Postcharta

Současná Charta 77 je mimo pozornost demokratické levice z úcty k její velké minulosti. Zaslouží si ji jako svého času legionáři nebo političtí vězni padesátých let, ale její současný hlas je už hluboko pod úrovní svého odkazu. Proměnila se v postchartu.

Minulý pátek oslavovala Charta 77 v pražské Arše pětatřicet let od svého vzniku. Jeden signatář byl tak laskav, vyhověl mému přání a vzal mne s sebou. Chtěl jsem to úctyhodné společenství vidět jednou pohromadě.

Pokud mohu soudit, chartisté v sále mírně nepřevažovali, ale asi deset jich bylo na pódiu. Luboš Dobrovský, Libuše Šilhánová, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, Martin Palouš, který večerem coby nový ředitel Knihovny Václava Havla provázel, Jáchym Topol, Dana Němcová, dvě dámy jsem neidentifikoval a mimo signatáře tam seděli ještě Karel Hvížďala (ten musí být všude) a Šimon Pánek. Zazpívat přišli Marta Kubišová, Spirituál kvintet a Vlasta Třešňák.

Po úvodní minutě ticha za zemřelé včetně Václava Havla a slově o tom, že jsme se tu sešli, abychom vzpomněli, co Charta byla, a co je stále dnes, nastalo vzpomínání. Nejprve na první trojici mluvčích Jana Patočku, Jiřího Hájka a ovšem Václava Havla. Na každého jedním textem z chartistické éry. Četli je přítomní na jevišti. Havel byl zastoupen úvahou Dvě poznámky o Chartě z března 1986. Píše ve druhé a bylo přečteno: „Charta prostě nikomu nepodléhá a tak, jak není žádnou tajnou filiálkou Husákova režimu (z čehož ji někteří velmi bojovní – hlavně v závětří boje usazení – bojovníci za demokracii podezírají), není ani žádnou tajnou československou odnoží Reaganovy administrativy (z čehož ji zase podezírají někteří velmi bojovní bojovníci za socialismus).“

Zhruba někdy v tu chvíli se do sálu dostavil současný americký velvyslanec Norman Eisen a bývalým naším velvyslancem v USA Paloušem byl přisazen na pódium. Hostesky nám v sále rozdali české znění Eisenova pozdějšího projevu. Od té chvíle už byl velvyslanec Palouš poněkud na trní. Souběžně s naší malou českou Chartou v Arše probíhal totiž velký memoriál VH a Charty ve Washingtonu. Telemostem jsme měli být propojeni, abychom my tady slyšeli projev Madeleine Albrightové tam a oni tam zas projevy velvyslanců Eisena a Palouše jako ukázku od nás. Jenže kvůli časovému posunu nebylo úplně zřejmé, kdy k propojení dojde.

To vedlo k situaci, v níž pointované vzpomínání Miloše Rejchrta bylo přerušováno velvyslancem, který se domníval, že už, už bude telemost. A nebyl, třikrát nebyl. Rejchrt nakonec svůj příspěvek dokončil a začala mluvit Libuše Šilhánová. I té do řeči velvyslanec skočil, napodruhé už spojení vzniklo a byli jsme taknějak všickni i tady i tam, družba. Pak skončila Albrightová, skončili velvyslanci a svůj projev dořekla i Šilhánová, už ani nevím, čím chudák začala. Večer se chýlil ke konci. Poděkování od zahraničních následovníků inspirovaných Chartou 77 přednesli pracovníci Člověka v tísni, šlo o Běloruskou Chartu 97 a čínskou Chartu 08, ze záznamu promluvil osobně vězněný kubánský disident. A byl konec. O české současnosti ani písmeno. Petice podepište u východu.

Ztratil jsem pár slov nad jedním malým pivem, podepsal nahoře připravený arch a doprovodil svého signatáře z vděčnosti za pozvání na vlak. Cestou jsme už dávno mluvili mnohem naléhavěji o něčem úplně jiném. Večírek jsem jim, pozůstalým, přál, aspoň se viděli.

