Deník Referendum Domov

Pořád volíme. Každé dva roky třetinu Senátu, jednou za čtyři roky Sněmovnu, krajská zastupitelstva a městská a obecní zastupitelstva, jednou za pět let evropské poslankyně a poslance a prezidenta. Od roku 2000 včetně se volby nekonaly jen v letech 2001, 2005, 2007 a 2011. Letos nás opět čekají dvoje – do krajů a třetiny Senátu.

Jistě, vyjít ven z bytu na půlhodinovou vycházku do volební místnosti, to člověk přinejmenším ve městě jednou dvakrát do roka zvládne. Politická strana ale vidí problém jinak. Politická strana musí do každých voleb vyslat kandidáty. V demokratické straně je pak kandidáty třeba zvolit, přičemž volba začíná na schůzích místních organizací, pokračuje organizacemi okresními a krajskými a celostátní reprezentací, která pak kandidáty do celostátních voleb přinejmenším formálně potvrzuje.

Můžete říct: Jistě. Jde ale o posty, peníze, vždy i několik pracovních míst počínaje asistenty a konče orgány různých podniků. A pokud o ně strana stojí, tak ať se postará. Pro běžnou politickou stranu ale každé takové volby znamenají napětí. Pracujete-li v politické straně, pak nemáte čas na nábor nových členů a práci s těmi stávajícími. Nemáte, kdy byste rozvíjeli programovou práci, protože musíte někoho někam delegovat. Nemůžete ani moc chodit za voliči, protože než byste jednoho přesvědčil, už byste sami nebyli na příslušné kandidátce. A jakmile tento cyklus skončí jednou, začíná podruhé.

Část řešení jistě je v omezení nákladů na volební kampaně. Nepůjde o tolik peněz, více práce bude třeba odvést v přímé debatě s voliči v ulicích, obchodech nebo bytech. Strany by kromě toho potřebovaly i alespoň dvouleté přestávky mezi jednotlivými volbami, aby se mohly věnovat práci s programem i voliči. Jinak je poškozuje permanentní vnitřní napětí a úhony dochází i fungování systému politiky.

Druhým sebepoškozujícím momentem české politiky je velká nezávislost krajů v rozhodování politických stran. Na příkladu ČSSD můžeme připomenout třeba loni v létě vrcholící spor mezi vedením strany a moravskoslezským hejtmanem Jaroslavem Palasem o prodej nemocnice v Novém Jičíně . Do stejného ranku ale patří odvolání Jana Korytáře z funkce libereckého primátora hlasy ČSSD nebo koalice ODS a ČSSD na pražské radnici, která po volbách 2010 vznikla proti vůli celostátních předsedů obou dvou stran.

V případě zde zmíněné ČSSD by mohlo být řešení vypustit ze stanov strany věty typu – krajská konference „určuje základní směr politiky ČSSD v územní působnosti krajské organizace“, protože takové ustanovení je při míře centralizace České republiky nadbytečné. Anebo naopak učinit reálně využitelnější tu pasáž stanov, podle které „usnesení vyšších orgánů jsou závazná pro všechny nižší orgány ČSSD; vyšší orgán ČSSD má právo zrušit usnesení nižšího orgánu, je-li toto v rozporu se Stanovami ČSSD nebo programem ČSSD“.

Stalo se už J. B. Titovi, že když v roce 1974 zkonfederalizoval Jugoslávii, rozpadl se mu i do té doby jednotný Svaz komunistů Jugoslávie na konfederaci republikových komunistických organizací. Výsledek známe: Neřiditelná strana nemůže řídit stát. Další cesta se tak nabízí v posílení centralizace České republiky, oslabení stávajícího krajského zřízení nebo jeho úplně novém ustavení.

Poslední zásadní problém se v české politice objevil, když si po volbách v roce 2006 ODS, aby svou koalici s SZ a KDU-ČSL proměnila ve většinovou, koupila dva poslance sociální demokracie a posléze ještě několik dalších. Tehdy začalo být jasné, že k vládnutí není třeba ani výhra ve volbách, ani politická dohoda zahrnující ve Sněmovně přinejmenším o jednoho poslance více než jedno sto. Od té doby Sněmovna coby prostor pro dialog více méně nefunguje. Vidět je to nejen na různých obstrukcích, složení sněmovních výborů nebo způsobu, kterým dnes vládní koalice předkládá pozměňovací návrhy o desítkách stran se zkrácenou lhůtou k jejich projednání tak, aby je nikdo nestihl přečíst. Vidět je to i na únavě lidí, kteří se ve Sněmovně celou tu dobu pohybují.

Systémové řešení zde hledat těžko – že poslanci se nekupují a v demokracii se nehlasuje, ale vyjednává, to je těžko zakotvit do textu zákona. K tomu je třeba lidi vychovávat.

Výše uvedené body popisují systémovou krizi české politiky, jejíž součástí jsou všechny strany bez výjimky. Přinejmenším pro levici je pak třeba zmínit ještě problém třetí. Za neviditelnost politiky sociální demokracie nemůže takzvaně pravicový tisk – více méně tu žádný takový není, mezi deníky určitě ne. Specializované revue typu brněnských Kontextů či pražského Prostoru naopak sebeidentifikaci levice svým psaním pomáhají.

Je třeba popisovat zaujatost řady redaktorů i komentátorů pro věc „pravice“, „knížete“ či „havlovských liberálů“. Zároveň je ale třeba popisovat tato média nikoli jako pravicová, ale jako bulvární. Deník popisující politiku jako program v České republice neexistuje. Občasnou výjimkou jsou pouze Haló noviny, které ovšem postrádají odstup od přetiskovaných vyhlášení nejvyšších orgánů KSČM.

Čtvrtý důležitý pracovní úkol po zpomalení volebního cyklu, změně krajského zřízení a znovuustavení Sněmovny coby místa politického dialogu tak není boj proti pravicovému tisku. Je to budování opozice proti bulváru, který ohrožuje politiku jako celek. A je to budování politické veřejnosti.