Našemu světu vládnou ekonomové a finančníci, kteří sami nedokáží dohlédnou důsledky svého konání. Namísto zdravého rozumu a osobní svobody volíme často návrat ke stádnosti. A namísto spravedlnosti nasloucháme se vší vážností advokátským plkům, které mají za cíl pokroutit hodnoty, k nimž se - zatím ještě pořád - vztahujeme. Říkáme tomu všemu (a mnohému dalšímu) civilizace. Jsme na ni začasté hrdi. Ba dokonce se najdou mezi námi tací, kteří jsou ochotni tvrdit, že právě naše civilizace je nejlepší ze stávajících, že naše kultura je nadřazena ostatním.

Byli to ekonomičtí a finanční odborníci, kteří způsobili současnou krizi, jejíž konec je v nedohlednu. A jsou to ekonomičtí a finanční odborníci, kteří se tu krizi nyní snaží vyřešit. Politici jim s důvěrou naslouchají a my znovu tyto politiky volíme. Agentury, které určují úspěšnost, či neúspěšnost těch kterých ekonomicko-finančních jevů, víckrát selhaly a tuto krizi spoluzavinily. A jsou to ekonomové, finančníci i politici, kteří těmto agenturám stále naslouchají, protože se obávají změny ohodnocení svých zemí či firem.

Je to důsledek těžké civilizační choroby: naší neschopnosti používat zdravý rozum spojené s  přílišnou důvěrou v odborníky jako takové. Každý z odborníků, vědců i lidí z praxe, se zvláště během posledního století stále více specializoval, okruh jeho zájmu se neustále zužoval, smrskával do specializace v rámci specializace, v rámci speciálního oboru. Měl proto čím dál menší možnosti zasazovat věci svého zkoumání do širších souvislostí.

Doby antického pohledu na svět či renesančního širšího záběru jsou pro nás učebnicovou záležitostí. Dnes se spoléháme na neustálý přítok nových a nových informací, které nám v onom celkovém pohledu více brání než pomáhají. Filozofům, kteří se o popsání souvislostí snaží, dnes málokdo naslouchá. Navíc i mezi nimi se najdou mluvkové či, chcete-li, „mluvčí nové éry“, kterým uniká podstata mezi prsty, protože jsou příliš zaujati povrchním děním jevu, který označují jako postmodernu. Změnu paradigmatu nechápou jako možnost uvádět jevy do souvislostí na základě zkoumání z odstupu, ale jako příležitost popřít či relativizovat vše předchozí, jako bychom se v moderně nikdy nesnažili momentálně vítězící zlo položit na lopatky (zlo a dobro chápané na základě našich prastarých hodnot).

Kritický rozum jsme nahradili důvěrou v odborníky všeho druhu a hluchotou k filozofům. A důvěrou v politiky, kteří důvěřují odborníkům a nikdy neměli v úmyslu naslouchat těm, kteří mají ucelenější představu o světě, z níž lze vyvodit pozitivní vizi. To je jádro současné krize. I my, neekonomové a nefinančníci, jsme jejími spoluviníky, protože nevkládáme osud do vlastních rukou, ale jako stádo se spoléháme na vůdce, respektive jejich nástroje: na něco tak abstraktního jako jsou finanční trhy a rozhodování na základě převážně ekonomizujícího pohledu na svět.

Jedna jediná chyba finančníka, jeden špatný odhad agentury, jedno špatné vyspání analytikovo jsou oním pověstným mávnutím motýlích křídel, která mají dopad na dění na druhém konci planety. A my namísto kritického zhodnocení dění podepisujeme těmto odborníkům zas a znovu bianco šeky.

Je to naše civilizace, která si sama pěstuje problémy. A nejde zdaleka jen o ekonomicko finanční rozměr. K lidským právům, jak je známe dnes, jsme si došli po nesmírně těžkých zkušenostech. A nyní se od nich část společnosti znechuceně odvrací.

Stačí jeden advokát, který tvrdí, že Žid je coby soudní znalec v případě souzení neonacistů podjatý, protože je postižený holocaustem, aby se v celé nahotě ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. Příliš mnoho advokátů se tohoto kolegy zastalo. Ukazuje se, nakolik advokátská profese pokřivuje myšlení lidí, kteří nejsou zakotveni ani v základních hodnotách. Kočího se zastává daleko více právníků, než jsme na počátku této kauzy tušili. Příliš mnoho internetových „diskutérů“ vidí v tomto advokátovi příklad hodný následování, a příliš mnoho z nich by rádo vyloučilo Židy či Romy ze společnosti vůbec.

Ano, řeč je opět o advokátovi členky Dělnické strany SS Lucie Šlégrové. Tento advokát, Petr Kočí, má přitom s nacismem těžkou rodinnou zkušenost. Jak sám řekl ve vysílání Rádia 1, někteří jeho příbuzní na holocaust doplatili. Petr Kočí tak sám vyvrací svou námitku podjatosti. Svým přístupem k věci potvrzuje, že i mezi lidmi, kterým nacisté vyvraždili příbuzné, se najdou lidé, kteří nejsou vůči dnešním neonacistům podjatí. Že nemusí být podjatý každý, komu nacisté ublížili, ani v tom slova smyslu, jak si to představuje Kočí se svou mandantkou. A důvodů pro nepodjatost by se jistě našlo více než-li bezcharakternost a absence svědomí, studu a morálky, jako je tomu u advokáta Petra Kočího.

Jak si posuzování toho, jestli je někdo z udaných důvodů podjatý, tito advokáti představují, nahlas neříkají. Soud by zřejmě musel napřed zjišťovat, jestli je dotyčný znalec Židem (Romem či kýmkoli jiným, postiženým nacisty). Už toto zjišťování odporuje Listině základních práv a svobod. Potom by soud musel zkoumat, jestli je tento Žid podjatý, tedy jestli jej holokaust zasáhl vnitřně natolik,že mu to brání v nestrannosti. Jak by to soud posuzoval, není jasné. Psychologickým posudkem? Vyšetřováním, které by zjišťovalo, jak se dotyčný ve věcech s tím souvisejících kdy zachoval? Nebo jinak?

Neříkám, že takoví jsou všichni advokáti, ale přeci jen: i takovým amorálním jedincům svěřujeme leckdy bezstarostně do rukou své osudy. I jim jako odborníkům věříme mnohdy až slepě. I za takovými právníky, pro něž spravedlnost neznamená zbla nic, kráčíme jako ovce na porážku.

A proto se také (mimo jiné) nedokážeme poučit z předchozích chyb. Je to tento náš projev stádnosti, k níž se přes veškeré těžké zkušenosti s kolektivismem všeho druhu neustále vracíme, který stojí v samém základu této i příštích společenských krizí, ať už se budou nazývat jakkoli.

Naši civilizaci se nám daří ničit natolik, že je vážně ohrožena. Již dnes se až příliš často ukazuje, že zmrzačený způsob uvažování, kterým trpí podstatná část ekonomů, finančníků, právníků a politiků (a pochopitelně i dalších, zde nejmenovaných) zcela ignoruje hodnoty, k nimž jsme se dlouhá tisíciletí vztahovali.