Když v letech 2008 a 2009 firmy propouštěly a zhoršovaly pracovní podmínky, nedokázali se tomu na pracovištích bránit ani lidé na Šluknovsku. I tahle zkušenost bezmoci a porážky mohla za to, že když vyšli na podzim 2011 do ulic, nehájili tam své zájmy. Protesty proti sociálně vyloučeným neměly nic společného s nezávislou dělnickou politikou — byly kopií politiky kapitálu a státu. Když na nich lidé prosazovali, že na chudé musí být přísnost, zapomínali, že tohle už prosazují vládní reformy a že na to doplatí (jako chudí ve zchudlém regionu) především oni sami. Zapomněli, že své životní potřeby mohou pracující bránit ne voláním po nulové toleranci, poslušnosti a disciplíně, ale prosazováním maximální neposlušnosti a nedisciplinovanosti vůči poručníkování firem a vlády.

Z podzimních protestů „proti nepřizpůsobivým“ ve šluknovských městech mrazilo. Pohrozily perspektivou, že by rasismus a volání po vládě tvrdé ruky mohly zapustit kořeny na pevnějších společenských základech, než je tradiční ultrapravicové prostředí.

Ve šluknovských městech na podzim letošního roku to přitom nebylo poprvé, co jsme byli svědky masových protiromských demonstrací a pokusů o pogromy, jichž se neúčastnili jen neonacisté, ale též, či především, místní lidé. Premiéra se odehrála před třemi lety v Janově — na veřejně propagovaném rasismu, který byl do oné doby doménou ultrapravicových aktivistů, tam tehdy participovali tamní obyvatelé napříč sociálními třídami, gendrem i věkovými skupinami. A nešlo jen o symbolickou podporu. Nejenže se místní účastnili demonstrací, udělali dokonce krok dál — schovávali neonacistům zbraně ve svých domech či jim umožňovali utíkat před policisty přes zahrady atd.

Tehdejší pokus o to, aby organizovaný, veřejně artikulovaný, politický (ne „běžný“, každodenní) rasismus zakořenil ve společenské realitě (zejména uvnitř pracující třídy), aby si opatřil solidnější sociální základnu, než mu nabízelo prostředí neonacistických aktivistů a chuligánů, skončil nezdarem i díky nekompetenci ultrapravice. Dva momenty jsou však od janovských událostí pořád aktuální:

• Zaprvé nám Janov, byť v mikroměřítku (a nemáme na mysli jen otázku počtů stoupenců a síly tamních akcí) a vzdáleně, připomněl, že fašismus byl v historii vždy nesen hnutím zdola, zevnitř občanské společnosti, které zahrnovalo i příslušníky pracující třídy, a že by bylo tendenční karikaturou, kdybychom ho vykreslovali, jak se toho často dopouští „radikální levice“, jako výsledek komplotu velkokapitálu, jako jeho vynález, který posléze implementoval do společnosti. Popisovat fašismus jako zlo, které přišlo ze strany kapitálu, je možná utěšující, ale mylné. (Nejen proto, že pracující třída a kapitál nejsou dvě separované entity, ale spíš dva momenty jedné reality.)
• Zadruhé nastolil otázku: Jak reagovat na veřejné projevy rasismu, při nichž na náměstích nestojí subkulturní panoptikum zastydlých uctívačů Třetí říše a násilníků, tedy na situaci, kdy není produktivní sáhnout k „tradičním“ metodám monitoringu a fyzické konfrontace?

Tato otázka je, obávám se, pořád ve hře. Během tří let po Janově nebyla zodpovězena, šluknovské události nám tak poskytují příležitost pokusit se o reparát debaty na toto téma. Pokusím se o odpověď, která nebude směřovat ani k charitativní péči o vyloučené, ani k „násilné charitě“ (preventivní násilné „obraně“ potenciálních obětí před ultrapravým násilím).

Zaměřím se spíše na prvky společenské reality, které by mohly umožnit praktickou kritiku rasismu, a navíc, alespoň pro teď, spíše na lidi z pracující třídy — na to, jaké podmínky a motivace je do slepé uličky rasismu přivedly, a na to, kde bychom mohli získat oporu pro případnou intervenci. Nejen proto, že otázka lidí ze samotného dna pracující třídy („sociálně vyloučených“) je příliš komplexní na to, abych ji rozebíral. Též proto, že o jejich životních podmínkách a postojích toho víme díky zájmu terénních sociálních pracovníků a nejrůznějším analýzám paradoxně víc než o lidech, kteří plnili nepokojná náměstí na severu Čech.

