Sice jsem si v duchu slibovala, že už se nebudu vracet ke komunismu a antikomunismu, když to diskuzi s našimi pravicově orientovanými spoluobčany spíše blokuje, ale to téma mě v posledních týdnech opět dohání. Kupodivu nikoli při četbě článků a různých myšlenkových pochodů na sociálních sítích a internetu, ale při rozhovorech s mými malými dětmi.

Minulost je pro dětské vnímání světa neuvěřitelně lákavá. Ať už ta, kde se prohánějí dinosauři nebo ta, která se otevírá otázkou: „Vyprávěj, jaký to bylo, když si byla malá.“

K tomu, v jaké to vlastně žijeme době, jsme dospěli při rozhovorech o době kamenné, bronzové a železné. Rozesmál mě tehdy zpola vážně míněný dotaz, jestli tedy dnes žijeme v době webové. Ale ještě víc než o pravěk se děti zajímají o dobu, kdy jsem byla malá tak, jako jsou dnes ony. Tedy dobu, kterou jsem se rozhodla nazývat reálným socialismem, protože mi to přes všechnu nepřesnost připadá nejpřiléhavější.

Začíná to vždy vyprávěním o konkrétních událostech a protože jsem prožila velmi šťastné dětství, pamatuju si je do velkých detailů. Od těch se pak odvíjejí nejrůznější otázky, které mě někdy uvádějí do rozpaků, protože nevím, co mám odpovídat.

Nejvíce mne znejisťuje, když mám o něčem vynést soud, zda to bylo dobré nebo špatné. Děti to samy od sebe vědět většinou nechtějí, ale toto dilema přináší do našich hovorů okolí.

Odcházeli jsme společně ze školky a paní učitelka vykládala, jak se dřív, „za komunistů“, muselo ve školkách chodit s dětmi ven za každého počasí. Jen když doopravdy mrzlo, mohly učitelky zůstat s dětmi ve školce. A ono opatření vychvalovala, že to bylo správné, protože dnes je prý řada učitelek líných a děti nechávají pořád zavřené ve školkách.

Vyšli jsme ven a hned jsem musela odpovídat na otázku, jak to tedy je. Je správné, když to mají paní učitelky povinné, aby s dětmi chodily na procházku? Co na to říct? Pro děti je dobré, když chodí ven, to ano. Ale povinné by to být nemělo... Důvodů, proč to někdy prostě nejde, může být celá řada. Nelze to mechanisticky přikázat. Tak to intuitivně cítím, ale sama vidím ten rozpor, na který mě dítě následně upozorňuje, že ve výsledku jsou některé děti stále uvnitř a nechodí ven.

Jindy zas na návštěvě u přátel, kteří mají velmi nízké příjmy, nemají kde bydlet a postupně se propadají na sociální dno, jsme si zase vyslechli, jak to bylo před revolucí krásné, když lidé měli stálou práci a za svou mzdu mohli důstojně žít. Cestou domů se snažím relativizovat a vysvětlovat, že každá mince má dvě strany, ale v přímé konfrontaci s lidskými osudy se mi vlastní velkohubé oslavování svobody zdá najednou nesnesitelné. A v duchu se dostávám k věčnému tématu, co to vlastně ta svoboda je. Nahlas se to neodvážím říct, protože by to bylo vysvětlování bez konce, když odpověď ani zdaleka netuším.

Vlastně mě děsí, jak děti přejímají můj pohled na svět, můj výklad toho, co je a co není správné, s absolutní důvěřivostí. Vidím, jak mé odpovědi bedlivě poslouchají a zapisují si je do svých hlav, a říkám si: budou si celý život myslet to, co tady vykládám? To mě motivuje k dalším relativizacím a dál se do (vlastní) minulosti zamotávám. Podvědomě toužím, aby tomu byl konec, aby existovaly jasné odpovědi na všechny otázky, abych nemusela donekonečna váhat. Abych mohla říct, že komunismus byl zlo. Nebo že kapitalismus je zlo. Ale vím, že to nedokážu, protože tak neuvažuji.

Dětská důvěřivost mi je místy nepříjemná. O to víc mě nedávno dost překvapilo a pobavilo, když jsem narazila na její meze. Děti se mě ptaly, kdy jsem poprvé viděla moře. Vyprávěla jsem jim, že mi bylo osm let, bráchovi deset a že jsme jeli k moři s naší babičkou. A že babička tehdy také viděla moře poprvé, i když už byla stará, ale že před tím nikdy nesměla vycestovat.

Odolala jsem neodbytnému nutkání zdůraznit, že to bylo ještě za reálného socialismu, a že i dnes se řada lidí k moři nepodívá, protože sice cestovat teoreticky mohou, ale nemají na to peníze. Děti mě poslouchaly, vyptávaly se, co jsme u toho moře dělali, a já jim popisovala, jak jsme tam s babičkou první den stáli, koukali na ten zázrak a ona plakala dojetím a říkala, že už nevěřila tomu, že někdy moře uvidí. Po chvíli přišel pětiletý syn s tím, že jsme si ale přeci mohli prohlédnout moře před tím na internetu, takže jsme museli vědět, jak vypadá.

Odpověděla jsem, že nemohli, protože internet tehdy ještě nebyl a neměli jsme dokonce ani počítače. Nastalo nevěřícné ticho a pak syn rezolutně prohlásil: „To není možný, jak by lidi pracovali, kdyby neměli počítače a internet?“

Uvědomila jsem si, že na všechno mi prostě nenaletí. Takový nesmysl, jako že nebyly počítače? To už je trochu moc. Ale kdybych vyhlásila období od roku 1948 do roku 1989 obdobím temna, kdy se lidé pořád jen báli a žili v naprosté nesvobodě a nedostatku, asi by mi to zkraje uvěřily. Ani by je to příliš nepřekvapilo. Ostatně vyprávění o věznění jejich příbuzných mají rádi, je to takové napínavé. A kdybych naopak tvrdila, že před rokem devětaosmdesát se lidem žilo ve všech ohledech mnohem lépe, měli sociální jistoty, nebáli se exekutorů a ztráty zaměstnaní, věřily by mi to taky. Alespoň do doby, než by se jeden nebo druhý výklad jaly konfrontovat s mým vlastním vyprávěním, které by mě usvědčilo, že to všechno zjednodušuji, protože to je, ať se nám to líbí nebo ne, složitější.