Casus belli — tato slova označují něco mezi příčinou války a záminkou k válce. Jde o konkrétní událost, která přiměje jednu stranu k násilné akci. Před necelými třinácti lety — 24. března 1999 bylo zahájeno bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Casus belli byla v tomto případě událost, která se odehrála 15. ledna 1999 v kosovské vesnici Račak (albánsky Reçak).

Podle americké diplomacie zde došlo k masakru albánských civilistů, Srbové však toto tvrzení popírají. O Račaku bylo napsáno mnoho článků, natočeny filmové dokumenty, vydány oficiální zprávy. Jsou však natolik rozporuplné, že hledat v nich historickou pravdu se zdá jako marný úkol.

První verze příběhu je ta, kterou zastávají Albánci a představitelé NATO. Dne 16. ledna byly ve vesnici Račak objeveny mrtvoly 45 lidí v civilních šatech. Podle místních svědků přišly předešlého dne do vesnice srbské jednotky. Policisté zajali místní muže, kteří dříve neuprchli, odvedli je do rokle nad vesnicí a tam všechny zastřelili. Mrtvá těla viděli následujícího dne mezinárodní pozorovatelé. Osobně byl přítomen šéf pozorovatelské mise OBSE americký diplomat William Walker, který neprodleně obvinil Srby z masakru civilistů.

Podle srbských zdrojů se 15. ledna do vesnice Račak vypravily speciální jednotky pro boj s teroristy. Podařilo se jim během operace zabavit větší množství střelných zbraní a zastřelit v boji určitý počet albánských ozbrojenců. Po celou dobu operace byli srbští policisté ostřelování z blízkých kopců bojovníky UÇK. Po skončení akce se opět stáhli. Mrtvá těla patřila podle Srbů padlým bojovníkům UÇK, kteří byli teprve posmrtně převlečeni do civilních šatů a sneseni na jedno místo, aby byl vyvolán dojem, že šlo o hromadnou popravenu civilistů. Na první poslech se zdá tato verze méně pravděpodobná.

Jednotlivé texty, co byly o Račaku napsány, se liší v tom, na čí straně stojí. Podle toho upřednostňují určitý druh informací, jiné zpochybňují či neuvádějí. Liší se i některé konkrétní údaje, např. Srbové uvádí jako počet obětí 40 lidí. Základním argumentem pro verzi masakru je svědectví místních obyvatel o tom, co se stalo. Hlavním argumentem druhé strany je zjištění srbských soudních lékařů, podle nichž 37 ze 40 obětí mělo na dlaních stopy střelného prachu, což svědčí o tom, že tito lidé krátce před smrtí používali střelnou zbraň. Některé texty uvádí přítomnost osmnáctileté ženy a chlapce mezi zabitými, někde se píše o třech ženách a jednom starci. Srbové uvádí přítomnost dvaadvacetileté ženy, která podle lékařského ohledání krátce před smrtí střílela.

Vyšetřování události

Celý incident byl vyšetřován srbskými úřady. Vedle srbských patologů se na šetření podílel i běloruský a finský lékařský tým. Závěry srbských lékařů vyzdvihují zmíněnou přítomnost střelného prachu na rukou obětí. Finský lékařský tým pod vedením patoložky Heleny Rantové tuto skutečnost nezjišťoval. Jejich šetření pouze konstatovalo, že mrtví byli zastřeleni z dálky. Zohavení, ke kterém došlo u některých těl, bylo vykonáno až posmrtně.

William Walker prohlásil před novináři, že Rantová mu mezi čtyřma očima potvrdila, že oběťmi byli civilisté. V její lékařské zprávě se ovšem nic takového nepraví. Rantová později napsala ve svých pamětech, že William Walker na ni vyvíjel tlak, aby její zpráva explicitně potvrdila obvinění vůči Srbům.