Jak na to? Impotence abstraktních imperativů a nutnost pochopení konkrétní reality

Před závorku každé snahy o pochopení rasismu je třeba vytknout, že kapitalistická realita, tváří tvář početnému a silnému potenciálnímu nepříteli, jakým pro ni je Marxův kolektivní dělník, svou diktaturu buduje na konkurenci uvnitř pracující třídy. Dělá to sty způsoby, skrze rozdělování zaměstnanců do mzdových kategorií, skrze pracovní kvalifikaci, produktivitu práce, věk či gender, xenofobie a rasismus jsou však téměř sázkou na jistotu: je jedním z nejefektivnějších nástrojů, jak konkurenci uvnitř pracující třídy prohlubovat a posilovat. Pokud ji přitom nezastaví třídní boj, vrcholí konkurence uvnitř pracující třídy v obdobích ekonomického útlumu či krize, tedy v aktuální fázi kapitalistického cyklu.

Jinak než s tímto „apriorním“ hlediskem o vztahu rasismu a kapitalismu na vědomí se s rasistickými tendencemi nemůžeme utkat, aniž bychom se v tématu neztratili. Jakkoli je však pro nás tenhle generální náhled fundamentální základnou, je sám o sobě nedostatečný. Popravdě sebeúpěnlivější varování před tím, že „rasismus rozbíjí jednotu dělnické třídy“, se musejí míjet účinkem, lidem z pracující třídy jsou totiž samotné apely na „třídní boj“ či její „historickou misi“ lhostejné (přestože pracující třída existuje a třídní antagonismus je permanentní faktem kapitalistického výrobního způsobu). Chceme-li se ve vší skromnosti, s ohledem na své postavení politické minority a naše počty a možnosti, dopustit ve věci rasistických tendencí intervence, která si bude moci dělat nároky na přívlastek smysluplná, bude třeba položit důraz jinde.

Tím spíš přitom musíme odmítnout vágní imperativy o tom, že „napadat ty (sociálně) nejslabší je zavrženíhodné“, že „předsudky jsou špatné“ nebo že „rasismus a princip kolektivní viny není humánní“ atd. Jakkoli mohou být pravdivé, jejich argumentační a mobilizační síla je nulová. Jsou jen pro okrasu a dobrý pocit těch, kdo je vznášejí. Nefungují.

Nejde o to, vybrat si ta správná abstraktní hesla, šermovat jimi proti rasismu a snažit se je injektovat do života třídy: naší výzvou by mělo být pochopit (s pomocí obecné proletářské politiky) materiální realitu ve vší její konkrétnosti a trivialitě, ve sto a jednom jejím aspektu. Všechny totiž mohou mít na formování společenské dynamiky vliv, a jen když je poznáme (skrze koncept třídní kompozice, organizace kapitálu a inquiry), můžeme doufat, že se nám v konkrétních podmínkách (a v tom, jak je vnímají lidé a jak se to projevuje v jejich jednání) podaří najít rozpory, o které se můžeme opřít a které mohou bránit rasistické kanalizaci. Právě o to jde: najít v realitě kolem nás průduchy, jimiž se ona generální (a sama o sobě umělá) ponaučení budou sama prosazovat, díky nimž budou dostávat konkrétní podobu a pádnou přitažlivost, skrze něž budou viditelná a přímo „hmatatelná“.

Následující text si nedělá větší ambice než být příspěvkem na cestě za takovým cílem. Realitu, která zrodila hromadné a organizované rasistické jednání, se pokusím demonstrovat pomocí rozhovorů s účastníky demonstrací proti sociálně vyloučeným ve Varnsdorfu i s dalšími tamními obyvateli a skrze rozbor třídní kompozice a organizace kapitálu na Šluknovsku.

Protesty na Šluknovsku sice utichly, navzdory tomu však snad není od věci naše postřehy vydat: I když vycházejí z tamního regionu, mohou mít obecnější platnost a mohou něco napovědět i o metodě, jakou se k problému snažíme přistupovat. A s ohledem na ekonomické vyhlídky našeho regionu bohužel musíme počítat spíše s tím, že břemeno rasismu bude pracující třídu tížit spíše intenzivněji a bude si proto zasluhovat naši pozornost dál.