Bude to znít nevděčně, ale tahle Charta je už postcharta. Její levicově-demokratická část byla starších ročníků a dnes už je v Chartě přítomná především svou nepřítomností. Možná není Charta americké vlády odnoží, je však na ni napojena telemostem a naši stateční signatáři musejí mluvit jako výplň při čekání na program někoho jiného. To však byla, i s těmi excelencemi na jevišti, spíš komická etuda. Za podstatné považuji, že to nezávislé společenství svůj boj za lidská práva vede již jaksi jen tam, kde je to v souladu s transatlantickými zájmy: v Bělorusku, v Číně, na Kubě… Nikdo tu nechce popírat, že se v těchto zemích lidská práva neporušují a že je tedy podpora tamnímu disentu správná. Není však jen to Bělorusko, jen ta Čína, jen ta Kuba, což právě všichni víme.

V tom se Charta od postcharty zásadně liší. A je to perverze.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Petr Litschmann - M.Žižkov

Čtvrtek, 12.Ledna 2012, 12:45:36

Jistě, nikdo není nesmrtelný, je to na nás mladších, re-generovat hlavní odkaz charty a trvat na svých občanských právech prostřednictvím využívání práv de jure. A nedovolit škrtnout "občanské" ani z ústavy, ani ze společnosti.

Stanislav Hošek - Český těšín

Perverze. Úterý, 17.Ledna 2012, 19:10:57

Ano, výstižný popis prožitku i přesně vyvozený závěr. Stejná perverze, jako třeba obsah kondolence Filipa do KLDR. Perverze zatuhlé minulosti, v překotném proudu tekuté současnosti.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Perverzní reakce Úterý, 17.Ledna 2012, 22:19:32

Ano, Charta už dnes nehraje společensky kritickou úlohu jako hrála v minulém režimu, s popisem Matěje Stropnického do značné míry souhlasím. Jako příliš mladý muž těžko může pochopit, co to pro nás znamenalo. Ale na vzpomínání není nic perverzního. Charta 77 se zasloužila o svobodu, lidská práva i demokracii v naší zemi. To není nic perverzního. Perverzní je naopak nazývat to perverzí a perverzí na druhou srovnávat to s kondolencí Fiipa do KLDR. KLDR je diktátorský režim a to že jim předseda našich komunistů musí kondolovat, je smutnou vizitkou pro něj i naše komunisty. Zajímalo by mě, co vede pana Hoška k takové nenávisti vůči Václavu Havlovi a vůči Chartě 77. Není rád, že žijeme v demokracii, i když je ta demokracie s mnoha chybami? Žil by raději v komunistické diktatuře?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Miloš Rejchrt o pohřbu Jiřího Hájka Středa, 15.Února 2012, 17:36:43

Pohřbívání mluvčích
(Proslov Miloše Rejchrta, mluvčího Charty 77 v roce 1980, na setkání 6.ledna 2012 v divadle Archa)

S Václavem Havlem odešel poslední ze tří otců zakladatelů Charty 77.Jeho pohřeb byl velkolepý a s mohutnou státní účastí. Také pohřbu Jana Patočky, ač pořadatelem byla pouze rodina, nescházela jistá mohutnost a též státní účast, projevená při obřadu nasazením nízko kroužící helikoptéry a plochodrážních motocyklů. Jedině pohřeb Jiřího Hájka v říjnu 1993 více méně unikl pozornosti.
Rozloučení se konalo v malém evangelickém kostelíku v Praze v Klimentské ulici. Proč zrovna tam ? V podstatě proto, že žádná jiná instituce neprojevila ochotu rozloučení uspořádat, ani Akademie věd, kde naposledy působil, ani Ministerstvo zahraničí, jehož byl hlavou v roce 1968. Asi stovka lidí přece jen do kostela přišla a s knězem Václavem Malým jsme přítele Jiřího, který se za křesťana neprohlašoval, křesťansky pohřbili, protože jinak to neumíme.

