Výzkume, výzkume, řekni mi, co chci slyšet

Česká studentská unie zrealizovala další podivný výzkum na podobné téma jako minule. Tentokrát ho prováděli mezi studentskými senátory a senátorkami.

Není to tak dávno, co jsem v jednom ze svých předchozích článků kritizovala jeden metodologicky skutečně velmi pochybný výzkum na téma vysokého školství, který ve spolupráci s Agenturou pro výzkum studentského mínění realizovala Česká studentská unie, a zejména pak jeho prezentaci. Kdo by to byl řekl, že se ČeSU „namočí“ do dalšího výzkumu na velmi podobné téma, tentokrát mezi studentskými senátory a senátorkami.

Výzkum probíhá právě v těchto dnech na internetu prostřednictvím dotazníku, který má v ideálním případě zkoumat názory akademických senátorů, jak na fakultní tak univerzitní úrovni. Základními tematickými okruhy jsou zájem studujících o akademickou samosprávu, komunikace mezi studujícími a samosprávou – ať už v podobě senátů nebo třeba Studentskou komorou Rady vysokých škol, pravomoci akademických senátů a postojů k plánovaným reformám vysokého školství a školnému. Zdánlivě bezproblémové vymezení. Pokud se ale na dotazník podíváme z hlediska člověka, který o metodologii návrhu výzkumu i následné analýze dat něco málo ví, zjistíme, že v sobě skrývá ne jeden, ale hned několik velmi problematických bodů.

Virtuální vzorek
Prvním problémem, který se u právě probíhajícího výzkumu objevuje, je samotný způsob sběru dat. Dotazník vyplňovaný přes internet není zrovna nejdůvěryhodnější metodou už z toho důvodu, že není nikdy jisté, kdo v dotazníku skutečně odpovídá. Bez nadsázky by se dalo říct, že si někdo může dát tu práci a vyplnit několik nebo spíše několik desítek dotazníků, čímž jednoduše vychýlí data. Jak jsem se sama přesvědčila, stačí mu k tomu jeden počítač.

Je sice možné namítnout, že úvodní otázky dotazující se na vysokou školu, působnost v senátu fakulty či vysoké školy, ročník studia i pohlaví jsou teoretickou prevencí proti falešným respondentům. Přeci jen přítomnost třiceti studentek druhého ročníku bakalářského cyklu ve fakultním akademickém senátu (kde je studujících dohromady třeba deset) by byla přinejmenším podezřelá. Nicméně je legitimní se tázat, zda autoři výzkum jen tak zahodí kvůli této „maličkosti“.

Hrátky s pojmy
Druhým problémem, kterým dotyčný dotazník trpí, je nedůslednost ve vysvětlení některých pojmů, s nimiž operuje. Klíčovým pojmem je „škola“, která se objevuje téměř ve všech otázkách ohledně činnosti či zájmu o akademickou samosprávu.

Jedna z prvních otázek identifikuje, zda je respondent členem akademického senátu fakultního, univerzitního nebo obou, a právě zde nastává problém. Je školou myšlena celá univerzita nebo pouze příslušná fakulta, na které respondent studuje a působí? Bylo by logické se domnívat, že „školou“ je zde myšlena vysoká škola jako celek. Pak se nabízí otázka, nakolik může být student z jedné fakulty obeznámen se situací na fakultách jiných, ale také, nakolik je schopen tento problematický bod či spíše dojem reflektovat.

Při úvaze nad druhou možností interpretace – tedy zamýšlenému rozlišování chápání pojmu „škola“ podle příslušnosti respondenta k senátu fakultnímu nebo celouniverzitnímu – vyvstává i otázka, jak tento pojem chápou ti, kteří jsou členy senátů obou. A jak vlastně osoba, která bude data analyzovat, pozná, co pod tímto termínem rozumí respondent či respondentka?

Kombinatorickým cvičením, co se použitých pojmů týče, je také otázka číslo 14, která zní: „Jaká je na Vaší škole v průměru účast při volbách do akademického senátu?“ Je na místě se ptát, zda je školou míněna fakulta či univerzita, ale také, zda jsou volbami do akademického senátu myšleny volby do toho celouniverzitního. A co vůbec znamená taková průměrná účast? Průměr z voleb jednoho či druhého typu nebo průměr z voleb obojího typu dohromady? A v jakém časovém období? Ať žijí křišťálové koule!

