Božena Němcová

U příležitosti stopadesátého výročí úmrtí české největší spisovatelky byl vyhlášen „Rok Boženy Němcové". Je to dobrá příležitost připomenout si tuto osobnost, jejíž život je obrazem ženského osudu nejen v její době.

Azemancikova1

Alena Zemančíková

23.01.2012 08:00

Sloupky DR

PONDĚLÍ
• Alena Zemančíková
• Patrik Eichler
• Petr Minařík
• Ivan Štampach

ÚTERÝ
• Jan Miessler
• Jiří Pehe
• Jiří Silný
• Ondřej Vaculík

STŘEDA
• Eduard Chmelár
• Fabiano Golgo
• František Kostlán
• Saša Uhlová

ČTVRTEK
• Lukáš Jelínek
• Jan Májíček
• Roman Sikora
• Matěj Stropnický

PÁTEK
• Oto Novotný
• Jakub Patočka
• Pavel Šaradín
• Tomáš Tožička

Učitelé říkají (na rozhlasovém internetu), že dílo Boženy Němcové dnešní žáky příliš nezajímá a že psaná Babička je pro současné čtenáře až nesrozumitelná. Čtenářský deník Českého rozhlasu ovšem zaznamenává v případě Babičky vůbec nejvyšší počet stažení – na této nahrávce je ovšem jazyk Boženy Němcové upraven jen nepatrně, a přesto jí posluchači rozumějí. Jazyk Boženy Němcové se tedy snad lépe poslouchá než čte. A žáci základních škol by měli číst od Němcové pohádky, Babička není knížka pro děti.

Její korespondence je ovšem úchvatnou četbou, z níž vystupuje žena, jejíž názory, city, touhy, potřeby a postřehy, ale také nemoci a trápení jsou obrazem ženského osudu nejen v její době. Ty dopisy jsou navíc psány jazykem, který uchvacuje právě tím, že to, co je v ženském osudu věčné, je psáno nevšedním jazykem, který každému slovu dává nejen poetický, ale i metafyzický význam.

„Někdy ovšem vidím se nešťastnou, zbytečnou na světě, tak že bych s chladnou myslí odešla ze světa, ale ony přejdou zase, ty doby - jenže mnohdykráte boje takové urvou kus života s sebou.“

Literární historička Jaroslava Janáčková říká, že Božena Němcová měla vynikající jazykové nadání a že to poznáme na tom, jak rychle a výborně si osvojila slovenštinu. Z té doby neznáme žádného českého autora, který by tak dobře ovládal slovenský jazyk. Stejně rychle a dobře se v mládí ostatně naučila i německy mluvit – a česky psát.

Podle Jaroslavy Janáčkové byla Božena Němcová první, kdo psal česky jazykem lidové mluvy. Její pohádky jsou vyprávěné s rozkoší z řeči, ze samotného aktu vyprávění, výjevy z Babičky jsou barevné jako obraz (není divu, že byla zfilmovaná). Jestli to dnešní studenti nedokážou číst, zříkají se kontinuity vlastního jazyka.

Současní literární vědci se nechtějí zabývat tajemstvím jejího původu, jehož nitky vedou do ratibořického zámku ke kněžně Kateřině Vilemíně Zaháňské. Barunčinou matkou byla možná její sestra Dorothea, později provdaná za významného Metternichova diplomatického protihráče hraběte Talleyranda, jsou k tomu mnohé indicie. Otcem byl – možná – hrabě Clam Martinic. To by zdůvodňovalo Barunčinu jemnost, bystrost i koneckonců to jazykové nadání, pěstované v aristokratických kruzích zcela samozřejmě po celé generace. Definitivně dokázat se to však nedá a s literárním talentem to nesouvisí – geniální Mácha byl z průměrné měšťanské rodiny a Erben pocházel dokonce z poměrů naprosto nuzných. Sama spisovatelka se k možnému aristokratickému původu neupínala, za své rodiče považovala Panklovy.

Jenomže Božena Němcová byla do malých českých poměrů jakoby prodaná, její manželství s vlastencem Josefem Němcem bylo výsledkem obvyklé potřeby „mít holku z krku“ bez ohledu na to, jestli se manželé k sobě hodí.

Literární historička Magdaléna Pokorná podrobně prozkoumala osobnost Josefa Němce a našla pro něj jakousi sympatii. Jistě, i on byl obětí poměrů, bývalý voják, naprosto nepřipravený na šikanu v zaměstnání a ještě méně připravený na to, že může vůbec být taková žena jako jeho Barbora. Z jeho dopisů vyplývá, že ji bral vážně, že si jejího národního a literárního díla cenil. Jistě by Boženu mnohem víc obdivoval, kdyby nebyla jeho v mnohém ohledu nepořádnou manželkou. Jeho chování v posledních letech Boženina života je ale neomluvitelné, jeho necitelnost k její nemoci, tvrdost k dětem, vulgarita, v níž slyšíme vojenský slovník. Omluva pro to není, přesto však člověk vidí před sebou muže lapeného do svého osudu, který prohrál svůj život po všech stránkách, nedokázal uživit rodinu ani „zkrotit“ ženu, který nakonec ve své vlastenecké společnosti neznamenal nic. A měl to za zlé ženě, jíž zkazil život, aniž to chtěl.