Proč ten nezájem o poslední rozloučení s Jiřím Hájkem ? Asi proto, že Jiří Hájek, než ho v roce 1970 ze strany vyloučili, býval komunista. …(-viz pozn. pod čarou)

Lidé jako J.Hájek, kteří v určité etapě svého života byli komunisty –a to z přesvědčení - také byli jedinými skutečnými disidenty hodnými toho slova. Disidovali, odštěpili se jak od komunistické strany, tak od její ideologie a nalezli svou životní náplň v prosazování lidských a občanských práv.
Katolický chartista, kněz Josef Zvěřina, napsal o nich : „Styděl bych se tyto ateisty pomlouvat a špinit, jak činí i někteří křesťané. Naopak jim musím děkovat, že mne často hloubkou svědomí a svou odvahou posílili“.
Jsou to slova odvážná a ojedinělá , ale Charta byla podnik odvážný a jedinečný: dokázala spojit exkomunisty jako byl Jiří Hájek s lidmi komunistickou diktaturou postiženými, jako byl Josef Zvěřina, vězněný v komunistických kriminálech 13 let.
Nikdy jsem docela neuvykl tomu, že chartisté byli a jsou šmahem onálepkováni jako „disidenti“. Přece Zvěřína nebyl disident, nýbrž konsistent. Celý svůj život byl konsistentní, věrný své víře, jejím nárokům i zaslíbením. Disidentem nebyl ani Václav Havel; neměl od čeho disidovat, nikdy žádné ideologii nepropadl a čertu stranické kázně se neupsal.

V Chartě 77 se sešli disidenti s nedisidenty, ba i bývalí vězni téměž doslova se svými bývalými vězniteli. To mnohým vadilo a vadí dodnes. Josef Zvěřina o tom v roce 1979 napsal: „Farizeové různých vyznání se pohoršují(…)nad jednotou komunistů a nekomunistů, ateistů a křesťanů –což je pohoršení pochopitelnější u KSČ než u křesťanů.“
Přece jen bylo i dost křesťanů nepohoršených, kterým bylo jasné, že obrodu, niternou nápravu sebe sama, nelze nikomu zakázat a konání dobrých skutků nedovolit. S bývalými komunisty se pak tito křesťané družili a přátelili a z jejich obětavé angažovanosti v Chartě měli radost. Jak by neměli, přece nás učil Ježíš, že z jednoho hříšníka pokání činícího se v nebi ještě více radují než z 99 spravedlivých, kteří pokání nepotřebují.

Nejsme zakleti do své minulosti, do svých osudů, stále je tu nad námi nabídka vykročit ze sebe, proměnit smýšlení, přehodnotit hodnoty, prožít metanoiu,neboli obrácení –ovšemže ne kabátů, ale svého srdce a životního směřování. Těm, kdo objevovat chtějí, umožnila Charta 77 objev, že i lidé hodně různí, s různou minulostí, s různými předpoklady, i se svými chybami, omyly ba i hříchy, mohou zakoušet blahoslavenou i blaženou jednotu, když na sebe dobrovolně vezmou úkol dbát o nezadatelnou lidskou důstojnost, společně nést rizika plnění a vzájemně si pomáhat. I to je jeden z důvodů, pro který všichni, kdo kdekoli na planetě lidí touží po spravedlnosti, po vítězství pravdy a lásky, mohou v příběhu Ch77 nacházet inspiraci i povzbuzení. Tento dobrý odkaz Charty 77 zůstane i poté,co my, nejspíš bez státní účasti, provázeni přáteli a jejich vzpomínkou, budeme pohřbeni nějak podobně, jako Jiří Hájek.
---------------------------------------
Pozn:
Pro nedostatek času vypustil řečník z projevu tuto pasáž:

Jak se s komunismem a komunisty vyrovnat, s tím máme v Čechách problém. V roce, kdy Jiří Hájek zemřel, 87 procent obyvatelstva ze všech politiků nejvíce oblibovalo ministra, jenž vstoupil do KSČ zrovna v roce, kdy vznikla Charta, na pracovišti zastával funkci předsedy závodní organizace výboru strany a vystoupil z ní v den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem ČSSR. To jsou paradoxy, řečeno s klasikem: na jednu stranu byla a je veřejnost nakloněna radikálnímu postkomunistickému antikomunismu a vyčítá dodnes Havlovi, potažmo chartistům kteří se do politiky zapojili, že s komunisty nezatočili a nezakázali je. Na druhé straně možná téže veřejnosti nevadilo a nevadí bezostyšné obracení kabátů, pokud ovšem obraceč dá najevo,že on byl komunistou nikoli z přesvědčení, ale z mazanosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.