V říjnu roku 1999 jsem dostal nabídku pořídit pro Literární noviny, které jsem krátce předtím převzal jako šéfredaktor, rozhovor s Josefem Škvoreckým. Rozhovor se uskutečnil v bytě, který tehdy během svého pražského pobytu Josef Škvorecký se svou paní Zdenou Salivarovou obývali, vzpomínám si, že jsem se připravoval několik dní a Josef Škovercký i Zdena Salivarová ke mně byli velice milí a všemožně mi pomáhali z rozpaků.

Pár dní poté se vraceli do Kanady. Náš rozhovor není na netu k dispozici, ale díky pomocí obratnějších přátel jsem jej vydobyl z útrob svého počítače, kde dřímal v zajetí antikvárního editoru t602, a jako poctu zesnulému spisovateli ho dnes na jiném místě v DR vydávám podruhé.

V rozhovoru se Josef Škvorecký zmiňuje o tom, že spěchají zpět do Kanady, protože v Torontu mu budou udělovat cenu. Jednou z jejích součástí mělo být natočení čtyřminutového profilu. Sám Škvorecký jeho podobu tehdy ještě neznal a v rozhovoru o něm řekl: „Kromě medaile, kterou zhotoví nějaký umělec, má o mně mladý kanadský režisér, který se jmenuje Richard Nixon, ale nemá nic společného s Richardem Nixonem, natočit čtyřminutový film. Je to moc prima kluk, říkal mi, že do čtyř minut se o člověku nedá nic kloudného natočit, a navrhl, že zfilmuje nějakou krátkou scénku z mých knih. To se mi líbilo, protože tam nebudu muset šaškovat, a navíc to může být docela pěkné.“

Není příliš podstatný drobný půvabný omyl, režisér se totiž jmenuje ke své předpokládatelné trvající úlevě Gregory, a nikoli Richard. Podstatné je, že se mi podařilo scénku na YouTube objevit; někdo ji tam umístil letos v září a dnes ráno měla 88 zhlédnutí.

To je škoda, protože je myslím právě taková, jakou si ji Josef Škvorecký během našeho rozhovoru představoval: „pěkná“.