Nejen nejmladší, ale i střední generace si už asi většinu schůzek domlouvá na sociálních sítí. Aspoň teď mám ten dojem. Napsal jsem nevinnou otázku na profil dramaturgyně a režisérky Kamily Zlatuškové („už ti otrnulo?“) a spustila se lavina. Bylo 26. prosince už loňského roku, po desáté večer, ale za půl hodiny už jsme stáli já, Kamila a Jakub Patočka před decentním barem Poslední leč v centru Brna. Nikdo nic neplánoval, přišlo to tak nějak samo, chápu že to není zvlášť originální, ale nás tři to překvapilo, chtěli jsme být doma, pak stačilo pár vět na FB a jsme v noci střízliví a nedočkaví před oblíbeným barem, který má ovšem zavřeno. Prý proto, že včera měli nonstop provoz do pravého poledne, řekla Kamila, která to tam zavírala. Šli jsme do pivnice na České.

S Jakubem se vídáme občas, tak jsme pro začátek volili lehčí, konverzační témata. Mluvili jsme především o případu Anička Škrlová, atentátníkovi Breivikovi a Václavu Klausovi, prostě nic co by se někoho mohlo dotknout, než se vypije množství alkoholu, které smyje pochopitelné nesmělosti. Kamila držela krátce řeč o situaci v brněnském studiu České televize, některé vazby se zdály Jakubovi tak složité, že jsme mu to s Kamilou rozkreslili na pivní účtenku.

Po půlnoci se otevřela Poslední leč, bar který kdysi otevřel Bolek Polívka, aby ho o mnoho let později skutečně proslavil dokumentarista Jan Gogola mladší, je to v polistopadové historii českého filmu jediné hmatatelné vítězství dokumentu nad hraným filmem. Pro nebrněnské ještě malá odbočka. V baru Poslední leč mají nejhorší víno a pivo v celém Brně, přesto denně po půlnoci plno. Až v moravské metropoli, kvůli Matěji Hollanovi a jeho sdružení Brnění, definitivně zakážou herny, pak bude zřejmě před vchodem automat na pořadové lístky, jaké zatím známe pouze z bankovních domů. Vysvětlení pro toto antikapitalistické chování zákazníků není mnoho, v jednom se říká, že bar nenabízí nic, i atmosféru si každý musí zařídit sám, a proto se v něm všichni hosté cítí jako doma. Těžko říct.

Pili jsme rumy, já tuzemský, protože člověk prostě nemůže celou výplatu nechat u číšníka, Kamila něco z Jamajky a Jakub pochopitelně Havanu, přišla řeč i na film Olivera Stoneho Fidel, ale viděl jsem to jenom já, byla to tedy velmi krátká debata. Od druhé ráno se mluvilo poměrně svobodně. Zjistil jsem, že Jakub Patočka je odborníkem v několika oblastech, naprosto nepřekonatelným je v žánru filmů — westernů. Když to prasklo, tak mu Kamila nabídla přednášky na filmové vědě, a že to nebude problém zprodukovat a tak, však to znáte. Děly se i nečekané věci. Všichni tři jsme se kupříkladu shodli s ministrem Kalouskem, že na debatu o názvu pražského letiště je ještě brzy. Jakub má i výborný nápad na sochu Václava Havla v Brně, ale nemám dovolení prozrazovat podrobnosti, tudíž mlčím jako hrob. Moc jsme se nepotkali v názoru na Ondřeje Lišku a Štefana Hríba, jinak ale panovala výtečná atmosféra. Celý večer jsem byl k smrti utahaný, jak jsem psal, nikam se mi ten večer nechtělo, ale hlavně Kamila neustále opakovala, že jsem v životní formě, což na jednu stranu potěší, ale jistě i zamrzí, když víte v jaké jste zrovna kondici. No nic, v hospodách se na pravdu nehraje.

Někdy v pět ráno se sympatie nás tří daly krájet, tančili jsme nejen na Elány a ABBU, ale do kola přišla i Zagorová s Vondráčkovou, prostě dlouhá noc. V jednu chvíli mi Jakub říkal, že je škoda, že jsme se neznali dřív, protože bychom byli jako Voskovec s Werichem, ale to asi jen citoval mně neznámý písničkový text. Pak si k nám přisedl nějaký cizinec, který má špatnou zkušenost s českou policií, zatímco já to relativizoval „že to se prostě stává“, Kamila přerážela cizincovu zpověď ještě drsnějšími historkami kumpánů z proslaveného, opět brněnského, rockového klubu Favál, Jakub jen kroutil hlavou, dlaň tiskl na čelo a volal: „to snad není možný“. Náladu to nevzalo.

Teprve o půl osmé ráno mi Jakub nabídl, abych do Deníku Referendum psal každý týden pravidelný sloupek, téma je naprosto volné. Ptal jsem se Jakuba, proč ta nabídka přišla tak pozdě a došlo na otvírání starých ran, jakési bítovské zklamání a tak. Všechno jsme si vyříkali a kdybych uměl šachy, tak bychom dali přátelskou partii, strany by určila Kamila. Ve svých sloupcích můžu psát úplně všechno, konkrétně jsem se ptal, jestli i to, že bych chtěl, aby byl Martin Bursík prezidentem, což Jakub velkoryse a s vědoucím úsměvem odkýval.

V devět ráno toho bylo i na Leoše moc, to je barman v Poslední leči. Dovolil poslední rundu, naštěstí dvojitou a Jakub využil okamžiku jeho nepozornosti a navrhl, abychom něco sepsali, podepsali, zkrátka nenechali to setkání pro historii ve ztracenu. S citem pro čas a chvíli toho loňského roku jsem navrhl, že by se to mělo jmenovat brněnská Charta 11, aby se to většina lidí bála podepsat. Kamila s Jakubem váhali, ale sami žádný nápad neměli, tedy jim nezbylo, než souhlasné kývnutí hlavou směrem k posledním panákům rumu tří odrůd. Textově dokument brněnské Charty 11 neexistuje, podpisy jsou imaginární, avšak připojit se je možné okamžitě. Je totiž myslím velmi dobré, když si člověk nečekaně vyjde a potká mu sympatické lidi a může o tom podat zprávu dál, což je taky hlavní motto této naši, trošku velkohubě, přiznávám, nazvané, iniciativy.