A ještě jedno vytknutí před závorku: Události na Šluknovsku byly produktem propletení mnoha faktorů. Zmínit by se měla role, kterou hrají v „lifrování“ chudých lidí do ubytoven realitní agentury; byznys, který ubytovny představují pro své majitele, ale i pro radnice; drahota (sídliště obývané převážně Romy a důchodci ve Šluknově platí nejvyšší ceny za teplo z celé České republiky, ať už z toho profituje majitel sídliště, nebo teplárna); manipulace a dezinformace („rasový útok“ ze strany Romů v Rumburku, který vlnu protestů po mačetovém útoku ze 7. srpna 2012 v Novém Boru posílil, se nakonec ukázal být vyvrcholením celonočního nahánění se dvou gangů, zlodějů a dealerů drog); lichva, místní zájmy a tlaky i role podvodníka Lukáše Kouta… To vše jsou prvky, které tvoří celkový obraz. Většina z nich byla aspoň v hrubých rysech pokryta médii, ať mainstreamovými nebo okrajovými. Rozhodl jsem se proto zaměřit se na „neviditelné“ pozadí protestů: na motivy, které lidi do ulic přivedly.

„Dejte nám své dávky“ - Kriminalita? Také, ale ne zaprvé

Ptáme-li se na důvody, které občanskou společnost na severu ČR aktivizovaly, je nejhlasitější odpovědí, kterou nabízela média: kriminalita. Buď přímo, nebo prostřednictvím svých blízkých či známých, se s ní skutečně setkal každý, s kým jsme mluvili. A měla nejrůznější podoby (následující citace v kurzívě pocházejí z rozhovorů z Varnsdorfu).

• Od úsměvně lekavého „Srocujou se. Oni se prostě všude srocujou, v tlupách.“ přes stížnosti na nejrůznější neplechy („Lezou do zahrad, cikáňata, člověk musí mít pořád oči v okně, jestli mu nepolezou na jablka“), šikany a výhružky („Ty jejich prckové šikanujou děti na hřišti.“ — „Takový provokačky, třeba vám na ulici řekne i desetiletej kluk Ty gádžo jeden, zakřičí na vás z okna Bílá svině!“) až po krádeže a násilí („Moji maminku vykradli dvakrát, jednou garáž, podruhý kůlnu. Mě osobně přepadli s boxerem v Café baru, je to čtyři roky zpátky, měl jsem šest štrejchů.“).

Tento aspekt se vůbec nedá podceňovat. I ona popotahování se na dětských hřištích totiž dokážou znepříjemnit život a nahnat strach a válku „chudých proti těm méně chudým“ musíme odsoudit přinejmenším jako slepou ulici.

Na počátku dění na severu byly ostatně na konci srpna násilné incidenty. Byla-li ale kriminalita spouštěčem šluknovských protestů, nebyla dominantním motivem, který protesty nakonec prostoupil, aspoň podle rozhovorů, jak ukáži o pár řádek níž.

Byl tím nejhlubším tématem anti-ciganismus? Drtivá většina lidí, s nimiž jsme mluvili, se vůči němu vymezovala — protesty se přece vedou proti „nepřizpůsobivým“, ne jen proti Romům, vysvětlovali. Zdůrazňovali, že mezi „sociálními parazity“ jsou i bílí, a poukazovali na to, že znají i slušné Romy.

• „Jasně že znám Cikány, co jsou v pohodě, i si s nima sednu v hospodě, starousedlíci, který pracujou, pohoda.“ — „Ty sociálně nepřizpůsobivý, to nejsou jenom Cikáni, abych jim neškodil, jsou to i bílý rodiny. Tady to není rasistická otázka.“ — „Tady jsou i bílí, co od revoluce nesáhli na práci a jen lemtaj po hospodách, to není jen o Romech. Ale o nich hlavně.“ — „Teď jsem se o tom bavil s kamarádem, mně na Romech nevadí vůbec nic, problém jsou ti nepřizpůsobiví, a to jsou i bílí, i když Romů je tam teda víc.“

O těch slušných Romech přitom ale mluvili jako o výjimkách, které potvrzují pravidlo: Jednoho dva „normální“ Cikány znám, ale devětadevadesát procent těch zbylých budou, předpokládám, „nepřizpůsobiví“. Jenže právě tak vypadá uvažování podle rasistických předsudků.

Anti-cikanismus je v České republice ostatně obecně akceptovatelným druhem rasismu a svou roli hrál i ve šluknovských událostech. Nevysvětluje však všechno. Tento společensky legitimní rasismus byl rámcem, který šluknovské protesty určitě ulehčoval, jejich příčiny ale ležely jinde.