Barbora Panklová se vdávala mladá a její první manželské sexuální zkušenosti byly spíš otřesné. Není vůbec divu, že po narození čtyř dětí, přičemž čtvrtý porod ji málem stál život a trpěla po něm zdravotními potížemi, které tehdejší medicína neuměla řešit, propadla vášni k mužům, kteří s ní jednali pěkně jako s ženou i jako s člověkem. Mohli si to dovolit, věděli, že z téhle lásky se dítě nenarodí. V některých případech se však Božena Němcová ve svých milencích velice spletla a dobové mužské hrubiánství máme doložené i v jejich korespondenci. Vzdělaný Helcelet, který o ní psal jako o „slezině“, jí ovšem, na rozdíl od Josefa Němce, v žádném ohledu neměl co vyčítat. Ani mladý doktor Hanuš Jurénka. Od Boženy Němcové se o jejích mužských přátelích a milencích nedozvíme křivého slova. O nich se to říct nedá.

Božena Němcová si nevedla deník jako romantik Mácha, ale psala dopisy, které jsou, zvlášť ty poslední, spíše deníkovou výpovědí než formálním dopisem. Je racionálně nepochopitelné, proč ve svých slavných třech verzích (nikdy neodeslaného) dopisu Vojtěchu Náprstkovi podrobně popisuje, jaká opatření činí, aby nezakrvácela lůžko u Daňků na venkově, jak si balí břicho a kříž do studeného plátna a ráno vyměňuje zakrvácenou vložku a schovává ji za kamna, dokud se jí nepodaří s chůvou Daňkových dětí vyjednat, aby jí ta plátýnka někdo vypral. Byla nešťastná, měla setrvale horečku a mátla se jí mysl, praktická stránka její existence ji naplňovala zoufalstvím a žila vlastně svým umíráním, to bylo její poslední téma. Tyhle své pozdní řádky nepsala pro národ.

Dopis Vojtěchu Náprstkovi je jedním z mála autentických svědectví o tom, s čím se musejí potýkat generace žen od stvoření světa – od mužského násilí, které si svůj životní nezdar vyřizuje s ženou, až po plodnost a ženské nemoci, které jsou věčným tabu a pro něž jsou ženy označovány za nečisté a jejich sexualita za nemravnou. Božena Němcová dala české literatuře kromě přímo autobiografické Barunky také Viktorku a Divou Báru, kde je to skrytě zapsáno.

Rakouská bohemistka Gertraude Zand řekla v rozhlasovém Pátečním večeru, věnovaném Boženě Němcové, že na jiné soudobé literární scéně nebylo podobné spisovatelky. V tom se, myslím, mýlí, už tady byly Angličanky sestry Brontëovy, v Německu Bettina von Arnim a před ní Rahel Varnhagen, obě sociálně angažované přítelkyně významných mužů a autorky literárních (v případě korespondence Bettiny von Arnim s Goethem do značné míry fabulovaných) dopisů, a samozřejmě George Sandová, která svou rovnoprávnost s muži proklamovala ve svém díle i v životě. Rozdíl tu ovšem je: žádná z těchto spisovatelek nepsala svá díla v jazyce, který skoro nikdo nezná, a žádná neměla takovou bídu.A žádná z nich také nebyla tak krásná a žádoucí, takové zrcadlo mužské touhy po krásné duši v krásném těle s ušlechtilou tváří.

I smrt Boženy Němcové, podle nejnovějších výzkumů na následky letité tuberkulózy v posledních letech spojené s rakovinou dělohy, jež jí způsobovala ten zmiňovaný krvotok, je symbolická: jako žena byla zneužívána, milována, obdivována i zavržena.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 23.Ledna 2012, 16:47:13

O Boženě Němcové se obecně soudí, že v emancipovanosti daleko předběhla svou dobu. Určitě je to pravda, ale soudím, že hodnocení "přiměřenosti" chování té či oné ženy bylo závislé i na tom, z jaké společenské třídy nebo vrstvy pocházela. Tady může být souvislost s jejím záhadným původem - můžeme třeba předpokládat, že se neidentifikovala s měšťankami, ale rovnou se šlechtičnami, kterým se toho patrně tolerovalo daleko víc než měšťankám. Také měly snadnější přístup ke vzdělání.
Proto možná i její nechuť k uklízení a podobným věcem. Samozřejmě nemuselo to být způsobeno přímo tím, že byla rodilá šlechtična, ale třeba i tím, že se od raného mládí pohybovala v blízkosti šlechty a prostě se naučila žít jejich životem. V maloměstských kruzích to muselo hrozně razit. Patrně jí mylně připisovali to, že si na něco "hraje" a neměli tušení, že ona je vlastně docela nešťastná. Ono prostě neplatí, že by emancipované ženy nutně byly "oprsklejší" než ty druhé. Naopak mohou být velmi zranitelné.
Za nepřátelské postoje k emancipovaným ženám může vždycky celá společnost, nejen muži. Obvykle se totiž najde mnohem více žen než mužů, jimž vadí, že dotyčná nemá umytá okna.

Stanislav Hošek - Český těšín

Nedostižný fenomén Středa, 25.Ledna 2012, 15:32:32

Jako předškolák jsem usínal při jejích pohádkách ze Zlaté knihy pohádek a Stříbrné knihy pohádek. Jako školák jsem byl fascinován jejími sociálními romány. A po celý život ji považuji za nedoceněného politického velikána své doby, srovnatelného snad jenom s K.H.Borovským. Považovat ji za sexy symbol, se mi nějak břídí.

Petrasek Milan - penzista

Touha po jiném životě Středa, 25.Ledna 2012, 18:23:12

tak trefně nazvala Zuzana Rothů svou knihu o B. Němcové.
Tuto touhu vyjadřovala ojediněle důvěryhodně a nadčasově.
B. Němcová se stala symbolem aktivního odporu vůči nejen neurózám puritánství, ale především sexuality jako instrumentu moci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.