Deník Referendum Domov

Referendum. Slovo, které označuje nástroj přímé demokracie, a které se stalo požadavkem řady iniciativ. Po včerejším jednání vlády se otázka referenda dostala opět do debaty, když dvě ze tří vládních stran vyjádřily přesvědčení, že o přistoupení České republiky k dohodě Evropské unie o společných rozpočtových pravidlech by se mělo rozhodnout právě pomocí něj.

Pro byla ODS a VV, proti se postavila TOP09. Nečasova strana projevila svou rozštěpenost, kterou představuje její ekonomický liberalismus, jemuž jde současná ekonomická politika Unie na ruku, a klausovský konzervativismus s obhajobou národního státu. Konzervativně-liberální strana tak balancuje mezi logickými ekonomickými zájmy, jež vyhovují jejím podporovatelům, a ideologickým zázemím s autoritou otce-zakladatele. Proto premiér Nečas tak opatrně hovoří o možné půjčce MMF, přijetí rozpočtových pravidel a pozici České republiky k dalšímu vývoji EU. A nově zvolený místopředseda Evropského parlamentu Oldřich Vlasák se zmůže jen na zopakování prázdné floskule o důležitosti euroatlantické vazby.

ODS referendum obecně odmítá, ale pokud by se mohla odvolat v pro ni nepříjemné otázce na „vůli občanů“, ráda to udělá. Když nejrůznější iniciativy chtějí tento institut zavést do právního řádu natrvalo, to je oheň na střeše.

Své spojence našla ODS ve Věcech veřejných. Ty nepropásly příležitost a připomněly, že jsou stranou přímé demokracie. Těžko říct, zda je to cynická prohnanost, deformace marketingovou „nalejvárnou“ nebo příznak halucinací, ale jedno je jisté: VV jsou stranou přímé demokracie asi jako Vít Bárta je dobrosrdečný podnikatel, který chtěl pomoci své zemi od korupce a zlých a ošklivých politiků.

To TOP09 opět prokázala svoji pevnou ideovou linii, jako strana konzervativní, zastávající omezenou demokracii a naprostou volnost trhu. O přijetí rozpočtových pravidel (čti škrtů) by měli rozhodnout poslanci a senátoři a ti z TOP 09 jsou plně pro. Možná Kalousek cítí, že to věčné odvolávání se na ekonomickou nutnost je ohraná písnička. Díky levicovým ekonomům jako je Ilona Švihlíková a analytickému zázemí odborů totiž existují alternativní scénáře hospodářské politiky. Pokud fiskální pravidla projdou, mohl by on, nebo kterýkoliv jiný ministr financí ukázat prstem nahoru a říci „chtějí to po nás tam, v Unii, jako členové jsme se k tomu zavázali.“ Měli bychom tak obdobu spojeneckých závazků, tohoto argumentu poslední instance, který slýcháme v souvislosti s různými zahraničními taženími NATO.

V maďarském týdeníku Heti Világgazdaság komentoval aktuální politickou situaci země filosof a politik Gáspár Miklós Tamás. Maďarsko je kritizováno za novou ústavu, ale zejména za to, že vláda chce v době krize posílit vliv na Centrální banku. Stejně tak se na Maďarsko kromě EU mračí také Washington a ratingové agentury. Nevím proč se mi vkrádá pocit, že kdyby nešlo právě o centrální banku, žádný pokřik bychom neslyšeli. Tamás píše: „ ...je třeba hájit národní nezávislost, když je svrchovanost lidu v troskách a když byla základní práva v podobě svobod relativizována? Předpokladem obnovy národní nezávislosti je obnova demokracie. Rekonstrukce a obnova demokracie, které mohou vyklíčit pouze z nových politických sil vzešlých z občanské společnosti, nesmějí být předem ohroženy taktikami krátkodobého charakteru.“

Nelze si nevzpomenout na sociální demokracii, která je mistryní v taktikách krátkodobého charakteru. Souvisí to s tím, že stejně jako ostatní strany socialistické internacionály, nemá vizi, ke které by chtěla společnost a Evropu vést. Luxus plavání s proudem jí zbavil kritické schopnosti reflexe vlastní politiky i nástrojů, jak ji měnit. Stejně tak ji zbavil odvahy kvůli dlouhodobým cílů prohrát bezprostřední volební utkání. Materiální zájmy obsazování různých funkcí a úřadů vítězí na vizí. Nejhorší je to, že tento postoj dostal českou sociální demokracii do pozice, že bojuje proti vládě škrtů doma, ale škrty dua Merkelová-Sarkozy považuje za „proevropskou politiku“ a náklady s tím spojené za pomoc, kterou jsem povinni Evropě poskytnout.

Sociální demokracie by mi byla ukradená, kdyby nezaujímala tak velký politický prostor. Otázkou je, kdy (nikoliv zda) vznikne levicová alternativa, která bude na aktuální problémy ochotna a schopna odpovědět.

V tom má opět pravdu Tamás, protože cestou, jak se k této alternativě dopracovat, je další růst občanských iniciativ a sociálních hnutí. Témat pro ně je celá řada. Třeba ono euroreferendum, které by se jednou nemuselo smrsknout na klausovské „ne evropskému superstátu“ a sociálně demokratickou euroadoraci. Mohli bychom hlasovat proti s názorem, že za krizi mají platit banky a finanční spekulanti, ne občané Evropy, jejichž sociální stát má být dále likvidován.