„Zneužívají dávky. O to tu jde hlavně“

„Kdybyste měli ze všech problémů vybrat jeden, ten největší, co vám vadí hlavně?“ byla otázka, na kterou lidé odpovídali stále stejně. Nikdo nejmenoval kriminalitu či násilí, nikdo neopomněl jako dominantní důvod, který zaplnil náměstí, uvést: „Že je živíme.“

• „Co lidem vadí nejvíc? Že nic nedělají. Že žijou z našich peněz.“ — „Zaprvý žijou z našich peněz a zadruhý, kolikrát maj víc peněz k dispozici než normální občani, který dělaj. Kvůli tomu tady ty shromáždění jsou.“ — „Mě když vyrazej z práce, daj mně 60 procent a ani korunu navíc. Ta svině, co nikdy nedělala, z čeho vyplácej dávky jí? A pěkný dávky, co já vím.“ — „Proč on se válí u televize a dostává víc než já, co chodím do práce, proč?“

Hluboko za protesty vězela vzájemná soutěž, která tvoří pozadí života pracující třídy. Zatímco nemáme jinou šanci, jak si opatřit životní prostředky, než prodávat jediné zboží, které máme (pracovní sílu), na trhu se nenajdou kupci pro nás pro všechny. Kapitál nepotřebuje všechny pracující: do své aktivní armády si najme jen někoho, leckdo musí čekat v rezervním mužstvu, jen tak pro případ. Ona „přebytečná“ část pracující třídy, ta, pro niž kapitál nemá pracovní uplatnění vůbec či která musí prodávat svou pracovní sílu výrazně pod její cenou (náklady na její reprodukci) v nestálých podmínkách, mimo oficiální pracovní trh, je pro kapitalistickou ekonomiku nutností a má pro ni několikerý význam. Nejenže tlačí svou konkurencí mzdy dolů a drží na uzdě nároky aktivní armády pracujících, mnohdy nabízí též alternativní terč dělnickému vzteku.

Skutečné kořeny šluknovského třeštění spočívají v konkurenci uvnitř pracující třídy a její separaci do dvou sektorů, trhu s pracovní silou a „trhu“ se sociálními dávkami (přičemž na druhém z nich jsou relativně početněji zastoupeni Romové, což celé otázce dodává „etnický“ rozměr).

Samozřejmě to neznamená, že by na „povstalých“ náměstích nebyli o víkendech chudí (bílí) lidé, kteří si v pondělí šli na úřad pro dávky stejně jako jiní chudí lidí, proti nimž byly protesty namířeny. Byli. Jsme ostatně v regionu s patnáctiprocentní nezaměstnaností.

Máme-li na věc nahlížet očima lidí z demonstrací, může být nakonec samotná účast na „trhu“ se sociální mzdou „přípustná“. Problém je, že zatímco „řádný člověk“ si na něj „odskočí“, aby si poté opět našel kupce své pracovní síly, byť by ji měl prodávat za sebemenší cenu, existují „paraziti“, kteří jsou na sociální mzdě závislí dlouhodobě a kteří berou sociální dávky, ač na ně „nemají nárok“.

Pak je tady „to zneužívání, to je nespravedlnost na entou. Proto jsou na ně (,nepřizpůsobivé') lidi hrozně naštvaní.“

Tento argument má háček. Český sociální systém je bohužel poměrně přísně regulovaný a podle nejvyšších fundovaných odhadů se zneužívá mizivá část sociálních dávek, která představuje zanedbatelné množství peněz — je zhruba ve výši pouhých 0,35 procenta státního rozpočtu. Naopak kvůli spletitosti a přílišné individualizaci sociálního systému (kvůli které se stává neprůhledný) i kvůli stigmatu „loserovství“, který se ve společnosti s pobíráním sociálních dávek pojí, si dvacet procent z těch lidí, kteří mají na dávky nárok a měli by je dostat, své dávky nevybere.

Jakým mechanismem tedy „lstiví“ „nepřizpůsobiví“ systém „zneužívají“? Prostě tak. Na straně chudé pracující třídy shromážděné na Šluknovsku pod praporem rasismu a populismu (ale i po hospodách a na ulicích ve zbytku Česka) panuje vágní představa, že to jde, a svým životem žije tisícero smyšlených „příkladů“, které dodala nejryzejší lidová tvořivost.

