Botostroj
Ondřej VaculíkHlavním společenským problémem se stává chudoba. Ovšem je to chudoba jiná, než kterou známe z literatury. Rodiny nejsou schopny trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti. Je třeba zcela vážně hledat nějaké východisko.
Koncem roku přicházeli na náš městský úřad lidé, které k nám poslal pracovní úřad. Dožadovali se, abychom s nimi od Nového roku uzavřeli pracovní smlouvu na veřejné práce, jak nám přísluší. Jenže pracovní úřad, který poskytuje peníze na jejich mzdy, s námi o tom neuzavřel žádnou smlouvu (ačkoli měl), takže ani my jsme uchazečům nemohli vyjít vstříc a posílali je s prázdnou pryč. Těžko jsme mohli toto patrně administrativní nedorozumění vyřešit, protože na pracovním úřadě si všichni vzali před koncem roku dovolenou.
Snažil jsem se odmítnutým alespoň povzbudit mysl, zvláště matkám, které přišly s dětmi. Například jedna měla čtyři a přišla i se svým manželem, sympatickým mužem. Ten vysvětlil, jak manželka o zaměstnání přišla a co všechno už udělala, aby je měla — a pořád nic. Nad ním, aby nebyl před zimou propuštěn, se jeho zaměstnavatel (velká stavební firma) slitoval. Jinak firma práci nemá, velkých zakázek je oproti minulým letům mnohem méně a malé se drobí na ještě menší. Se státními úřady a vůbec s veřejnými institucemi moc dobré zkušenosti nemají, takže našemu bezmocnému jednání se už ani nediví - usmál se a podali jsme si ruku. Jeho paní mírumilovně dodala, že ona ty baby na pracáku přímo nesnáší, neboť jsou zlé.
"Člověk – zejména rodina – není schopen trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti."
Obrat "civilizační nároky té společnosti, v níž člověk žije" to je to případné slovní spojení, které jsem velmi dlouho hledala. Ještě za komunistů jsem se to snažila opsat tak, že pocit chudoby je relativní vzhledem k vymoženostem, které má člověk k dispozici, a že záleží na nivó ve společnosti, zda se s danými prostředky člověk cítí být chudý či nikoli. Například by byl člověk bez auta v Americe nemožný-chudák, u nás v té době nikoli.
Vy za ty civilizační nároky jmenujete, že dítě má mít mobil (jinak by se cítilo vyřazené-chudé), nebo rodina má mít trvale na elektřinu, vodné, stočné, nájemné i pravidelné vyvážení popelnice,...
Když jsme s manželem odešli do důchodu, najednou jsme už neměli peníze na knihy v množství, na něž jsme byli do té doby zvyklí, a protože nás i dřív těšili knihy víc než modernizace bytu, stali jsme se chudými příbuznými pro rodinu mého bratránka, která od 90. let modernizovala a hromadila majetek i peníze. Uvědomila jsem si, že moje pocity vůči rodině bratránka nemají co dělat se závistí, ani když mi předvádí své nové audi, ale že z jejich pohledu přestávám být rovnocenným partnerem i takových těch hovorů při rodinných seancích a stávám se objektem jejich soucitu, když se mi snaží nabízet své staré již neopužívané spotřebiče.
Komunikace mezi námi se stává obtížná, protože chybí platforma, na níž bychom se shodli. Například v hovorech o politice. Pro něj žijí na jihu lidé líní a proto je Řecko v dluzích; nebo když tvrdím, že politici jsou tu od toho, aby regulovali trh a finanční instituce, on smečuje, že popírám platnost základních ekonomických zákonů, které musí politici respektovat.
Ale vraťme se ještě k názvu Botostroj a k závěru Vašeho pěkného článku.
Apelujete, aby i dnešní chudí dostali šanci se vypracovat, aby i děti chudých rodičů měli rovnou šanci - to je obdoba amerického snu a myslím, že se na Wall Street demonstrovalo taky proti tomu, že už to v Americe neplatí.
O Vašem nápadu s novým Baťou budu přemýšlet, s tím si zatím nevím rady. Jde snad dvakrát vstoupit do téže řeky?
Ještě mne dodatečně napadlo, že termín chudoba oba používáme ve smyslu, že člověk není úspěšný, že nevede přes svoji snahu dobrý život, že není váženým občanem. Například Sókratés ale byl vážený přes svoji materiální chudobu, ale zase ne všemi vážený. Taky se asi nelze úplně shodnout na definici úspěšného života, nebo na tom, co znamená žít dobrý život. Je opakem takového života život nedobrý=chudý? To jsou těžké kategorie, které stojí v pozadí Vašeho článku.
Dalajláma například přeje rok plný míru a přátelství, ale dodává "Nesmíte ale spoléhat na modlení či sedět se založenýma rukama, je třeba jít do akce, vstát a konat".
Dominik Duka nám říká, že "bez naděje nelze žít a současná krize není důvod, abychom ztratili důvěru v sílu našeho rozumu, lidské solidarity a Boží pomoci".
Nejlepší je Pavel Rychetský (můj kandidát na prezidenta): "Naší zemi - to znamená nám všem, kteří zde žijeme - přeji, abychom ve zdraví, zejména duševním, přežili to stupidní šílenství domácích i zahraničních hlasatelů jediné, neoliberální pravdy, jejíž uskutečňování způsobilo současnou globální hospodářskou krizi. A svým bližním samozřejmě přeji hlavně zdraví a lásku, bez které by život nestál za nic."
A Petr Nečas?: "Vše dobré, hlavně zdraví a duševní pohodu. A také lásku blízkých. Víc vlastně nepotřebujeme." Tedy práci nepotřebujeme, pokud máme zdraví, duševní pohodu a lásku blízkých. To je předseda vlády v době hospodářské a společenské krize? Spíše fádní vedoucí z dob normalizace.
Řecko není v problémech, protože bylo nezodpovědné.
Protože bylo nezodpovědné, stalo se Řecko "prvním na ráně".
A pak nastupují ti zodpovědnější, zodpovědnější ...
... a ještě zodpovědnější ...