Na obranu sociálního státu - sociálnědemokratický oportunistický pohled

Petr Nečas minulý týden hovořil o konci sociálního státu. Faktem je, že budoucnost sociálního státu je zatížená mnohými riziky. Nečas však proti němu vystupuje jen proto, aby ospravedlnil neoliberální politiku jeho demontáže.

Petr Nečas minulý týden na ideové konferenci ODS opět pohovořil o konci sociálního státu. Faktem je, že sociální stát je dnes pod silným tlakem neregulované ekonomické globalizace a jeho budoucnost je zatížená mnohými riziky. U Nečase jde však o ideologický blábol, který má za cíl ospravedlnit neoliberální politiku jeho demontáže. Ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy tato politika získávala navrch, s ní mnozí mohli spojovat leckteré naděje – stabilnější ekonomický růst, méně dluhů, efektivnější sociální výdaje. Dnes, kdy jsou zcela evidentní její devastující účinky, včetně nynější vleklé hospodářské krize, ji může věřit snad jen blbec, nebo agent najatý Goldman Sachs. Kdo je v tomto případě Petr Nečas, nechť si odpoví každý sám. Rád bych řekl něco na obranu sociálního státu, co se mi zdá pro dnešní diskuse na levici důležité ze sociálnědemokratického oportunistického hlediska.

Když my, sociální demokraté, mluvíme o sociálním státu, často k tomuto termínu připojujeme přívlastek demokratický. Protože sociální stát tu existoval i bez tohoto přívlastku a navzdory demokracii - Mussoliniho fašistický, Hitlerův národněsocialistický, Stalinův či Brežněvův reálsocialistický sociální stát. Tento přívlastek je pro nás důležitý i proto, že když mluvíme o obraně a rozvoji sociálního státu, tak chceme zdůraznit, že pro nás jde zároveň o obranu a rozvoj demokracie. A považujeme to za důležité připomínat zvláště dnes, kdy neoliberální útoky na sociální stát přímo podkopávají jeho demokratické základy.

Odborná literatura dělí demokratické sociální státy na „liberální“ „konzervativní“ a „sociálně-demokratické“. Základní odlišností mezi nimi je míra státního přerozdělování HDP ve prospěch sociálních benefitů a veřejných služeb (zdravotnictví, školství, veřejné dopravy atd.). Nejsilnějšími sociálními státy jsou sociální státy sociálnědemokratického typu. Tyto státy přerozdělují přes padesát procent HDP skrze stát, tzn. mají vysoké výdaje na sociální benefity a veřejné služby, ale také vysoké příjmy ze správně nastavených daní a prosperující ekonomiky. My sociální demokraté dlouhodobě usilujeme o tento typ demokratického sociálního státu a snažíme se čelit (se střídavými úspěchy a neúspěchy) jeho neoliberální demontáži na stát liberální nebo tzv. reziduální.

V souvislosti s mírou státního přerozdělování se hovoří o míře tzv. dekomodizace společenského života, tzn. nakolik je příslušný typ sociálního státu orientován tržně, resp. netržně. Myslím, že tento empirický ukazatel je důležitý pro nejrůznější ideologické debaty o kapitalismu mezi námi sociálně demokratickými oportunisty a levicovými radikály. Míra dekomodizace sociálních států je tak odlišná, že jen s obtížemi můžeme všechny sociální státy subsumovat pod pojem kapitalismus. Jestliže totiž definičním znakem kapitalismu není pouhá existence trhu (a kapitálu), ale jeho dominace, pak v mnoha v nejsilnějších sociálních státech nelze mluvit o dominaci trhu. Proto v takových případech mluvíme spíše o smíšených ekonomikách, či postkapitalistických společnostech. Takže tím, že my sociální demokraté bráníme silné sociální státy, nechceme hnedle bránit kapitalismus.

Hodně se hovoří o krizi demokratického sociálního státu v důsledku neoliberální hegemonie nastoupené v osmdesátých letech minulého století. Je však třeba vědět, že demokratický sociální stát ještě předtím v třicetiletém tzv. „zlatém období“ po druhé světové válce procházel v každé dekádě nějakou krizí. Nicméně za celé toto období dosahovaly všechny jeho typy stabilního a vysokého tempa hospodářského růstu, růstu investic, reálných mezd a hlavně (!) snižování nerovností. O tomhle si mohou sociální státy v pozdější etapě vývoje, zvláště ty, ve kterých se začaly nejvíce prosazovat neoliberální přístupy, nechat jenom zdát. Nebude lehké obnovit tyto vývojové trendy sociálních států z období „zlatého věku“, ale je to základní předpoklad jejich přežití i v tomto století.

Když se dnes mluví o krizi sociálního státu, je třeba vidět, že tato krize se u různých typů sociálního státu projevuje v nestejné míře. Když se podíváme na ukazatele hospodářského růstu, konkurenceschopnosti, dlouhodobé nezaměstnanosti, míry zadlužení či celkové kvality života, podle nejrůznějších statistických žebříčků (OECD, OSN) lehce shledáme, že v těchto ukazatelích si mnohem lépe vedou státy, kde je dekomodizace společnosti nejvyšší („sociálnědemokratické“ sociální státy). Neoliberální mantrou krize sociálního státu je jeho údajné zadlužení v důsledku příliš štědrých sociálních výdajů.

Ale dostupné statistiky ukazují, že země s tradičně nejvyššími výdaji na sociální stát mají dluhy výrazně podprůměrné a dokážou je také výrazněji snižovat, aniž by musely zároveň snižovat sociální výdaje. Např. Švédsko, země s nejvyšším stabilními výdaji na sociální stát, snižuje soustavně svůj dluh od r. 1995 a dnes ho má jeden z nejnižších v Evropě. Stejně tak Dánsko a další silné sociální státy. Přitom tyto země se zároveň řadí k nejkonkurenceschopnějším. Statistiky ukazují, že neexistuje přímá úměra mezi silným sociálním státem a mírou jeho zadlužení. Neoliberálové lidem soustavně lžou a odvádějí tím pozornost od pravých důvodů zadlužování, ke kterým patří především jejich daňová, hospodářská politika a sociální politika (resp. rezignace na tuto politiku).

Někteří hovoří o systémové krizi sociálních států v souvislosti s probíhající kapitalistickou podobou globalizace, ve které získávají dominující postavení nadnárodní firmy vynucující si vyšší konkurenceschopnost tlaky na sociální a daňový dumping (ještě nižší daně, ještě nižší sociální výdaje). Pravdou ovšem je, že tomuto tlaku podléhají především slabé, nikoli silné sociální státy, které dokážou konkurenceschopnost řešit investicemi do vzdělání, vědy a vývoje, správně nastavenými a spravedlivými daněmi, téměř neexistující korupcí, transparentním podnikatelským prostředím a vymahatelností práva. Neregulovaná kapitalistická globalizace jistě dostává sociální státy pod tlak, nicméně silné sociální státy mu dokážou vcelku dobře odolávat. Radikální levice přehání, když se připojuje k  vítěznému pokřiku neoliberálů o fatální krizi a konci sociálních států.

Správná je ovšem otázka, jak dlouho ještě dokážou silné sociální státy tomuto nadnárodnímu neoliberálnímu tlaku odolávat. Tuto otázku si musí klást především sociální demokraté, kteří si v rostoucí míře uvědomují potřebu efektivnější obrany sociálního státu na nadnárodní úrovni.

To ovšem znamená, že musí prosadit mnohem více ze svého programu a pozitivních národních zkušeností především v politice Evropské unie. Jsem přesvědčen, že lídři v tomto směru musí být především sociální demokraté silných (skandinávských) sociálních států. Nejsou to právě tyto sociální demokracie, které mají nejvíce co ztratit? Neměly by především ony vystoupit z národního rámce, ve kterém se často schovávají před „neoliberální EU“, a razantněji se prosazovat v evropské a globální aréně?

My, sociální demokraté, musíme lépe analyzovat, co můžeme udělat pro obranu sociálního státu na národní úrovni a co musíme udělat na nadnárodní (evropské) úrovni. Pokud jde např. o nastavení správné a efektivní daňové soustavy, opatření tímto směrem dnes nelze efektivně realizovat, aniž bychom zároveň rušili daňové ráje, zaváděli daně z finančních transakcí, což jsou ovšem řešení vynutitelná pouze na nadnárodní úrovni.

Stejně tak musíme více propojovat naše národní a nadnárodní postupy v otázkách konkurenceschopnosti, podpory vědy a výzkumu a v řadě dalších oblastí. Ovšem v oblasti důchodové reformy můžeme zjevně mnohé udělat doma – udržet veřejný pilíř pod dohledem státu podporovat doplňkové formy připojištění. Stejně tak máme ještě šanci vcelku úspěšně bránit sociální stát v oblasti zdravotnictví, nadstandardy nám nenutí neregulovaný nadnárodní kapitál. A stejně tak můžeme mít pod kontrolou národní politiku zaměstnanosti. Mají-li ji pod kontrolou Dánové, studujme jejich zkušenosti a snažme se z nich poučit. Jinak řečeno, časté a oprávněné žehrání na neschopnost nadnárodní sociálnědemokratické akce, nesmí být záminkou lenivé a defenzivní politiky na národní úrovni.

Vážným problémem je akčnost sociálně demokratických stran, malá schopnost nadnárodních sociálnědemokratických institucí (PES, SI) v prosazování jejich politiky. Ale vidíme tady určité posuny. Na nedávné schůzce v Kroměříži s šéfem socialistické frakce EP Rakušanem Hannesem Swobodou bylo vidět snahu o pozitivní obrat. Není třeba čekat, až se rozhoupou skandinávští sociální demokraté, kteří mají nejvíce co ztratit. My, čeští sociální demokraté, to můžeme zkusit přes středoevropský region –Slováci, Češi, Němci, Rakušané, Poláci. Tady může vzniknout silná nátlaková skupina motivující ostatní k výraznější nadnárodní kooperaci a evropské akci.

Také je třeba rozlišovat mezi krizí sociálního státu a krizí sociální demokracie jako strany. Tohle nerozlišování je častým zdrojem defétismu a malé sebedůvěry. Dnes je v Evropě sociální demokracie menšinovou stranou ohledně vládní účasti. Ale tak tomu bylo i v minulosti. V nejrůznějších obdobích vývoje sociálního státu byly sociálnědemokratické vlády v Evropě v menšině, v jiných obdobích byly ve většině. To připomíná, že demokratické sociální státy v období „zlatého věku“ byly budovány víceméně konsensuálně spolu s liberály a konzervativci. V  řadě zemí existuje sociálnědemokratický konsensus a tzv. pravicové vlády žádné radikální neoliberální ústupky neprovádějí. Volba/nevolba sociální demokracie je podmiňována řadou jiných okolností – schopností nabídnout kompetentnější návrhy řešení, charismatické osobnosti, integrovat nejrůznější sociálně disjunktivní sociální skupiny, lépe se prosazovat v médiích, které často ovládá pravice apod.

Klíčovým úkolem sociální demokracie je opět získat pro silný demokratický sociální stát střední vrstvy. Silná střední vrstva je produktem demokratického sociálního státu. Daří-li se ji dobře, je vůči demokratickému sociálnímu státu loajální. Nedaří-li se ji dobře a nevidí-li alternativu, nechá si lehce vnutit reziduální sociální stát jako maximum možného a následně začne zuřit a slyšet na řečičky o silném sociálním státu bez přívlastku „demokratický“. Demokratický sociální stát na svém vrcholu nabízel svobodu a střední třída chtěla ještě více svobody. Dnes se v sociálních státech pod enormním neoliberálním tlakem, jako např. v České republice, stává hlavním požadavkem střední třídy sociální jistota a požadavek na větší svobodu jí splývá s anarchií, korupcí a dalšími zlořády. Když se dostanou požadavky na sociální jistoty a požadavky na svobodu do protikladu, přestává legrace….

Na obranu demokratického sociálního státu musí levice vykonat hodně konkrétní práce, a to znamená přestat ignorovat mnoho reálných možností.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.