• „Dám příklad, přijde ženská na výbor, přitáhne pět dětí, brečí, že nemá na živobytí, že nemá na tamto… a oni jí šoupnou tisícovku dvě.“ — To von přijde na úřad a hned dostane čtyři pět tisíc, jako že je ve srabu.“ — „Voni tam přijdou a vybrečej si to. Jak je to možný? Nevim, někdo z toho může mít byznys.“ — „Voni dostávaj prostě větší dávky. Jak to dělaj? To nevim. Ale todle mě štve hlavně, že dostávaj, i když dostávat nemaj.“

Podobná „svědectví“ a „vysvětlení“ pochází z říše urban legends a o nic uvěřitelnější a realističtější nebyla ani naděje, kterou chudí na severu sdíleli a kterou vyjadřovala slova, která směrem k romským ubytovnám (nejen) při demonstracích lidé křičeli: „Vraťte nám svý dávky!“

Jako by tímhle sloganem chtěly protesty samy podtrhnout, že ztělesňovaly konkurenční boj chudých lidí mezi sebou: Vám ať stát vezme — a nám ať to dá.

(Nejen) v tomhle ohledu řekněme, že iracionalita se na šluknovských náměstích rozdávala plnými hrstmi.

Něčeho jiného se na nich však bohužel proklatě nedostávalo.

Absence třídního pohledu na věc

Nesmíme ztrácet ze zřetele, že jsme v regionu, který nepatří k nejmilovanějším destinacím kapitálu (oficiálně se takovým oblastem říká „kompletně strukturálně zaostalé“): firmy sem neinvestují, stát se nestará, vzdělání je špatné, spojení do jiných regionů mizerné. Není tam moc příležitostí sehnat kupce vaší pracovní síly. A nebyla-li tam práce už před rokem 2008, s dopady krize se situace ještě zhoršila.

Znal-li každý někoho, kdo znal někoho, komu „nepřizpůsobiví“ vybrakovali zahrádku, měl mezi svými blízkými též někoho, koho se dotklo propouštění v letech 2008/2009, nebo přišel o práci přímo on sám.

• „Já třeba dělala v Mattelu a tam ze dne na den skončila celá fabrika. Celá fabrika. Tam dělal manžel, manželka, v tu ránu byli bez práce. Všichni. A pak jsem nastoupila do papíren a tam jsem se s tím potkala znova.“

Přecenit význam, který pro šluknovské protesty měly ony dva roky (ale dokonce život v „ekonomickém stínu“ obecně, dlouhá léta dozadu), dost dobře nejde. Jak se to zapsalo do tamní kolektivní zkušenosti pracujících? Jak se to podepsalo na kondici tamní pracující třídy? Fatálně.

Zarážející byla naprostá pokora, samozřejmost a odevzdanost, s nimiž lidé o ranách, které jim kapitál během doby „proti-krizových“ opatření udělil, mluvili. Žádné pracoviště, o němž byla řeč, nezažilo elementární solidaritu, pokus o kolektivní obranu. Svévole kapitalistického cyklu s jeho krizí se brala jako samozřejmý fakt, vůči němuž jsme bezmocní… a jehož samozřejmost nezpochybňujeme — bez sebemenšího pozastavení se ji bereme za nevyhnutelnou přírodní katastrofu, z níž nelze nikoho vinit. O těžkém útoku na své příjmy a životní úroveň lidé mluvili bez špetky zloby či alespoň rozhořčení na firmy, které je propouštěly.

Zkušenost porážky na pracovištích, která se obešla dokonce bez pokusu se zdánlivé „nevyhnutelnosti“ jakkoli vzepřít, byla špatným příspěvkem do procesu formování třídního vnímání. Tím to ale nekončí. V současném „rozpoložení“ regionu na ni však navíc navazuje pocit povinnosti okázale se vymezit proti „nepřizpůsobivým“. A to i navzdory realitě, kterou mají lidé každodenně před očima. „Nepřizpůsobiví jsou lemplové, kdo chce, ten si práci najde i u nás,“ zněl tak (nezaměstnaností těžce postiženým) Varnsdorfem hlas, na nějž by byl Miroslav Kalousek a další zastánci hesla „na chudý lid musí být přísnost“ pyšný — aby se vzápětí potichu dodávalo, že tak docela to však není pravda.

„- Je těžký sehnat tady práci?

- Já říkám, kdo práci chce, ten ji sežene.

- Znáte někoho, kdo byl nezaměstnaný dlouhodobě?

- Můj táta, třeba. Dělal v TOSu, tam se propouštělo a rok nemohl najít práci…

- Takže tak snadný asi…

- … ale jako fakt ji hledal, ale vopravdu ji nemoh najít.

- Jakou nakonec sehnal?

- No, dělá pod obecním úřadem…“

„- Já to řeknu takhle, když někdo sehnat práci chce, tak si ji asi sežene. Asi. Moje paní má teď teda problémy s prací, ale já myslím, že ji sežene. Doufám, teda, no.“

Výstižnější příklad rozporu mezi tím, co se proklamuje kvůli populistické, romofóbní ideologii, a realitou, v níž žijeme, si stěží přát. (Několik lidí si nakonec uvědomovalo, že práci na Šluknovsku nemá šanci sehnat, bez ohledu na barvu pleti, nikdo bez kvalifikace.)

Z míry třídního poraženectví by ale ve Varnsdorfu neměli radost jen vládní architekti proti-dělnických reforem. Hlas, který severem zněl, by potěšil všechny šéfy a zaměstnavatele:

„Znáte nějakýho Roma, co by byl v pohodě?

- U nás v práci jednoho máme, je tam tři roky, a ten je slušnej, ještě ani jednou nemarodil.“

„U nás propustili třicet čtyřicet lidí a teď jim zavolaj a ty lidi přijdou, na tři dny na brigádu, pak znova na pracák, vodhlašujou se z těch pracáků a znova přihlašujou a znova vodhlašujou. Voni sou vděčný za to málo.“

Z toho vplývá, že to, co dělá z člověka dobrého člověka, je jeho ochota a schopnost dřít pro firmu, bez zameškaných hodin a s pocitem vděku za sebenejistější pracovní podmínky. Jenže logika, která se trefuje do lidí mimo okraj pracovního trhu, a ne do podmínek, které je tam poslaly, která viní chudé a vyviňuje chudobu, materiální nouzi a nejistotu, má v sobě extrémně pichlavý proti-dělnický osten. Jedním z nejhorších produktů protestů proti „nepřizpůsobivým“ je více či méně artikulovaný imperativ, že ideálním protipólem „nepřizpůsobivého“ je skladná, poslušná pracovní síla, která se bez odmlouvání přizpůsobí všem podmínkám, materiální nouzi a nejistotě, jakémukoli diktátu ze strany zaměstnavatele či vlády.

Vsadit na kartu disciplinovanosti, zákona a pořádku se pracujícím nevyplácí. Hranice toho, kde by mělo končit naše sebe-obětování se pro zisk firem, má totiž kapitál položené velmi daleko. Dodejme však, že síla ideologických proklamací „kdo se chce uživit prací, ten se uživí“ a „buďme vděčni za to, jak se k nám firmy chovají“ ale hranice má: moc těchto falešných slov je každodenně zpochybňována skutečností, která obyvatele severu obklopuje, i jejich vlastním vnímáním a reakcemi, neodehrávají-li se na demonstracích proti „nepřizpůsobivým“, ale třeba během rozhovoru s kolegy nebo doma.

Vůči vládě a firmám jsme bezmocní. Na sociálně vyloučené stačíme

Poraženectví a, máme-li to říci nadneseně, dokonce téměř jeho oslava, jsou pro pracující v dnešní době sebevražednou výbavou. Poté, co se proti-dělnická opatření prohnala kvůli (a zároveň pod záminkou) ekonomické krize v letech 2008 a 2009 na pracovištích (a jejich druhé kolo nám teď hrozí), se přesunula na úroveň společnosti. Na jedné straně se tak snížila cena, za niž prodáváme pracovní sílu (či se nám dokonce zmenšila možnost ji prodat), na straně druhé nám porostou náklady na její reprodukci (životní náklady — na jídlo, bydlení, léky, vodu atd.).

O tom, co udělají vládní reformy s životní úrovní, nepanují iluze.

• „Pracující lidi ty reformy vodnesou. Já to vidím tak, že utahování opasků bude pro vobyčejný lidi, ty to budou mít horší. Manželku mám v invalidním důchodu a léky, za který jsme dali třeba stovku, za ně teď dáme pět stovek.“ — „Lepší to určitě nebude, bude to horší.“

Hledání viníka v „nepřizpůsobivých“ ale brání sledování smysluplného cíle. Nejen to, vede k tomu, že zapomínáme na místo, které nám kapitalistická společnost určila, a na věc se nedíváme skrze své vlastní zájmy, ale z pohledu „těch nahoře“.

• „Jsou tady mraky Vietnamců. Mraky. Ale proti nim nikdo neřekne ani slovo. V životě nebyli na pracáku, v životě nebyli na sociálce, nikdy nechtěli žádný peníze, postarají se o sebe sami.“ — „Pro stát nedělaj, tak proč maj dostávat prachy.“

Pracující tak redukují sami sebe na pouhé daňové poplatníky, stávají se pečlivými účetními státu, „naší společné národní kasy“. Jinými slovy: identifikují se se státem, odcizenou strukturou, která reprezentuje obecné zájmy kapitalistické akumulace a své vlastní zájmy jako individuálního kapitalisty, ne zájmy pracující třídy. A to v situaci, kdy je ve světle reforem, které stát zavádí a které vyplundrují kapsy pracujících lidí, zcela zřejmé, na čí straně stát stojí.

Pro varnsdorfská náměstí však bohužel nebyli nepřítelem ti, kteří mohou za to, že jsou naše životní podmínky stále víc nesnesitelné, jejich hněv nesměřoval proti firmám, vládě, natožpak proti kapitalistickému soukolí jako takovému.

• „My prostě zařídíme, že oni ty dávky přestanou dostávat. To my zařídíme. Pak budou nespokojený zas voni, jako jsme teď my.“ — „Já vám řeknu: ty demonstrace dokážou, že to bude jedna ku jedný. Když nedostanu já, tak proč má dostat on.“ — „Proč by měli mít nějaký výhody? Já vám řeknu, my jim v tomhle prostě zatneme tipec.“

Sebevědomí, s nímž o své bitvě proti „nepřizpůsobivým“ účastníci demonstrací z řad pracující třídy mluvili, bilo do očí hlavně ve srovnání s trpnou rezignací, s níž popisovali, jaké existenční problémy jim přinesla opatření ze strany firem.

Rány, které pracující třída utrpěla na pracovištích (a nemluvíme jen o letech 2008 a 2009), ji zanechaly v dezolátní kondici, bez zkušeností s kolektivní silou, natožpak kolektivními vítězstvími, které by jí umožnily vybrousit z každodenních antagonismů třídní vnímání svého místa ve společnosti, a bez ambicí reagovat na diktát kapitálu kolektivně. Je fragmentovaná, atomizovaná, rozbitá, dělnická komunita a kolektivita neexistuje — a v téhle situaci se obrací ne proti svým skutečným nepřátelům (státu a firmám), ale proti spodním společenským vrstvám.

Romové jsou přitom ideální terč.

Jednak komunity ještě pořád tvoří (byť rozhodně ne ideální), jednak je lze ztotožnit se „sociálními parazity“. A ještě něco: tažení proti „nepřizpůsobivým“ je (po pasivitě na pracovištích) najednou boj, do něhož se vyplatí investovat. Je to totiž boj, v němž se dá čekat „úspěch“. Proč? Protože stát bude na vaší straně: nemá totiž problém konstrukcí a posilováním hranic mezi jednotlivými skupinami pracující třídy. Zasahuje až v případech, kdy dostane konkurenční boj uvnitř třídy příliš brutální formu, kdy bude, například při pogromech, ohrožen státní monopol na násilí atd. A protože volání po větší přísnosti na chudé jde ruku v ruce s reformním politickým kurzem.

Na šluknovských náměstích zcela absentovala proletářská politika, vládla na nich karikovaná, lidová podoba politiky vládnoucí třídy: volalo se po „léčbě“ prostřednictvím otrockých veřejných pracích a utahování šroubů.

• „Ať ty dávky dostane, ale ať tady maká osm hodin jako my. V šest bude nastoupenej před radnicí, tady ti dám úsek — a tam nebude jediná travička! Budeš makat. V zimě vstaň ve tři hodiny, vodházej sníh a v osm můžeš jít chrápat!“

To, že skrze útok na sociálně vyloučené míří účastníci manifestací z řad pracujících, jichž tam byla většina, sami na sebe, si oni sami, navzdory tomu, že nezaměstnanost je na severu všední realitou, neuvědomovali.

Zopakujme to proto ještě jednou: volají-li pracující po disciplíně, přísnosti, poslušnosti, nulové toleranci a vládě pevné ruky, budou první, kteří na to doplatí.

Pár poznámek místo závěru

Protesty proti „nepřizpůsobivým“ jsou se všemi svými proti-dělnickými implikacemi jedním z následků absence politické autonomie proletariátu a demobilizovaného stavu, v němž pracující třída je, a tvrdých lekcí z let 2008 a 2009, stejně jako očekávání opětovného zhoršování životní situace. Jsou, bohužel, zvrácenou, nebezpečnou kolektivní „odpovědí“ třídy na ekonomický útlum či krizi, jednou z mála podob reakcí lidí na současný ekonomický cyklus.

S ohledem na ekonomické vyhlídky musíme bohužel čekat, že takovým reakcím, které budou nespokojenost a sociální strach lidí kanalizovat do rasismu, budeme ještě nejspíš čelit. I proto je třeba odmítnout všechny zoufalé hlasy, které jako možnost navrhují „volit ODS a podpořit strůjce těch nejhorších neoliberálních nočních můr. Následný materiální nedostatek neprivilegovaných a jejich propad životní úrovně by pak mohl být obrovským impulsem pro sociální vzpouru.“ (podle článku na webu jedné anarchistické organizace se na tom shodli účastníci diskuse pořádané občanskou levicovou iniciativou koncem září v Ostravě) Takový laboratorní pokus se (sociálním i politickým) osudem lidí by nevyšel, taková sázka na mechanistický souběh mezi proletářským jednáním a kapitalistickým cyklem je tragickým omylem. Jednání třídy je formováno tisícem faktorů — to, že by „radikální levice“ „osvíceně“ připravila pracující o chleba, by žádnou „zárukou“ toho, že budou najednou jednat „správně“, nebylo.

Oslavu poddajného pracujícího, který se vděčně podřizuje potřebám firem a státu, která za protesty prosvítala, je třeba kritizovat. Na druhé straně ale netřeba mít romantické iluze o „antikapitalistické subverzivitě“ (romského) prostředí, z něhož se mnozí sociálně vyloučení rekrutují (a v němž jsou vězni vlastních předsudků, patriarchálních tradic a sociálních hierarchií), a způsobu, jímž se lidé, kteří dostali nálepku „nepřizpůsobivých“, přizpůsobují podmínkám přežívání na okraji oficiálního pracovního trhu či mimo něj. Práce načerno, kterou člověk přijme, aby si přilepšil k sociálním dávkám, z nichž nelze vyžít, aby se mu z výplaty na základě „řádné“ pracovní smlouvy nestrhávaly splátku z dluhu, protože žádnou jinou nesehnal či z jiného důvodu, představuje v první řadě bídu a nejistotu. Taková námezdní práce (nemluvě o práci v nelegální ekonomice) však uvaluje na člověka též mnohem horší podmínky pro případnou konfrontaci šéfů.

Jedna z posledních říjnových varnsdorfských manifestací skončila svého druhu Hyde Parkem, v jehož centru byl místní Rom, který osvědčil chladnější hlavu a bystřejší rozum než mnozí demonstranti. (Kromě toho ale i kritický pohled na věc: ani nedělal z Romů anděly, ani se od nich svatouškovsky, jak se to mnohdy stává „slušným Romům“, nedistancoval jako od „tamtěch Cikánů“.) Hlavně díky němu se z něčeho, co mohlo být jen překřikováním se, stala veřejná tribuna, která nabízela mnohem realističtější a užitečnější pohled na realitu tamního života než celá předchozí manifestace. „To tady budeme donekonečna mluvit o tom, že někdo někde ukradl peněženku? Vždyť tady není práce, firmy na nás kašlou, vláda na nás kašle, to je věc, co bychom měli řešit,“ prosazoval na náměstí vášnivě asi padesátiletý muž.

Můžeme-li vidět z toho, co se ve Šluknově dělo, cestu ven směrem, která by byl pro pracující užitečnější, vede právě tímto směrem. Naděje je v tom, že Romové, můžeme-li mluvit právě o téhle skupině lidí, kteří jsou na sociálním dně, vygenerují vlastní aktivisty, kteří nebudou „vůdci“ proto, že mají ve svých komunitách materiálně navrch (zaměstnávají ostatní, půjčují peníze), kteří jako „střední třída“ neutečou do nevládního sektoru a jejichž hlas nezůstane uvězněn v romských komunitách. A že se pracující třída zaměří na praktickou kritiku ne chudých, ale podmínek, které chudobu produkují.