Nedostatek obeznámenosti s problematikou ukazuje i široce položená otázka 43, která zní: „Účastnila byste se za současné situace protestů na obranu akademických svobod?“ Zde zcela chybí následná otázka, která by zkoumala, jakého typu protestu je respondent ochoten se účastnit. Pod tímto pojmem je totiž možné si představit nejrůznější akce od vtipného pouličního happeningu nebo transparentu na budově fakulty až po házení zápalných lahví do oken ministerstva.

Výzkume, výzkume, řekni mi, co chci slyšet
Velkým problémem, který se celým dotazníkem táhne jako tenká červená nit, jsou nikterak nezastírané předpoklady, s nimiž autoři dotazníku počítají automaticky a které by měly vyplynout až z výzkumu samotného. Příkladem par excellence je znění otázek osm a devět.

  • „8. Na stupnici 1 – 5 zhodnoťte zájem studentů Vaší školy o akademickou samosprávu: 1 – největší zájem, 5 – nejmenší zájem“
  • „9. V čem vidíte příčiny případného nízkého zájmu o akademickou samosprávu?“

Předpokladem, který je v otázce 9 nenápadný jako pěst v oku, je nezájem studujících o akademickou samosprávu. Za normálních okolností by měla otázka 8 fungovat jako filtr, po kterém je respondent v otázce následující dotázán na příčiny buď zájmu nebo nezájmu podle toho, jak odpověděl. Ne tak zde – na otázku po příčinách nezájmu mají odpovídat všichni respondenti, otázka po příčinách případného zájmu však zcela chybí. Respondenti pochopitelně mohou do kolonky „Jiné“ napsat vlastní odpověď, to ale na rámování problematiky nemění vůbec nic.

Velmi podobným případem jsou i otázky čtyřicet a jednačtyřicet, které se týkají zavádění školného na vysokých školách.

  • „40. Se zavedením školného na vysokých školách:“ (škála od „souhlasím“ po „nesouhlasím“)
  • „41. Jak vysoké školné byste byli ochotni zaplatit za rok? (kdyby MŠMT školné zavedlo a školné se muselo platit)“

U otázky jednačtyřicet při výčtu částek zcela chybí možnost odpovědi, která by zachytila ty respondenty, kteří jednoduše nejsou ochotni zaplatit školné v žádné výši. První možnost „do 5000 Kč/rok“ tento postoj rozhodně nepostihuje. Problémem souvisejícím spíše s nedostatečnou imaginací autorů dotazníku je i rozdíl mezi „ochotni zaplatit“ a „schopni zaplatit“.

Z 0,01 % na 60 %
Vůbec se nedivím skepsi, kterou valná většina lidí má vůči výzkumům veřejného mínění jako takovým. Samotná skepse ale vůbec nic nemění na faktu, že je možné se s nimi ohánět jako poměrně účinnou zbraní. Stejně tak se výzkumy stávají vděčným objektem mediální prezentace.

Prostřednictvím médií se výsledek výzkumu dostává do obecného povědomí i případné společenské debaty, a tím spíše je také použitelný v případném mocenském boji. Ale právě v tomto přenosu je přítomno riziko spojené se zjednodušenou interpretací výsledků. O tom, jak se z několika desítek lidí stane šedesát procent všech studujících, už jsem psala v jiném článku.

Nebezpečí zjednodušené nejen mediální prezentace či spíše jejích důsledků je hlavním důvodem, proč na tento výzkum i jeho slabá místa vůbec upozorňuji. Ve světle současného sporu o vysokoškolskou reformu, který dalece překračuje charakter „cechovní“ hádky mezi akademiky a ministerstvem, se může stát každý podobný výzkum či spíše jeho možné interpretace potenciálním argumentem pro či proti snahám o zastavení reforem vysokého školství či zavádění školného. Metodologická nedůslednost a manipulativní rámování tohoto výzkumu tak v kontextu mocenského sporu o reformu nabývají na důležitosti mnohem více, než by se mohlo zpočátku zdát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.