Poté, co se dostalo Kosovo pod protektorát mezinárodních sil, byl incident vyšetřován v Prištině a později i před mezinárodním soudem v Haagu. Celkem byl kvůli tomuto incidentu odsouzen jeden člověk (!) — srbský policista Zoran Stojanović, který byl v roce 2001 shledán vinným za zabití jednoho muže a postřelení dvou lidí. Soud se odehrával za zjitřené atmosféry. Žalobce např. vyhrožoval, že nedojde-li k odsouzení, vezme lid spravedlnost do vlastních rukou. Organizace Amnesty International a OSN označily rozsudek za nezákonný.

Historický kontext Račackého incidentu

Pokusme se pro úplnost shrnout také širší souvislosti, které se k případu vztahují. V říjnu 1998 zastavila vyčerpaná Kosovská osvobozenecká armáda boje a nařídila svým lidem, aby se stáhli do hor. Spojené státy zároveň vyvinuly enormní tlak na Jugoslávii, aby přijala ultimativní požadavky, mezi nimiž byla přítomnost mezinárodních pozorovatelů, výrazné snížení početního stavu armády v Kosovu a návrat uprchlíků. (Už dříve byli Srbové obviňováni z vyhánění civilistů.) V opačném případě hrozily USA vojenskými nálety.

Srbská vláda na tyto požadavky přistoupila a stáhla z Kosova 90 procent svých vojenských a policejních sil. Spolu s navrátivšími se uprchlíky zaujala své ztracené pozice i UÇK a v prosinci se boj rozhořel nanovo, přičemž mrtví byli na obou stranách. V lednu byli nedaleko Račaku při přepadu policejní kolony zabiti tři jugoslávští důstojníci. Následně došlo v Račaku ke zmíněné operaci, po níž Albánci ukázali mezinárodním pozorovatelům 45 údajně civilních obětí srbského masakru. Šéf pozorovatelské mise William Walker tuto verzi okamžitě přijal a obvinil z masakru srbskou policii.

Západní tisk reagoval s velkým rozhořčením. Americký prezident Bill Clinton komentoval ve svém projevu událost těmito slovy: „Nevinní muži, ženy a děti byli odvedeni ze svých domů do jedné rokle, přinuceni pokleknout do bláta a zastřeleni.“

V únoru se sešla mezinárodní konference ve francouzském Rambouillet, kde jugoslávská delegace odmítla americký návrh dohody, která předpokládala obsazení Kosova jednotkami NATO a také volný přístup vojenských jednotek NATO na celé území Jugoslávie, včetně vzdušného prostoru a výsostných vod. Albánská delegace dohodu podepsala pod hrozbou zastavení veškeré pomoci. Zároveň prý bylo Albáncům neoficiálně přislíbeno vyřešení otázky kosovské samostatnosti.

Další události jsou obecně známy. Mezinárodní pozorovatelé opustili Kosovo a 24. března 1999 byly zahájeny letecké útoky NATO na Jugoslávii.

Nad celou operací proti Jugoslávií visí ovšem různé otazníky. Existují například důvodné pochybnosti o tom, co bylo pravou příčinou války. Americký intelektuál Naom Chomsky řekl v rozhovoru pro Radio Beograd (s odvoláním na vyjádření nejvyššího úředníka Clintonovy administrativy Stroba Talbota), že bombardování Jugoslávie nebylo motivováno žádnými humanitárními důvody, ale tím, že Bělehrad neprovedl požadované sociálně-ekonomické reformy. Chomski prohlásil: „Srbsko bylo posledním místem v Evropě, kde nebyl přijat všeobecný konsensus přicházející z Washingtonu.“

Cui bono

První pochybnosti o oficiální verzi OBSE o račackém masakru vyslovili již v lednu 1999 ve svých článcích dva francouzští novináři — Renaud Girard z deníku Le Figaro a Christophe Chetelot z Le Monde. Oba byli přítomni v místě jako zpravodajové. Později také promluvili v  dokumentu kanadské CBC The Road to Racak (2000) a v dokumentu srbské televize Račak, laži i istine (2009).

