Příkopy dnes

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

07.01.2012 08:00

Související

Na prahu Savarinu jsem se zarazil: do toho čmoudu? Tlak povinnosti a tah vzpomínky (léto 1979) mě však dostaly dovnitř: kde jsem si v příhradě s výhledem na ulici dal vídeňskou kávu. Někde se musím zas promyslet pár vládních otázek. Zatím starší dámy vedle mne budou si s dvojími brýlemi rozličné ráže, ukazovat staré fotografie. Všecko je tu starší a odřené, skoro k vyřazení: stačilo by to ovšem vyčistit, opravit, znovu zušlechtit, ale jistě se to zase vyhodí a koupí nové, to je hloupý řád tohoto hospodaření. Musím o tom příležitostně promluvit s ministrem.

Čeho se naše vláda bojí a proč - na to se dá odpovědět takto od stolu, není toho však třeba. Ale proč nežije tak, aby se bát nemusela, na to bez porady s ní odpovídat nechci. Jenže kudy se s ní poradit? Komu z náse se přitrefí, že jdeme někam „do společnosti" a „tam jsem potkal předsedu vlády, tak jsem se mu o té věci zmínil?" Přesněji řečeno: kdo z vlády má to štěstí, že nás potká? Naše cesty jsou tak jiné, že dojmy z nich jsou už i vzájemně nesdělitelné.

Smutno je dneska u nás vládnout: komu ti lidé úplně věří a na koho můžeou se spolehnout? Když je vidím, stínové postavy na obrazovce, jak nevesele stoupají do letadla, cítím jejich osamění: nemají nikoho než sebe. Když někdo z nich odjíždí, tu ostatní, ať by doma měli jakoukoli práci, chtějí ho vyprovodit. Buď na sebe opatrný, náš předsedo, říkají mu, jako by ho viděli naposled. Kamera je sice němá, ale skoro to slyšíme: Nedej se překabátit, pověz jim, že to nikdo nechce! - Když se pak vyřizovač s nepořízenou šťastně vrátí, zas ho všichni, odloživše všecko, vítají a jistě utěšují. - Ale proč nám ti lidé nic nesvěří, proč se na nás neobrátí, o pomoc upřímnou lidskou řečí?

Říkám si často, co s nimi bude za padesát za sto let. Jakými přístroji a opatřeními budou už vlády odděleny od lidí? Ale možná že to už budou u nás jako jinde vládnout analytické kalkulační tyristorové kompuodní stroje, japonské, ty budou nelítostně určovat, z čeho a kolik nám bude dobře. Prezidenti, tajemníci a ministři - ti budou jen odehrávat zevní rituál lidské vlády evropského typu.

Ale ještě nedávno šel touto ulicí za oknem pan prezident! Šel prostředkem, volně, jako vy nebo já, usmíval se na lidi a oni naň, Šel tudy na deset na dvacet let? Zahlédl jsem ten jev přes televizi a zůstal naň hledět užaslý: prezident vypadala podivuhodně nehlídán a nekryt jek člověk v oblibě. Před chvílí zahájil provoz na nové lince metra, a téhož dne odevzdali inženýři a dělníci, hlavně dlaždiči, pěším Pražanům kříž ulice 28. října, Václavského náměstí, Můstku a Příkopů. Právě tudyma kráčel pod lipami preziden, vzhlížeje k oknům, odkud se naň usmívaly jen přívětivé tváře. Dokonce se zastavil a dokonaleji než americký herec dal se s lidmi do řeči. A ve mně vám vyvřel zespoda takový vzácný pocit blízký pocitu, jenž neměl daleko k pocitu, že socialismus v této zemi, ano, byl by možný! A dále pocit blízký pocitu, že kdyby vláda ukázala častěji a opravdově, že chce dělat, jen co nám prospěje, snad by se národ i vrátil z kradení k poctivosti, od hamižnosti ke skromnosti a hrdosti, od lhostejnosti ke šlechetné službě a obětavosti, od lenosti ke studiu a píli; teky k tomu, co v něm pozůstává z civilního, osobně ručního a otevřeného vládnutí Masarykova.

Ano: vždyť to měla být a byla dvacetiminutová hra na republikánskou demokratickou vládu, co tu televizie snímala a vysílala! Režie byla výborná, takže jsem nejprve naletěl jak pan prezident, jenž taky asi nevěděl, že vstup do onoho prostoru byl na vstupenky. Přesto však je i v tom dobrá stopa: oni pořád ještě vědí, jak mají věci v této zemi vypadat! Je v tom jakýsi zbytek kulturního vědomí, jako když v kostele pohan smekne. A dobrých způsobů, jako když se soud při politickém procesu odebere k poradě.

Jdu teď i já, jako on šel, po Příkopech, dívám se po stromech, málem už i po sýkorkách a kosech. TAdy na lavicích budeme na jaře sedat? Řada svítilen středem rozpřahuje své křekhé haluzí, existuje jedna fotografie Příkopů z konce minulého století: ulice je živá klidným chodem lidí, široká a světlá. Pak se Příkopy daly zhoubným směrem: nebylo tu místa ani vzduchu, jen tramvají a aut. Jako by teď architekt umělec škrtl a vrátil zvrzaný výkres a sám načrtl nový obraz ulice, jak se měla správně vyvinout. Taková, zdá se mi, je. Ulice 28. října je též jaksi volná, hlavně klidná a čistá, a hleďme, jsou v ní barevné domy, ten zelený má šíři pokoje.

O pasáže Laterny magiky, hledě na rozličnou architekturu a roztroušeně komponované shloučení domů kol Jungmannovy sochy, myslím pojednou na přátele, kteří by to měli vidět: na Jiřího Grušu a Pavla Kohouta, na Jana Vladislava a Milana Schulze, na další lidi z Literárek. A Kolář! Líbilo by se mu to takto? Mluvím jen o těch, s nimiž jsme tudy, pokud chabě pamatuju, někdy šel: jako je Karol Sidon a Luděch Pachman, Olda Unger - a ovšem Helena. - Není to však hanba a slabé nervy, tak se těšit a tolik dělat ze zlepšení tak samozřejmého a opožděného?

Jsem vlastně rozhořčen, najednou. Jdu zas opačně, od Jungmannova náměstí Příkopy až k světlému, čistému a ztichlému Náměstí republiky, tomu prostoru bizarní a vlastně zajímavé skladby. Dílo, jež tu bylo nad zemí i pod ní vystavěno, jenom zas dokazuje, jak se sem nehodí poměry, v nichž není vážen charakter a práce, nýbrž jsou kaženy, není ctěn lidský duch, nýbrž je špehován a kontrolován. Kdy vláda si může dovolit připustit lid jen na vstupenky.

Jdu na nádraží. Jdu přivítat přátele z Moravy a Slovenska. Podaří-li se jim přicestovat, doprovodím je do Prahy 6, kde budeme přijati Zdeňkem Urbánkem. Tam jetě s dalšími přáteli setrváme v srdečném rozhovoru o tom, co nás zajímá. A nezúčastněné sraně taky neřekneme nic!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 10, prosinec 1985.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.