Nebojí se války

Jako bychom zapomněli, že na počátku evropské integrace stála snaha uniknout další válce. A jako bychom si nevzpomínali, že řeči o tom, kdo na koho a kolik doplácí, stály před zhruba dvaceti lety na začátku konce přinejmenším dvou evropských států.

„Evropa stojí tváří v tvář jednomu z nejobtížnějších období svých moderních dějin. Současná státně-dluhová krize je, jak se zdá, klíčovým testem našeho rozhodnutí pro evropskou budoucnost a pokračování evropské integrace od druhé světové války.“

Podobné projevy můžete dnes slyšet leckde. Tento konkrétní přednesl koncem loňského roku na jedné konferenci o arabském jaru a evropské levici ústřední tajemník bruselské Nadace pro evropská progresivní studia Ernst Stetter.

Připomněl tím léta po druhé světové válce. Na obnovu zničených území západní Evropy nestačily kapacity jednotlivých postižených zemí. Jedna měla horníky, ale zničené doly, druhá měla uhlí, ale ne koleje, třetí… a tak dále. A kdyby západoevropské státy nedaly, co měly, do společného banku, možná by polovina Evropy v prvních poválečných zimách jednoduše zmrzla.

Potřebu účinné solidarity na evropské úrovni v těchto měsících snad pochopí snáze ti, kdo střet s nadnárodním kapitálem považují za horší náletu tisíce těžkých bombardérů. Ostatní si mohou představovat, že neucítí fyzickou bolest jen proto, že si něco politicky myslí.

„Všichni víme,“ říká k tomu Stetter, „že tato krize je více než krizí řeckého státního dluhu. Je to hluboká krize ‚solidarity‘ a ‚demokracie‘ v Evropské unii. V Německu konzervativci a liberálové denně v tisku říkají, Němci nemohou déle být ‚pokladníky‘ Evropy. Ve Francii levicoví politici naléhají na ‚de-evropeizaci‘. Ve Finsku takzvaní ‚Praví Finové‘ otevírají diskusi o zárukách a solidaritě s Řeckem, které se šíří do Nizozemska, Rakouska a dále.“

Známe to už z Československa, kde Češi přece postavili Slovákům průmysl i školy, dopláceli na ně po léta miliardy a miliardy a nakonec s touto argumentací na řadě praporů opustili i společný stát. Že ve „společném“ nelze na nikoho doplácet, protože je to prostě „společné“ a protože jeden dává něco a druhý něco jiného, neměli dostatečně zažito ani v Jugoslávii, ze které se postupně s argumentací o doplácení na chudší regiony státu (připomeňme Kosovo a Bosnu a Hercegovinu) začali stahovat Slovinci, až jako první získali samostatnost. Z postjugoslávských republik jsou dnes Slovinci v Evropské unii jediní a měli by být zvlášť citliví na rétoriku o doplácení na kohosi. I třicetiletí Slovinci si osobně pamatují tanky v lublaňských ulicích.

„Jeden klíčový bod v těchto souvislostech: Evropa potřebuje pochopit, že federalismus není nebezpečí, ale příležitost. (…) Jaký je rozdíl mezi Nevadou a Irskem v době ekonomické a měnové krize? Překvapivě, odpověď je jednoduchá: Nevada je součástí spolehlivého federálního systému, Irsko ne!“

Přitom není nikde psáno, že mít Nevadu nebo Irsko ve společné federaci musí být ekonomicky výhodné. Pokud ale padne politické rozhodnutí je do federální rodiny přijmout, pak cílem politiky demokratické levice je zajistit jeho obyvatelům (z evropské úrovně) spokojený život naplněný smysluplnou prací. Takzvaně technické, ekonomicky odpovědné vlády, které dnes coby strašidla demokratické levice obcházejí Evropou, nejsou oprávněny činit rozhodnutí proti takto formulovanému zájmu vlastních obyvatel.

Přesvědčivou politiku pro vlastní obyvatele ale zatím evropská demokratická levice spíše nemá. Chce zvyšovat daně, a to i výrazně, chce i zdanění mezinárodních finančních transakcí. Neví ale, jak dát mladým nezaměstnaným práci, přestože naopak ví, že „jsou těmi, kdo krizí trpí nejvíce“.

Na praktickém programu pro Evropu je ale třeba pracovat tím spíše, že levicové strany už letos nejspíše vyhrají volby ve Francii, Itálii a na Slovensku a že už je vyhrály ve Slovinsku, Chorvatsku a Dánsku. Koordinovaná politika zpola levicové Evropské rady a sebevědomá politika socialistických a sociálně demokratických poslanců a poslankyň v Evropském parlamentu totiž může být základem vítězství levice ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014. A to vítězství může být mezníkem na cestě k rovnoprávné federativní Evropě, která umí dát svým lidem práci.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Hmm, dobrý Pondělí, 9.Ledna 2012, 11:23:34

Optimismus Ti tedy věru nechybí!

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

spíše varování Pondělí, 9.Ledna 2012, 23:10:49

před tím, že levice u nás i v jiných zemích Evropy vyhraje volby a nebude vědět, co má dělat nebo bude dokonce pokračovat v nastoupené pravicové politice.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.