Jejich pochybnosti se týkají zejména následujících skutečností: Na místě, kde mělo dojít k popravám, se podle nich nacházelo jen velmi málo vystřílených nábojnic a na zemi pod těly bylo jen málo krve. Srbská policie byla po celou dobu pobytu ve vesnici ostřelována z pozic UÇK, takže sotva mohla mít čas zabývat se popravami civilistů. Ve chvíli, kdy se mrtvoly našly, byla vesnice pod kontrolou UÇK. Byli to velitelé této povstalecké organizace, kteří ukazovali mrtvoly mezinárodním pozorovatelům. Navíc srbská policie oznámila předem svůj útok na vesnici mezinárodním pozorovatelům i novinářům. V tiskovém prohlášení zvala novináře, aby se šli na akci podívat. Bezprostředně po akci se podle Chatelota srbská policie „za tuto operaci chválila, že byla velmi obtížná, velmi úspěšná, ale čistá.“

Jejich svědectví asi nestačí k tomu, abychom si učinili konkrétní závěry. Bez přístupu k dobovým dokumentům lze ostatně sotva co tvrdit s jistotou. Mohli bychom se ovšem pokusit ještě o náhled psychologický — o přístup, který právníci shrnují do formulky: Cui bono? — V či prospěch?

Měla by zde přinejmenším zaznít otázka, kdo mohl mít prospěch ze zabití 45 civilistů. Lze si představit, že by se Srbové mstili tím, že popraví 45 civilistů, a učinili tak takřka na dohled od mezinárodní pozorovatelské mise? Jednali v takovém případě policisté na vyšší rozkaz, nebo svévolně? Pokud by vyšší místa vydala rozkaz pomstě na civilistech, pak je zvláštní, že by byli předem a oficiálně informováni zahraniční novináři o chystaném útoku. Pokud by šlo o svévoli policistů, pak bychom museli považovat srbské speciální jednotky za neuvěřitelně nedisciplinované.

Je jasné, že z mezinárodního hlediska mohla vražda civilistů Srbům jedině uškodit. Efekt pomsty či zastrašení nemohl vyvážit nebezpečí, jaké by hrozilo z medializace takové události. Jak se vyjádřil představitel kosovských Albánců Dukagjin Gorani: „Čím více civilistů bylo zabito, tím větší byla pravděpodobnost zahraniční intervence. A UÇK to samozřejmě věděla.“

Není divu, že se objevily spekulace o tom, že věc byla zaranžována představiteli UÇK, snad i v dohodě či se souhlasem Američanů. Důležitou úlohu zde sehrál William Walker. Vysloužil si tím, že je po něm v Račaku pojmenována ulice a jemu samotnému se dostalo na některých anglicky psaných serverech přezdívky Mr. Račak.

Rozpaky vyvolává to, s jakou rychlostí obvinil Walker Srby. Jeho jednání jakožto nestranného pozorovatele bylo v tu chvíli naprosto neprofesionální. Pozoruhodný je okamžik, kdy Walker dle vlastního vyprávění odpovídá na otázku novinářů, zda se půjde podívat na další mrtvoly na kopci, slovy: „Viděl jsem dost.“ Jednal by tak člověk, který chce vyšetřit zločin? Mluví zde pozorovatel zhnusený brutálním zločinem, nebo diplomat, který chce předstírat zhnusení? K spornému obrazu jeho mise přispívá i zmiňovaný nátlak na finskou patoložku.

Americké diplomacii nepřidává na důvěryhodnosti ani následné jednání v Rambouillet. Navenek bylo prezentováno jako snaha zachránit mír, ve skutečnosti byly Jugoslávii předloženy podmínky, které by nemohl žádný suverénní stát přijmout — byly tvrdší než podmínky dohodnuté po následné pro Američany vítězné válce. Šlo zejména o přístup vojsk NATO na celé státní území Jugoslávie. Před světovou veřejností však byl tehdy tento požadavek americké strany zatajen.

