ČSSD není vidět aneb krize politiky

Patrik Eichler

Nastavení veřejného systému v českém prostředí ve třech případech vážně ohrožuje chod politiky. Čtvrtý problém přichází se zjištěním, že zjištěný stav není kde veřejně popsat.

Pořád volíme. Každé dva roky třetinu Senátu, jednou za čtyři roky Sněmovnu, krajská zastupitelstva a městská a obecní zastupitelstva, jednou za pět let evropské poslankyně a poslance a prezidenta. Od roku 2000 včetně se volby nekonaly jen v letech 2001, 2005, 2007 a 2011. Letos nás opět čekají dvoje — do krajů a třetiny Senátu.

Jistě, vyjít ven z bytu na půlhodinovou vycházku do volební místnosti, to člověk přinejmenším ve městě jednou dvakrát do roka zvládne. Politická strana ale vidí problém jinak. Politická strana musí do každých voleb vyslat kandidáty. V demokratické straně je pak kandidáty třeba zvolit, přičemž volba začíná na schůzích místních organizací, pokračuje organizacemi okresními a krajskými a celostátní reprezentací, která pak kandidáty do celostátních voleb přinejmenším formálně potvrzuje.

Můžete říct: Jistě. Jde ale o posty, peníze, vždy i několik pracovních míst počínaje asistenty a konče orgány různých podniků. A pokud o ně strana stojí, tak ať se postará. Pro běžnou politickou stranu ale každé takové volby znamenají napětí. Pracujete-li v politické straně, pak nemáte čas na nábor nových členů a práci s těmi stávajícími. Nemáte, kdy byste rozvíjeli programovou práci, protože musíte někoho někam delegovat. Nemůžete ani moc chodit za voliči, protože než byste jednoho přesvědčil, už byste sami nebyli na příslušné kandidátce. A jakmile tento cyklus skončí jednou, začíná podruhé.

×
Diskuse
January 16, 2012 v 9.53
sebepoškozování ČSSD a "havlovští liberálové"
K sebepoškozování ČSSD je třeba rozhodně připočítat třináctiletou, brzy čtrnáctiletou koaliční spolupráci ČSSD a ODS v Ústeckém kraji, zrovna dnes vyšel v Aktuálně článek o tom, jak byla v Ústeckém kraji rozdělena miliarda, která putovala z Evropy přes ministerstvo školství. Té je však věnována minimální pozornost.

Kdo jsou "havlovští liberálové"? Zde jsou přihozeni k "pravici" a "knížeti". V bulvárních pravicových médiích se o nich píše jako o pravdoláskařích. Bulvární způsob psaní se vyznačuje tím, že se neargumentuje, jen se dehonestuje vybraná nepohodlná skupina. Zde mě to překvapilo.
MT
January 16, 2012 v 14.35


... havloidní elitáři, "pravdoláskaři" jsou termíny, které přes svou hrubost a bezostyšnost vcelku historicky výstižně charakterizují tuto skupinu ze skleněné intelektuálské víceméně pražské "věže" vzdálené tzv. obyčejnému člověku, plni různých ideálů, neustále morálně frustrovaní a vždy volící na jedno použití pokaždé různou "malou stranu", štítivě odhazovanou na smeťák dějin po prvním použití ...

January 16, 2012 v 15.52
mezi pravicovým a levicovým bulvárem není velký rozdíl
Vyjádření pana Tejkla mi živě připomnělo vyjádření Ladislava Bátory. K domácí i zahraniční politice Václava Havla jsem kritický, ale urážky z prava i z leva na adresu Václava Havla i intelektuálů, kteří se k němu hlásí na této úrovni mi připadají ubohé a nedůstojné. Jaký je rozdíl mezi pravicovým a levicovým bulvárem? Co se týče těch voleb na jedno použití. Je chyba jen na straně těch voličů nebo i na straně oněch stran? Vždyť ty strany včetně sociální demokracie nejsou lepší než oni voliči. Myslím, že by tu mohl zaznívat sebekritičtější tón na adresu demokratické levice.
PE
January 17, 2012 v 10.36
Jen v textu vůbec nejde o havlovské či jiné liberály. Ti jsou zde jen coby příklad odsudečného označení, která na levici více méně běžně budete pohybovat.

Rozdíl mezi levicovým a pravicovým bulvárem pak samozřejmě není ve zjednodušování, paušalizacích ad. Byl by ve volbě témat a jejich sociálním zacílení. Ale to je také jiné téma.

Sám jsem chtěl psát o krizových momentech současné politiky. A to se snad podařilo, i když se zde na to téma nediskutuje. :-)
MP
January 18, 2012 v 13.01
Možná na tím tématem ztrácím smysl pro humor
Možná jsem nepochopil ironii, ale ta pasáž o přetíženosti politických stran volbami mě zaráží:

"Pracujete-li v politické straně, pak nemáte čas na nábor nových členů a práci s těmi stávajícími. Nemáte, kdy byste rozvíjeli programovou práci, protože musíte někoho někam delegovat. Nemůžete ani moc chodit za voliči, protože než byste jednoho přesvědčil, už byste sami nebyli na příslušné kandidátce."

Jako věcný popis patologické situace života českých stran to beru, nikoliv ale jako problém politiky, který by se mohl řešit jinou organizací voleb, omezením výdajů na volby atd.
Jde o absenci důvěry. Jako člen ČSSD jsem nikdy neměl potřebu být na kandidátce a osobně jsem přesvědčen, že určité role jsou s tím neslučitelné: neměl by podle mého názoru kandidovat člověk odpovědný za věcný provoz volební kampaně, za analytickou a programovou práci či za finance strany a provoz stranického aparátu.
Neměl by ... jenomže to znamená, že bude respektována jeho práce a že si nebude muset krýt záda kvůli malicherným mocenským hrám. Politická strana pak bude mít dost lidí jak na delegování, tak na plný život stranické veřejnosti. Paradoxně takové rozdělení rolí snižuje nebezpečí nenahraditelnosti, kdy jeden nešťastník musí odedřít - protože za něj není v žádné z těch rolí náhrada - práci hejtmana, poslance, parlamentního baviče a ještě stínového ministra.