Daně jen demokraticky

Občanské svobody jsou stále víc okrajovány na úkor zisků korporátní sféry. Vláda lidu i jeho daně se přesouvají do rukou reálných či fiktivních statutárních orgánů spravujících nadnárodní kapitál a hledajících cestu dalšího omezování lidských práv.

Politika i právo stále více vycházejí vstříc zájmům korporátní sféry - především bankám ale také mezinárodnímu obchodu a velkému průmyslu. Začíná ztrácet smysl vystupovat proti konkrétním politikům, protože jsou to jen loutky nadnárodních (občas i národních) koncernů. I kdybychom je odstranily všechny, najdou se noví poskoci kapitálu.

Na začátku Americké revoluce stálo heslo ŽÁDNÉ ZDANĚNÍ BEZ REPREZENTOVÁNÍ. Smyslem této výzvy bylo, aby lidé měli kontrolu nad penězi, které dávají státní správě. Ponechme teď stranou smutný fakt, že ani na britských ostrovech na tom poddaní koruny nebyli lépe než v koloniích – neubírá to nijak na legitimitě požadavku.

Je to prosté – stát po mně chce daně, já chci mít kontrolu nad tím, kdo daně rozděluje i kdo je spravuje. Je zajímavé, jak současná pravice i konzervativní levice zapomněly na tento prostý požadavek, který stál u zrodu alespoň jakés takés samosprávy již před více než dvě stě lety.

Není divu. Rozdělovat daně podle své libovůle, je základní touhou každého establishmentu. A nejde jen o touhu bojovat s chudobou - rozuměj vlastní – a tedy sebrat co nejvíce pro sebe a své kamarády. Někteří to dokonce myslí dobře, a nechtějí si do toho nechat kecat ty hlupáky, co je zvolili. Jsou totiž přesvědčeni, že sami vědí, co je pro koho nejlepší.

Nejsem si jist, zda jsou horší zloději či vševědoucí osvícenci. Jak říkal Reinhold Niebuhr, synové světla a synové tmy jsou si po čertech podobní.

V současné době tak najdeme nepochybně mnoho takových, kteří si myslí, jak mocně všem pomáhají, a tak není na škodu, si občas něco z toho vzít. Navíc jsou přesvědčeni – a nedošli k tomu zadarmo, že privátní sféra je tím nejlepším, co se o nás může postarat. Tam totiž nehrozí, že by kdokoli mohl cokoli kontrolovat a uplatňovat tam nějaké očanskoidní, nebo nedej Bože NGOidní požadavky.

A tak jsou občanům stále více ukládány daně, které plynou přímo, či přes podivný aparát, do soukromých rukou. Příkladem jsou důchodové fondy – většinou korporátní, kam si občané musí ukládat peníze na důchod. Nemají kontrolu ani nad správou fondů a už vůbec ne nad správou investic, kam jsou jejich peníze ukládány. Obé ovšem platí i o státních fondech.

Jiným příkladem je zdravotní pojištění, které taktéž plyne přímo do rukou buď korporátních institucí, nebo netransparentních a nedemokratických státních organizací.

Dalším příkladem z mnoha, jsou daně, které platíme za zboží a služby, které údajně mohou sloužit k porušování korporátních práv, tzv. duševního vlastnictví. Pomiňme zajímavou filosoficko-teologickou otázkou po duši nějaké producentské či jiné firmy, ale proč máme platit daně za něco, o čem nemůžeme rozhodovat, k čemu bude sloužit. Zatěžovat stát výběrem daně, která slouží naprosto neprůhlednému podniku, jako je OSA, je pro daňové poplatníky nesmyslné.

Mezinárodní pokus o smlouvu ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), nebo-li Obchodní dohoda proti padělatelství, je jasnou ukázkou toho, kdo ovládá politiku, a to i na mezinárodní úrovni. Zástupci korporátních svazů a to i v České republice se nechali slyšet, že Internet má za sebou svá dětská léta a je třeba jej začít regulovat...

Zajímavé je, jak slova o regulaci a nebo nespravedlivém zdanění slyšíme především z úst monopolů, ale pouze směrem k občanům. Opačně to nefunguje. Internet se má regulovat, ale regulovat finanční spekulace či mezinárodní daňové ráje je omezování svobody. V Británii na to mají právníci odborný termín: hromadění práv kapitálu.

