jsou způsoby, jakými se domlouvají ty největší kšefty politiky a podnikatelské sféry. Jako by nešlo o veřejnou správu, ale o velkou vlakovou loupež; Bém: „Než my dva se dohodneme na nějaký taktice. Takže se ptám na tvý noty.“ Chování Bémova komplice pak připomíná libový frajery z povídek Ignáta Herrmanna, co měli (porsche ještě nebylo) v klopě u saka červený karafiát — trochu pasáci lehkých ženštin, trochu sňatkoví podvodnici, zkrátka velcí šíbři karlínského předměstí.

Akorát že neměli ten vliv a když si na ně chtěl pan kriminální rada posvítit, tak si na ně posvítil: „Tak copak jste nám, kmotře Janoušku, prováděl v parku tam nad ulicí paní Pujmanové?“ „Nic, pane komisař, namouduši nic, jen jsem tam vojel jednu ženskou, copa to se nesmí?“ „Já vám dám vojel ženskou, ukažte, nasadím vám klepeta. A copak dělá ten váš komplic, jak s ním honíte kšefty pro Navatyp, už jsem ho dlouho neviděl?“ „Co já vím? Sedí někde v senátu, nebo kde, pane komisař.“ „Já mu dám senát, zavřu ho, až zčerná,“ napsal by Ignát Herrmann v době, kdy na kriminalitu nemusela být BIS a povídky měly dobrý konec.

Smutné čtení, marně vyhlížíš happy end. Proto myslím na naše ježky: