Že se nevypráví od začátku do konce, ale bere se to porůznu, tu z dávna, tu z nedávna, podle toho, kam vrtkavá střelka mysli zrovna zabrousí, vůbec nevadí. Nový román Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici ubíhá právě tak přirozeně a klidně, jako se krajem Bajajova dětství táhne ona zamrzající řeka Dřevnice — tu zvolní, tu zrychlí malým splávkem a fascinuje, aniž by komu záleželo, kam že ten tok vlastně plyne a jak se celý román nakonec „vyvrbí“.

Román Na krásné modré Dřevnici je z těch, které upoutávají kouzlem přítomného okamžiku. Každá scéna, každá epizoda v něm pulsuje magickým étosem, který příběhu o časech rozkvětu i úpadku Zlína přelomu čtyřicátých a padesátých let dodává vypravěčova záliba sklouzávat k optice dětského pohledu, stejně upřímně rozkochaného a nevinného, jako šibalského a záludného, či dokonce zákeřného a krutého.

Múzou, která Bajajovo vzpomínání oživuje, je jeho sestra Jana, již oslovuje Jeanne podle slavné, neméně zarputilé jmenovkyně z Arku, a jíž jsou adresovány dopisy evokující dojmy i příhody společného dětství — dětství prožitého v neustálém obklopení: rodiči, spolužáky a kamarády, svérázným příbuzenstvem a neméně svéráznými rodinnými přáteli.

Dopisy to mají být autentické, vyštrachané ze zadních koutů autorových šuplíků, datované od konce šedesátých let s přípisky ze současnosti. Od běžných dopisů se odlišují především značnou délkou, jen letmo, jakoby na okraj se v nich mihnou klasické úvodní a závěrečné pozdravy či přání.

Tělo textů tvoří vzpomínky, a tak i přes aktualizující vpisky odkazující například k rozdělení Československa v roce 1993 či k „trapasu ve Španělském sále při volbě prezidenta v roce 2008“, zůstávají jádrem vyprávění léta poválečná, tak, jak zastihla (a postihla) rodinu zlínského lékaře a její bezprostřední okolí.

Dopisová forma přitakává volnosti v přelétání z tématu na téma, dovoluje nechat se unést motivem a třeba se i k východisku nevrátit, dovoluje kombinovat historický prézens s minulým časem, ich-formu s dopisovou du-formou, v níž autor promlouvá přímo k Jeanne a připomíná jí, co tehdy říkala, co dělala, jak se chovala. V asociativním propojování událostí času dětství (40. a 50. léta), aktuálního času psaní (většinou 70. a 80. léta) a času objevování starých dopisů a jejich zpětného komentování (90. léta a začátek 21. století) Bajaja nepřímo upozorňuje na různé historické paralely.

Nové podmínky a postupná proměna poměrů zejména po únoru 1948 jsou zde přirozeně doplňovány souvislostmi spadajícími do období první republiky, jak ji prožívaly starší generace rozvětvené Bajajovy rodiny, zahrnující příbuzenstvo se zkušeností z Ameriky i moravského venkova.

Padesátá léta se tak v prostředí Bajajova dětství stávají ohniskem střetu nejen různých generací, kultur i společenských tříd, ale i starších amerických a nových „posovětštělých“ ideálů, postojů a hodnot.

Zvrácenost politické situace země se v Bajajově dětské zkušenosti promítá jen občasně a spíše nepřímo. Patrně nejsilnější vzpomínkou na nesmyslnost a krutost nových mocipánů je veřejné zostouzení rodiny Toníkova kamaráda jako třídních nepřátel pod diktátem fanatické, a navíc i hysterické soudružky, jehož se povinně účastní celá základní škola. Ani otcovo uvěznění není reflektováno tak dramaticky jako tento intenzivní zážitek.

Bajajův román nabízí mimořádně silný čtenářský zážitek především díky tomu, že se mu daří s naprostou lehkostí na pozadí běžného a banálního poukázat na zásadní paradoxy oněch „velkých dějin“.

Klíčovými zrcadly dějin jsou Bajajovi paměť a s ní i dětské vnímání, dětská zkušenost. Způsob, jakým Bajaja s těmito zrcadly ve svém románu pracuje, přitom čtenáře nevtíravě utvrzuje o tom, že každá paměť posuzuje a zhodnocuje různé události s různým zřetelem a nezřídka přikládá zásadní význam jevům, jež se jiným jeví zanedbatelné, stejně jako se dětský pohled často nechá zaslepit náhodným dojmem, pro který zapomene na svět a na jeho zaběhnutá pravidla.

Skrze zorničku dětinské mentality Bajaja nepřímo komentuje i ideová vzplanutí raných padesátých let, ony omyly a přešlapy, nad nimiž se dnes tak rádo moralizuje. Své vlastní alter ego popisuje jako dítě poblázněné „módou“ pionýrských šátků a recitačních soutěží tak, že je schopné se pro nový světonázor, jejž mu vštěpuje škola (a strana), bez okolků zříct svých milovaných prarodičů. Shovívavost, patos i ironie jsou mu cizí — o relativnosti uplynulých situací přesvědčuje naopak v tónu sympaticky decentním, v příjemně nevtíravé subtilnosti.

Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Bajaja vytváří tím, že pošetilosti dospělého světa (ať už minulosti či současnosti) konfrontuje právě s realitou dětství jako světem náhlých okouzlení, rituálů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí, světem obklopeným velikou rodinou se slovenskými i čechoamerickými větvemi, služebnictvem, společenskou smetánkou rodinných známých.

Bajajův Zlín je mnoho-lit lidských typů, charakterů, názorů a přesvědčení, zachycených napříč celým stoletím, a díky této své komplexní rozmanitosti často působí takřka jako paralela, či dokonce symbol české společnosti jako takové. Individuální a intimní se zde snoubí s kolektivním a veřejným, přičemž k nejsilnějším pasážím knihy patří právě scény přátelské městské družnosti — pozorování polární záře, čaje na zamrzlé řece, sledování padajících hvězd.

Je to jakýsi druh posvátnosti, o níž se říká, že je nesdělitelná. Bajaja ji přesto sděluje. Sděluje ji precizním líčením přátelsky sdílné a povznesené nálady podvečera v městském parku, u horského jezera či na ledovém říčním kanálu. Nostalgie je tato nálada zbavena nejen díky dobrému jídlu a pití, ale především nevyzpytatelností a svérázem vícehlasu paralelních dějů, promluv a prožitků.

Na pozadí těchto poetických scén pak nepřicházejí změny počátku padesátých let jako úpadek materiální, byť ani tento nedostatek není opomíjen. Mnohem výrazněji je ovšem reflektováno postupné, nenápadné naleptávání základních opor přirozeně, čili i harmonicky fungujících mezilidských vztahů: slušnosti, vzájemnosti a mravů. Odchází ona valčíková noblesa časů „na krásné modré Dřevnici“ — ve třpytcích tehdejších dějů a nálad se táhne na vlečce vzpomínek až do současnosti.

Antonín Bajaja se nikoli náhodou nechává ve svém vyprávění podobně vláčet i inspirovat filmem Federica Felliniho Amarcord. Jeho leitmotiv — chmýří poletující nad městem — si dokonce půjčuje jako motto knihy. Felliniho chmýří poletuje na počátku příběhu Amarcordu nad městem jako liknavé všudybylovo oko zaznamenávající přesně, detailně, co se kde šustne, když se k tomu zrovna namane.

Jen pozoruje a přesností svého pozorování, jediným, ale zato výstižně charakteristickým detailem, přímo usvědčuje, aniž by potřebovalo vysvětlovat. Tak ostatně podmaňuje i vyprávění Bajajovo, lehounce se vznášející — povznáší, uvelebuje se v mysli, která jej, jako ruka Advokáta ve Felliniho Amarcordu, „uspokojeně sevře“.

Antonín Bajaja. Na krásné modré Dřevnici. Host, Brno 2009.