Právě s odvoláním na nereprezentaci byly zakotveny v mezinárodních dohodách výhody pro firmy. Je to například nedanění paliva pro mezinárodní leteckou a lodní dopravu - neplatí ani DPH, ani spotřební daň. Letiště a přístavy neplatí mnohde ani daň z půdy. Neplatí se daně z mezinárodních obchodních transakcí, které dnes tvoří devadesát procent světových zisků.

Přitom máme minimálně na Evropské úrovni reprezentativní těleso, které by správu těchto daní mohlo zajistit – je jím Evropský parlament.

Je na čase, abychom podobně jako občané bostonští naházely mediální nosiče, kopírky, karty pojišťoven a smlouvy s nerentabilními důchodovými fondy do řek protékajících našimi městy? Není. A ne proto, že by to bylo neekologické. Ale proto, že jsme pořád ještě poslušnými poddanými našich pánů, kteří nám do omrzení budou tvrdit, že tohle je ten nejlepší systém v tomto i v každém ze sousedních vesmírů.

Ale není. Žádný nejlepší systém neexistuje - čímž se nechci dotknout eschatologických vizí žádných věřících – ať už jsou to komunisté, křesťané, muslimové, židé a další. Ale neřešme teď otázku konce věků, ale soustřeďme se na problémy stále hledající posádky vesmírné lodi Země.

Řešení nespočívá v hledání lepšího systému, který tu budou zavádět osvícenější demagogové, než byli ti předchozí – nebo možná horší. Spočívá v tom, že otevřeme hledání řešení co nejširší populaci, abychom využili starého známého potenciálu – víc hlav víc ví.

A proto – už žádné daně bez reprezentace. Důchodový experiment s fondy zkrachoval od svého vzniku již nesčíslněkrát, naposledy přišli o příjmy miliardy lidí. Prostý rozum říká – neosvědčil se, pryč s ním.

Zdravotní pojišťovny musí být transparentní, pod demokratickou kontrolou klientů. A pokud má stát vybírat daň na podporu skutečných tvůrců umění, pak ať tuto daň spravuje stát tak, že vytvoří správní těleso sestavené z reprezentantů všech svazů – hudebních, spisovatelských, filmových či novinářských, ale také ze zástupců knihoven, mediaték, vzdělávacích a kulturních zařízení, kteří budou dohlížet a určovat její rozdělování. Ne aby to byla partička protlačených zástupců zábavní produkce, která si rozebírá naše daně.

Na to ovšem nestačí naházet zdaněné zboží do vody. Na to je především potřeba odhodlané občany, kteří jsou ochotni vzít své věci do svých rukou a společně organizovat věci tak, aby byly ku prospěchu všem. Ale zatím se tu chudáci hádají mezi sebou, a jejich páni se smějí na banketech mezinárodních konferencí o tom, jak omezí Internet nebo růst platů, v které zemi zakážou referendum a kdo zaplatí jejich hazardní hrátky.

A dokud ke spolupráci nenajdou obyčejní občané sílu, budou dál platit daně, o nichž budou rozhodovat lidé z firem utíkajících před zdaněním do daňových rájů. Můžeme být ovce, co se nechají poslušně holit a jen si občas zabečí u poloprázdného koryta. Ale máme také možnost být občany, kteří jasně řeknou: „budeme platit daně jen tehdy, pokud budeme mít jasnou a reálnou šanci být reprezentování všude tam, kde se o nich rozhoduje.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Je s podivem. Pondělí, 20.Února 2012, 16:25:33

Pokud vím, tak všechny návrhy na referenda obsahují vždycky zákaz hlasování o daních. Nevím o žádném v jiných zemích, které by něco takového povolovalo. Je podivné, že halas kolem demokracie se výhradně týká politiky, ale nikdy ne, ani v nejmenší míře ekonomiky. V ní vládne v celé šíři diktatura, od rozhodování v podnicích po stanovení a správu daní. Kdybychom zmíněnou pravomoc politikům sebrali, tak by se jich velká část ani neucházela o mandát.
Hodně se teď hovoří o zkvalitňování současné demokracie. Myslím, že prvním stupněm všech návrhů by měla být absolutně průhledná kontrola veřejnosti nad správou daní. A co největší zamezení aby sbory politiků stanovovaly jejich výše a rozdělování jejich výnosů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.