Mediální ohlas

K zajímavým okolnostem račackého incidentu patří bezesporu i jeho mediální ohlas. Zdá se totiž, jako by média byla proti zřejmě předem připravené propagandistické akci buď bezbranná, nebo neschopná plnit svou službu vůči veřejnosti. O českých médiích to platí bez výjimky. Přestože byla již od počátku k dispozici ve francouzštině i v angličtině hodnověrná svědectví zpochybňující oficiální verzi, k českému čtenáři se nic takového nedostalo.

V tehdejší Mladé frontě dnes byl například bezprostředně po incidentu citován americký generál John Drewienkiewicz, podle něhož Srbové opět porušili příměří. Ve skutečnosti šlo o reakci na zastřelení tří srbských policistů, což se v týchž novinách sice objevilo, leč o pár dní později. Jindy byl citován jiný generál, který rozmlouval srbské vyšetřující soudkyni návštěvu Račaku s ozbrojeným doprovodem, z formulace článku mohl čtenář získat dojem, že to je neslýchaná provokace, když se Srbové vůbec snaží na svém státním území vyšetřovat smrt několika desítek lidí.

Se zajímavým příkladem zavádějící interpretace jsem se setkal na anglickojazyčné Wikipedii. (Mimochodem je poměrně zajímavé porovnat interpretaci na různých jazykových verzích: anglická, albánská a chorvatská se drží verze masakru, srbská, ruská, francouzská a polská tuto verzi popírají, nebo jsou k ní velmi skeptičtí.) Text na anglické Wikipedii se zabývá i zmíněnou metodou zjišťování stop střelného prachu na lidském těle, kterou použili srbští lékaři a která je nejzávažnějším argumentem pro tvrzení, že mrtví v Račaku nebyli civilisté, nýbrž ozbrojenci padlí v boji. Podle textu na Wikipedii je prý použitá metoda nespolehlivá. Zjištění mohou být falešně negativní, nebo naopak falešně pozitivní, používá se však dosud v zemích, které si nemohou dovolit modernější metody. U této informace je uveden dokonce odkaz na odborný kriminalistický článek.

Způsob, jakým asi vcelku správné informace podány, se snaží navodit dojem, že přítomnost střelného prachu na rukou obětí není podstatná. Pokud ovšem platí, co zde bylo o dané kriminalistické metodě řečeno, pak je třeba se ptát: Přece jen je alespoň vysoká pravděpodobnost, že zjištění má určitou vypovídací hodnotu, proč tedy finští lékaři tuto metodu nepoužili? Nebo proč nepoužili ony modernější metody, které se používají v zemích, jež si to mohou dovolit?

Dotazoval jsem se mimochodem na zmíněnou metodu jistého českého znalce v oboru soudního lékařství, který mi řekl naprosto jednoznačně s odvoláním na vlastní zkušenosti z praktických experimentů: „Pokud někdo má na dlaních střelný prach, znamená to, že musel sám střílet nebo se dotýkat zbraně, z níž se v tu chvíli střílelo.“

Na základě veřejně dostupných informací se zdá nanejvýš pravděpodobné, že k žádné hromadné popravě civilistů nedošlo. V takovém případě je prakticky jisté, že o tom americká strana věděla. Pokud to tak je, pak odvedl Walker sice dobrou práci ovšem jinou než, jaká mu byla uložena před očima světové veřejnosti. Nelze samozřejmě tvrdit, že by v Kosovu nedocházelo v devadesátých letech ke vraždám albánských civilistů, ostatně i srbská strana to dnes připouští. Nicméně račacký incident byl se vší pravděpodobností zinscenovanou záležitostí a jeho účelem bylo, aby poskytl věrohodnou záminku k válce. Doufejme, že historikové v budoucnu dokážou přinést objektivní a věcné informace o těchto událostech?